Na různých místech republiky objevíme nejen přírodní krásy, ale také unikátní technické památky, doklad umu našich předků a názorné ukázky způsobu života v minulých stoletích. Vypravme se společně na návštěvu několika nejzajímavějších.

Náš most cizákům neprodáme!

Empírový řetězový most

Nachází se: v okrese Tábor

GPS souřadnice: 49°22′2,16″ N, 14°30′52,96″ E

Obec Stádlec v jižních Čechách se pyšní posledním dochovaným empírovým řetězovým mostem v republice, i když nutno přiznat, že k němu přišla tak trochu šťastnou shodou okolností. Unikátní most spojoval kdysi břehy Vltavy u Podolska v okrese Písek.

Do provozu byl uveden už v roce 1848 a svému účelu spolehlivě sloužil téměř devadesát let. Jenže postupně přestal stačit houstnoucímu provozu, a tak už ve 30. letech minulého století se přímo nad ním začal tyčit moderní železobetonový kolos.

To, že údolí překlenoval ve velké výšce, mělo svou výhodu. Připravovalo se totiž napuštění přehrady Orlík a nový most byl před stoupající vodou v bezpečí, zatímco pro most řetězový si osud chystal zapomnění pod hladinou. Pro tak vzácnou kulturní památku se naštěstí našla lepší budoucnost.

Nabízený odkud zájemce ze zahraničí byl hrdě odmítnut a pro most se začalo hledat nové místo. Ze 13 vytipovaných lokalit zvítězil právě Stádlec s romantickou krajinou kolem Lužnice.

Most dlouhý 157 metrů a široký 6 metrů byl pečlivě rozebrán na dva tisíce kamenných a tisíc ocelových kousků a složen na svém novém stanovišti.

Impozantní třináct metrů vysoké brány nesoucí prohnuté řetězy tak lákají turisty od slavnostního otevření v květnu 1975. Po rekonstrukci v roce 2006 navíc most dostal novou dubovou mostovku a smějí na něj i vozidla do 1,5 tuny.

Kousek Texasu v moravské krajině

Větrný mlýn Ruprechtov

Nachází se: v okrese Vyškov

GPS souřadnice: 49°19′58″ N, 16°50′53″ E

Všechno zlé je k něčemu dobré, říká se.

Když si mlynář Cyril Wágner v roce 1873 postavil na okraji obce Ruprechtov klasický mlýn holandského typu, nemohl tušit, že mu ani ne po deseti letech vichřice nadobro zničí celou střechu i s hlavním hřídelem, převody a dokonce i částí zdiva.

Tehdy si vzpomněl, že při své cestě do Ameriky viděl v Texasu spoustu mlýnů s poněkud jinou technikou, a rozhodl se své zkušenosti uplatnit i u nás.

Na střechu svého mlýna posadil takzvanou Halladayovu turbínu – věnec stavitelných lopatek schopných náklonu ve směru větru.

Výkon mlýna tím zvýšil na dvojnásobek a především nám zanechal unikátní technickou památku, která nemá obdoby na našem území a vlastně ani v Evropě. Turbína o průměru deseti metrů, dnes už krásně restaurovaná, se otáčí ve výšce 16 metrů nad zemí.

Mlýn si můžeme prohlédnout po telefonické dohodě s majitelem i zevnitř a pokud v něm budeme chtít strávit delší dobu, ani to není nemožné. Vnitřní prostory totiž nejen zachovávají původní technické vybavení, ale nabízejí i možnost ubytování.

Dovolená na hausbótu i na raftu

Baťův kanál

Nachází se: na jižní Moravě

GPS souřadnice: 48°57’15.933″N, 17°22’20.831″E

Už na konci 20. let minulého století si podnikatel Tomáš Baťa uvědomil, že k lepšímu spojení se světovými trhy by se hodilo splavnit řeku Moravu. Už tehdy snil o vybudování Dunajsko-oderského kanálu.

