Šedesát pevností z doby železné, které se nacházejí ve Skotsku, je opevněno velice neobvyklou a unikátní technikou. Jejich zdi jsou totiž z roztavených zesklovatělých kamenů. Kdo byl stavitelem těchto pevností?

Proč byly upravovány tak zvláštním způsobem? Bylo roztavení zdiva cílené, nebo čistě náhodné? A jak je možné, že navzdory několika experimentům se současným vědcům nedaří to, co zřejmě byli schopni dokázat lidé už před více než 2 000 lety?

První z těchto záhadných pevností, nacházející se především ve středním a severovýchodním Skotsku, se objevují přibližně kolem roku 700 př. n. l. Mívají oválný půdorys s jednoduchým, ale často i dvojitým valem, přičemž vnitřní val je zpevněn takzvanou vitrifikací.

Právě tento termín se dá vyložit jako „zesklovatění“. Obranná zeď pevnosti je totiž pravděpodobně zpevňována tak, že je žárem doslova roztavena a spečená dohromady, což místy vede právě až ke zesklovatění zdiva.

Obránci tím dosahují pevné hradby, která lehce odolává nepřátelským útokům i nepřízni počasí. Jak to ale mohou zvládnout?

K ČEMU SLOUŽILY?

Vitrifi kované pevnosti postavené v tehdejší Kaledonii (dnešním Skotsku) mají mnoho společného, ale v lecčems se i liší. Některé z pevností jsou velkými hradišti o rozloze několika hektarů, jiné jen malými pevnůstkami pro nevelkou posádku.

Zřejmě šlo o místa s předsunutými hlídkami na hranici kmenového teritoria. Pevnosti můžeme najít na vrcholcích ve vnitrozemí i na mořských pobřežích a ostrovech. Vždy se nacházejí na strategickém místě, což může také leccos napovědět o tom, proč byla neobvyklá metoda zpevňování vyvinuta.

ORLÍ HNÍZDO TAP O’NOTH

Jednou z nejznámějších a nejvelkolepějších pevností je Tap O’ Noth na severovýchodě Skotska. Kopec, na němž byla pevnost vybudována, se tyčí do výšky 563 metrů nad mořem a je dominantou širokého okolí.

Jeho příkré svahy jsou dobře viditelné už z dálky. Tap O’Noth je druhou nejvýše položenou výšinnou pevností ve Skotsku, kde archeologové odhalili dva okrsky, pocházející z rozdílné doby o celkové rozloze 21 hektarů.

Samotná pevnost s nepřehlédnutelnými kamennými valy na vrcholu kopce má oválný půdorys rozměrů cca 100 x 30 metrů a je jen zlomkem celého sídliště.

Pevnost měla dle všeho funkci jakési citadely (pevnosti chránící město – pozn. red.) s mohutnou hradbou roztavených kamenů, o kterých lze prohlásit, že byly naprosto geniálním technickým řešením. Takovou zeď totiž nešlo spálit a jen těžko ji bylo možné zbourat.

Přičteme-li k tomu ještě strmé svahy a výborný rozhled do širokého okolí, je pevnost na Tap O’Noth skutečným nedobytným orlím hnízdem. Obranné zdi byly ve své základně 6 – 8 metrů široké, ovšem výšku nelze s určitostí zjistit.

Stejně je pouhým předpokladem i to, že zdi mohly být vysoké mezi 3 a 5 metry, nepočítaje v to samotný val.

ŠLO O PEVNOST POHANSKÉHO KRÁLE?

Další pevností, která zaujímá mezi ostatními výsadní postavení, je Craig Phadraig, ležící na okraji hlavního města oblasti Highlands, Inverness. Samozřejmě, že i Craig Phadraig je vitrifikovanou pevností, ovšem o něco slavnější než Tap O’Noth.

Její jméno je nejčastěji spojováno s dobou, kdy do Skotska začalo pronikat křesťanství, i když samotná pevnost pochází z doby kolem roku 350 př. n. l. Historikové se totiž domnívají, že dnes zalesněný vrch, na němž zbytky pevnosti stojí, byl sídlem krále severních Piktů BRIDEIE MAC MAELCHONA.

Tento slavný piktský král se měl právě zde roku 565 setkat s jinou legendární postavou skotských dějin, s křesťanským misionářem sv. COLUMBOU, který si předsevzal nelehký úkol: obrátit Pikty na Kristovu víru.

