Mnohé z evropských metropolí se mohou pyšnit výstavnými katedrálami tyčícími se k obloze a vyvolávajícími úžas mezi lidskými mravenečky. Málokterá z těchto monumentálních památek se ale budovala tak dlouho jako nejslavnější český chrám.
Postavit velkolepou katedrálu, která by se vyrovnala těm nejúžasnějším ve světovém měřítku, to už vyžaduje silnou osobnost, která se o takový počin zasadí. Nejlépe panovníka, v tomto případě Jana Lucemburského.
Možná to ale nebyl ani tak jeho nápad jako spíš myšlenka jeho syna Karla IV., který měl za svých studií ve Francii dostatek příležitostí obdivovat úchvatná díla tamních stavitelů.
Když pak Jan Lucemburský 21. listopadu 1344 pokládal základní kámen katedrály, stál mu mladý, teprve osmadvacetiletý Karel IV. po boku.
Pokloňme se třem světcům
Zatímco nejvýznačnější evropské katedrály se vypínaly zpravidla uprostřed městských center, u nás se přímo nabízel jiný přístup.
Vždyť může být pro katedrálu lepší místo než zdaleka viditelný kopec majestátně se tyčící nad Prahou, a navíc v těsném sousedství královského Pražského hradu? Právě chrám na takovém místě se nejlépe mohl stát srdcem českých zemí a symbolem národní identity.
Přestože býváme zvyklí katedrále říkat Chrám sv. Víta, světců, jimž je zasvěcen, je ve skutečnosti víc. Již v roce 929 stál na tomto místě kostelík ve tvaru rotundy zasvěcený sv. Vítu, italskému světci, jehož relikvii získal zakladatel kostela kníže Václav.
Po jeho smrti byly v kostele uloženy jeho ostatky. Když pak v roce 1038 do kostela přibyly i ostatky sv. Vojtěcha, druhého pražského biskupa, byla jména tří světců pro budoucí katedrálu pohromadě. Správný název tak zní Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
Katedrála ukrytá za plotem
Stavitelem chrámu se stal Francouz Matyáš z Arrasu, kterého poznal Karel IV. u papežského dvora v Avignonu.
V následujících letech se tento významný architekt a kameník věnoval nejen katedrále, ale podílel se také na stavbě Karlova mostu, kostela matky Boží před Týnem nedaleko Staroměstského náměstí a zanechal nejspíš svou stopu i na hradě Karlštejn.
Matyáš dokonce na Hradčanech založil vlastní stavební huť. Věnovat se chrámu mu osud bohužel dopřál jen osm let. Po jeho smrti převzal rostoucí katedrálu o dvě generace mladší Petr Parléř, jeden z nejvýznačnějších umělců evropské gotiky.
Ve stavbě pokračoval i po smrti Karla IV., ale když v roce 1399 zemřel i on, jako by si na dovršení stavby nikdo netroufal. Prozatím dokončené prostory byly zazděny a staveniště se ukrylo za bytelnou prkennou ohradou. Ne na pár měsíců či let. Na pět století.
Duchovní místo i turistická atrakce
Během nich došlo k několika pokusům katedrálu oživit, ale opravdu vážně to stavitelé začali brát až v poslední čtvrtině 19. století. Konečně se nad Prahou vztyčily dvě osmdesátimetrové věže, dokončena byla západní část lodi a majestátní průčelí.
Za hotovou byla katedrála prohlášena až za účasti prezidenta Masaryka v září 1929, u příležitosti tisícího výročí smrti svatého Václava a téměř šest set let od položení základního kamene.
Konečně tak katedrála začala sloužit účelu, pro který byla původně navržena.
Je hrobkou patronů české země, českých králů a arcibiskupů, místem uložení vzácných relikvií včetně posvátných korunovačních klenotů, sídelním chrámem pražského arcibiskupa a samozřejmě také duchovním prostorem spjatým s nejslavnostnějšími chvilkami dějin českého národa.
A nesmíme zapomenout ani na to, že je dnes bezesporu jedním z nejpřitažlivějších turistických cílů Prahy i celých Čech. Denně ji navštíví kolem čtyř tisíc turistů.
Umělci cestující časem
Nesmírně dlouhá doba, která uplynula od založení chrámu po jeho dokončení, dnes přispívá k výjimečnosti stavby. Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha je vlastně praktickým průvodcem dějinami architektury na našem území.
Chrám během věků plynule vstřebával nejnovější stavitelské trendy a v každé historické době vždy přitahoval nejvýznačnější architekty, malíře a sochaře.
Posunutí dokončení až do 20. století umožnilo přidat svůj podíl k výzdobě středověké katedrály také mistrům moderní doby. A tak gotická katedrála nese i podpisy osobností, které se narodily až staletí po položení základního kamene.
Sám císař Karel IV. jako znalec umění by jistě dokázal ocenit například návrhy vitrážových oken v postranních kaplích, kterými přispěli Karel Svolinský nebo Alfons Mucha.
Chrám, sám o sobě symbol hrdosti českého národa, je tak zároveň i připomínkou umění a dovedností jeho nejvýraznějších osobností.
Úvodní foto: Lynx 1211 / Creative Commons / CC BY-SA 4.0