Kanál se začal stavět v roce 1934 a kromě dopravy měl sloužit i k závlahám jižní Moravy. Unikátní stavba spojující Otrokovice s Rohatcem měřila 52 kilometrů a i když měla původně stát 25 milionů korun, rozpočet se nakonec vyšplhal až na 35 milionů.

Kanál je průměrně široký 12 metrů, jeho hloubka dosahuje 1,5 metru a devatenáctimetrové převýšení hladiny na trase vyrovnává 13 plavebních komor.

Od roku 1938 Baťova firma využívala kanál k dopravě hnědého uhlí do továren a kolem něj vyrostly i některé technické unikáty jako výklopník uhlí nebo lanovka pro přetahování člunů.

Po válce však význam kanálu upadal a od 60. let nevyužívaná vodní cesta spíše chátrala. Dnes už je téměř celý kanál opraven a slouží především turistům.

Ti si mohou v devíti přístavech vybrat z bohaté nabídky od gumových člunů a raftů přes motorové čluny až po velkou výletní loď pro šedesát lidí. Odvážlivci si mohou vypůjčit i hausbót a strávit v něm několik dní dovolené.

Díky tomu, že kanál vede až do slovenské Skalice, je dnes vlastně mezinárodní technickou památkou.

Vánoční dárek pro celé město

Čeňkova pila

Nachází se: nedaleko Kašperských Hor

GPS souřadnice: 49°6′32,5″ N, 13°29′37,42″ E

Na soutoku šumavských řek Vydry a Křemelné stával kdysi vodní mlýn z počátku 18. století, který v roce 1856 pražský podnikatel Čeněk Bubeníček přebudoval na dřevozpracující pilu.

Zpočátku se jí říkalo Bubeníčkova, později se název zkrátil na jednodušší a familiérnější Čeňkova.

Na počátku 20. století pak byla pila po ničivém požáru přestavěna na vodní elektrárnu s Francisovou turbínou, která svým výkonem dokázala zásobovat elektřinou celé město Kašperské Hory.

První žárovky se tam rozsvítily na Štědrý den roku 1912. Od roku 1995 je elektrárna Čeňkova pila národní technickou památkou. Její vybavení se zachovalo v téměř původním stavu. A není to jediný skvost svého druhu v této oblasti.

Jen o kousek dál stále ještě funguje také vodní elektrárna Vydra uvedená do provozu v roce 1942, k jejíž turbíně přivádí vodu 240 metrů dlouhý spád z unikátního Vchynicko-Tetovského kanálu z přelomu 18. a 19. století. V elektrárně Vydra je přístupná muzejní expozice Šumavská energie.

Do Vídně je to jen osm dní

Schwarzenberský kanál

Nachází se: na Šumavě

GPS souřadnice: 48°48′12,2″ N, 13°48′44,64″ E

Na sklonku 18. století začala rozvíjející se Vídeň pociťovat nedostatek palivového dříví. Velkým zdrojem dřeva byla Šumava, ale doprava odtud trvala dlouho a byla neúnosně drahá.

A tak rod Schwarzenberků vlastnící příslušnou část Šumavy přišel s nápadem vybudovat plavební kanál, kterým by kmeny ke svému cíli putovaly jednodušším způsobem.

Technického řešení se ujal projektant Josef Rosenauer a jeho dílo neobnášelo jen samotné vykopání kanálu, ale také důmyslné připojení zdrojů vody, tedy 27 šumavských potoků, tří vodních nádrží a především Plešného jezera na počátku celé trasy.

Schwarzenberský kanál dlouhý přes 50 kilometrů neměl ve své době obdoby, sloužil téměř 170 let a za dobu své největší slávy v 19. století dopravil do Vídně neuvěřitelných 8 milionů krychlových metrů palivového dřeva.

Cesta každého polena do rakouské metropole trvala 8 dní. Po druhé světové válce význam kanálu postupně upadal a unikátní technická památka nebyla daleko od nenávratného zničení.

Dnes už je 15 kilometrů kanálu zrekonstruováno a o historii památky se můžeme poučit hned ve dvou muzejních expozicích v obci Chvalšiny a v osadě Jelení Vrchy.

Foto: Shutterstock