SPEČENINY POKRYTÉ MECHEM

Podle Columbova životopisce sv. ADAMNANA udělal misionář na krále Brideie velký dojem, když porazil jeho čaroděje, keltského druida BROICHANA. Lokalita, kde se Craig Phadraig nalézá, nese oproti Tap O’Noth několik rozdílů. I když je vrch dominantním bodem v krajině, není zase tak výrazný a strmý. Rozvaliny pevnosti jsou zarostlé hustým lesem a pokryté všudypřítomným mechem, takže je mnohem těžší objevit zbytky staveb. Na druhou stranu je možné prakticky všude narazit na kusy spečené horniny, což nám dává dobrou představu o rozlehlosti celého sídla a mohutnosti jeho opevnění.

Zdi pevnosti byly ve své základně zřejmě až 8 metrů silné a směrem nahoru se zužovaly na 6 metrů. Kromě toho nelze vyloučit, že zalesněný svah může skrývat ještě nejedno tajemství.

VĚDĚL TO UŽ CAESAR?

Jak vlastně mohlo docházet k vitrifikaci mohutných pevnostních valů? Vzhledem k období vzniku pevností můžeme odvodit, kdo byl jejich stavitelem. Šlo zřejmě o kaledonské kmeny, jimž se později začalo říkat Piktové, a tohoto označení se držíme i my.

Právě Pikty můžeme označit za objevitele zvláštní metody zpevňování obranných valů pevností. Jak už víme, během staletí bylo vyřčeno několik tezí, které však nebylo možné dostatečně obhájit. Většina archeologů je přístupná teoriím, jež předpokládají, že zdi byly stavěny z nasucho kladených kamenů, prokládaných dřevěnými kládami.

Vnitřek zdí byl pak vyplněn kamennou drtí.

Tento předpoklad odpovídá druhu zdi, kterou ve svých Zápiscích o válce galské popsal římský vojevůdce a státník GAIUS IULIUS CAESAR (100 – 44 př. n. l.) pod názvem „murus gallicus“, tedy galská zeď. Tento typ zdi je bezpečně doložen u vitrifikovaných pevností Abernethy poblíž skotského města Perth a Dun Lagaidh u pobřeží zálivu Severního moře Cromarty.

Toto zjištění však mnoho nenapoví, neboť není jasné, jak bylo dřevo ve zdi použito, a neznáme ani jeho druh. Z kdysi mocných pevností zbyly jen ruiny se zborcenými zdmi, což neulehčí hledání odpovědí ani na základní otázky.

Jisté však je, že dřevo muselo být součástí zdí a především, že hradby byly roztaveny v důsledku silného žáru, k čemuž dřevěné klády určitě napomáhaly.

NÁHODA JE VYLOUČENA!

Co je příčinou mohutných požárů, jež dokázaly roztavit pevnostní zdi? Tuto otázku si ve 30. letech minulého století pokládá i australský archeolog, historik a lingvista VERE GORDON CHILDE (1892 – 1957).

Na základě archeologických výzkumů dochází k názoru, že zesklovatění je následkem velkého ohně, který mohl vzniknout pouze při obléhání pevností. Je však velmi nepravděpodobné, že by Piktové stavěli a obývali více než tisíc let pevnosti, které by bylo možné tak lehce podpálit.

Navíc si lze jen těžko představit, že by obléhaní nechali útočníky v klidu přinášet dřevo na podpálení pevnosti. Je prakticky vyloučené, aby útočníci zakládali podél celé pevnosti požáry, přitahovali další dřevo a při tom všem ještě čelili tlaku obránců.

Kde tedy hledat příčinu vitrifikace?

„VÝVOZ“ TAJEMNÝCH PEVNOSTÍ

Při žádném z pokusů, které byly k objasnění záhady podniknuty ve 20. století, nebylo dosaženo takových výsledků jako u pevností z doby železné. Jaké tedy bylo tajemství budování těchto pevností? Na to badatelé zatím neumějí jasně odpovědět.

Jisté je, že tato metoda byla značně úspěšná, jak o tom svědčí skotské pevnosti, užívané ještě ve středověku. Důkazem je i občasný výskyt za hranicemi Skotska, v severní Anglii a Irsku. Nelze však říci, jestli se do těchto zemí dostala v rámci invaze kaledonských kmenů.

Ať už při okupaci tamních území anebo jako součást spojenecké pomoci. Nálezy archeologů i dalších vědců nasvědčují tomu, že předkové skotských Piktů i Piktové samotní znali unikátní metodu zpevňování obranných zdí a valů svých sídel.

Zamotali tím hlavu několika generacím expertů mnoha oborů, kteří nejsou ani na počátku 21. století schopni zcela objasnit tajemství budování zesklovatělých pevností.