Stačí ujít jen necelé čtyři kilometry od Dvora Králové a ocitnete se v úplně jiném světě. Mezi prastarými kamennými giganty, které vám připomenou lidskou malost a křehkost.

Na tom, jak vznikly Čertovy hrady, se geologové shodnou. Jsou to zvětralé, takzvané cenomanské pískovce z období svrchní křídy, na rozdíl od jiných druhů pískovců o poznání tvrdší a odolnější. Pozná se to mimo jiné i na tom, že povrch zdejších balvanů je jen nepatrně rozrušen, takže se na nich neuchytilo příliš lišejníků.

Neshodnou se naopak staré pověsti. Podle jedné z nich se ďábel rozhodl na tomto místě postavit svou pevnost, už si nechal navozit materiál, ale pak z nějakého důvodu ze stavby sešlo. Jiná legenda vypráví o poustevníku Ivanovi, kterého neustále se zjevující čerti rušili v modlitbách, a tak je ze zdejších skal vyhnal.

Zbyl po nich jen název a také otvor, který má být údajně vstupem do samotného pekla.

Z lesa až do Národního divadla

Romantické území balvanů o rozloze téměř dvou hektarů jakoby poházených na hromadu nadlidskou silou bývalo vždy cílem výletů. Návštěvníci nepřestávají obdivovat obří kusy skalisek a hledat v nich podoby zvířat, lidských tváří či nadpřirozených postav.

Stačí jen trocha fantazie a každý pohled z kterékoliv strany může být počátkem originálního pohádkového příběhu. Některé z největších balvanů vzájemně oddělených puklinami dosahují výšky až sedmi metrů.

Na vrcholové plošině největšího z nich jsou zahloubeny skalní mísy, v nichž se drží dešťová voda. Zdejší skalní hřbet je 200 metrů dlouhý a dvacet metrů široký a odnepaměti býval vítaným zdrojem stavebního kamene.

Na severním úbočí kopce byl dokonce otevřen lom, kde se těžil stavební kámen a tesaly se kvádry, obrubníky, překlady či dlažební kostky. Ostatně právě odtud, z Čertových hradů, vytesali kdysi královédvorští občané jeden ze základních kamenů pro pražské Národní divadlo.

Dodnes v celé oblasti nacházíme jámy po vytěženém materiálu a na větších skalách také stopy po klínech. Dnes už by si tu kámen těšit nikdo nedovolil, protože Čertovy hrady jsou od roku 1949 přírodní památkou.

Potěší duše dětí i umělců

Vydáme-li se na výlet k Čertovým hradům, určitě potěšíme především děti. Ty vždy vynaloží maximum energie k prolézání skalních puklin a průchodů mezi jednotlivými kamennými bloky. Romantická skaliska ale odjakživa lákala také umělce všeho druhu, především malíře a sochaře, kteří tu hledali inspiraci a porovnávali své výtvory s dílem samotné přírody.

Ostatně této nevšední památce se ne nadarmo začalo přezdívat Krajina malířovy duše. A Čertovy hrady jsou určitě také místem s největší koncentrací fotografů na metr čtvereční široko daleko. Rozmach turistiky na sklonku 19.

století přiměl tehdy nadšence z okolí vybudovat na nejvyšší ze skalních bloků dřevěné schody a nahoře pak ochranné zábradlí. Skála se tak proměnila v hojně navštěvovanou rozhlednu. Když pak ale došlo k vykácení okolního lesa, výhled byl impozantní i bez náročného šplhání, a tak když dřevěná konstrukce dosloužila, nikdy už nebylo třeba ji obnovovat.

Dnes už jsou ovšem Čertovy hrady opět ukryty pod vysokými stromy. A je dobré vědět, že si zdejší klid neoblíbili jen turisté. V rozsedlinách na severním svahu se tradičně usazuje početná populace lišek.

FOTO: Creative Commons (úvodní foto – Stanislav Holoubek – CC BY-SA 4.0)