Za první republiky patří k jednomu z hlavních „srdcí Prahy“, které pulzuje bez přestání. Kdo nejede nonstop od večera do rána, je OUT. Pověst a sláva teras dosahuje nebeských výšin, ze kterých však vede jen jediná cesta – dolů…

Období bujarých večírků po desítkách let střídá plíseň a špína. Do kdysi luxusního bazénu skáčou nanejvýš žáby. Špičkové číšníky a orchestr vystřídali vandalové nebo bezdomovci. Drahé záclonky a koberečky nahrazují pavučiny.

Jak rychle jsou postaveny, tak rychle dokážou ztratit svůj punc. Ne vždy jsou Terasy takové…

Americký sen

Při stavbě se nechá otec prvního českého prezidenta Václav M. Havel (1897–1979) inspirovat sanfranciskou restaurací „Cliff House“.  Jakmile objekt spatří, ví, že přesně taková stavba Praze chybí.

Nevadí mu ani skutečnost, že k naprosté dokonalosti nám chybí moře. Máme přeci Vltavu a spoustu členitého terénu. V jeho hlavě se rodí plán na „moderní Hradčany“, které jsou z parníků obdivovány stovkami turistů. Volba proto padá na Barrandov.

Bez peněz ovšem nelze udělat žádné terno, a tak Václav spojí síly s bratrem Milošem (1899–1968), který mu v tomto směru může pomoci. Když dvojici doplní architekt Max Urban (1882–1959), je na úspěch zaděláno.

V jednoduchosti je krása

Trojice je při plánování opravdu sehraná a nic neponechává náhodě. To, že se ozývá spousta škarohlídů a posměváčků, je nemůže rozhodit. Oni svému nápadu věří. Kaskádovitě rozložený komplex je pojat naprosto jednoduše.

Žádné přehnané výstřelky, čistý funkcionalismus. Hotovo je bleskovou rychlostí za 6 měsíců. K návštěvě láká Pražany jednoduchý slogan: „Za Prahou, a přece v Praze“ a zřízená kyvadlová doprava.

Slavnostní pásku 4. října 1930 přestřihne dokonce sám prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937). Ten den se na Barrandově sejde neuvěřitelných 50 000 lidí!

Zlatá éra

Stačí pár měsíců a v terasách se dveře netrhnou. Z obyčejného podniku je rázem barrandovská oáza pražské smetánky ozdobená vlaječkami a osvětlena majákem. Jako třešnička na dortu je v roce 1930 vybudován bazén.

Ten je určen jen skutečným otužilcům, protože je napouštěn ledovou vodou přímo z Vltavy.

V restauraci je možné posedět za zvuku orchestru R. A. Dvorského (1899–1966) s Vlastou Burianem (1891–1962), Oldřichem Novým (1899–1983) nebo Svatoplukem Benešem (1918–2007). I ti nejlepší číšníci musí být při výstupu na hlavní vyhlídkovou věž zvláště opatrní.

Prostor je totiž neskutečně malý a zákazníci v saloncích nedočkaví. Aby se v terasách jen nesedělo a neplkalo, jsou v místech dnešní Strakonické ulice umístěny tenisové kurty, volejbalové i basketbalové hřiště, písečná pláž a soukromá loděnice.

K naprosté dokonalosti tomu přeci jen něco chybí. Každé správné místo by mělo mít svojí noční „zašívárnu“, kde lze upustit páru. Tak vzniká v roce 1937 „Trilobit bar“ podle návrhu Vladimíra Grégra (1902–1943).

Šmajchlkabinet

První políček utrží podnik v roce 1939. Okupace Československa mění jako mávnutím kouzleného proutku atmosféru i klientelu. Zlatou mládež střídají nacističtí pohlaváři a vojáci. A z nich žádný úspěch ani existenční průlom nekouká.

Mají sice velké oči i spoustu plánů, dokonce zavádí i přímou železniční dráhu z Hlavního nádraží na Barrandov, jenže jen proto, aby se v útrobách areálu mohli schovávat pohlaváři se svými milenkami.

I když je areál zvyklý na opilecké hrátky a jásot, Němci svým neohrabaným stylem podnik postupně demolují. A není nikdo, kdo by této situaci mohl zabránit.

K vylepšení situace nepřispěje ani komunistický převrat v roce 1948. Terasy, které po odchodu Němců zejí prázdnotou, jsou v roce 1952 vládou „znárodněny“. Doslova to znamená, že vláda dělníků si objektu nevšímá a nechá jej postupně upadat.

Situaci nezachrání ani prohlášení celého areálu za kulturní památku v roce 1988.

Návrat rodinného klenotu

Velké změny a očekávání nastávají po Sametové revoluci, kdy je objekt vrácen původním majitelům. Těmi jsou bratři Ivan (*1938) a Václav Havlovi (1936–2011). Situace však zůstává při starém.

V roce 1994 je zavřena „Francouzská restaurace“ o 3 roky později celý areál. Původní nábytek je rozkraden, okna vymlácena, střechou zatéká. Pohled na Terasy je více než žalostný. Kdysi milovaný objekt připomíná dům vhodný leda tak do horrorového filmu.

Jediný, koho areál stále láká, jsou bezdomovci a vandalové. Těm se nakonec v roce 2001 podaří vypálit prostory „Trilobit baru“ do základů. Zbyde z něj pouze pár ohořelých prken.

V letošním roce se situace obrací o 180 stupňů, po desetiletích pustošení dostávají terasy nový kabát.

Karolína Steinbergerová