Už jsme si zvykli, že řada krásných hradů, zámků či dalších architektonických památek bývá vyhlášena národní kulturní památkou. Ale že by se národní kulturní památkou stalo zvíře? A vlastně proč ne? Stádo běloušů z Kladrub nad Labem si takovou poctu určitě zaslouží.

Když se zamyslíme nad původem názvu obce Kladruby, dojdeme k rubání klád a uvědomíme si, že o první osídlení v těchto místech se postarali dřevorubci. A těm se při jejich práci na mýcení zdejších lužních dubových lesů moc hodili koně.

Odtud už byl jen kousek k tomu, aby se zde začali také chovat. Pořádně s tím začali Pernštejnové, kteří si zdejší panství pořídili na konci 15. století. Založili v Kladrubech oboru, v níž podle středověkého způsobu volně chovali koně.

O půlstoletí později získal pardubické panství sám císař Maxmilián II. Habsburský a založil v Kladrubech hřebčín, který pak jeho nástupce Rudolf II. povýšil na hřebčín dvorní. Vždyť rakouský dvůr stále potřeboval dostatek elegantních tahounů pro kočáry.

Kočáry táhnou i v nové době

V Kladrubech se ovšem nechovali jen tak nějací koně. Domov tu našlo speciální plemeno, vzniklé křížením starošpanělských a staroitalských koní. Kladrubští koně se původně chovali v mnoha barvách, ale postupně se zůstalo jen u dvou variant.

Bílá byla určena pro tažení kočárů panstva, černá pro církevní hodnostáře. A chov unikátních kladrubských koní pokračuje nepřetržitě až dodnes. I když je pravda, že po vzniku československého státu v roce 1918 měl hodně namále.

Kladrubští bělouši byli až příliš spojováni s pompézností habsburského dvora, což se k nově zrozené republice příliš nehodilo a chov se téměř podařilo zničit. Pak ale naštěstí někomu došlo, že i T. G. Masaryk se může vozit v kočáře a že staré ceremonie jsou docela dobře použitelné i v nové době při audiencích vyslanců, inauguraci prezidenta nebo při vítání nejvýznamnějších státních návštěv.

Přijedete fandit na závody?

Dnes má Národní hřebčín Kladruby nad Labem k dispozici tři desítky plemenných hřebců a 130 plemenných klisen a současní koně mají evidován rodokmen až do poloviny 18. století. Starokladrubské plemeno jev tomto rozsahu chováno jen v České republice, celkem bychom na světě našli jen něco přes tisíc exemplářů.

Vidět je v akci je docela snadné, a nemusíme ani cestovat na nějaký královský dvůr. V Kladrubech se totiž po celý rok pořádají akce, kterých se můžeme jako diváci zúčastnit. Tradičně v dubnu se organizují mezinárodní závody koňských spřežení Rudolfův pohár, v květnu se koná Den starokladrubského koně, na září připadá zábavné rodinné odpoledne Kladruby naruby a v říjnu přijde na řadu dlouho očekávaná Hubertova jízda.

Do hřebčína ovšem můžeme zavítat i kdykoli mimo tyto velké akce. Prohlídky jsou připraveny a zavedou nás i do míst, kde jsme zaručeně nikdy předtím nebyli. Díky rozsáhlé rekonstrukci dokončené před šesti lety získal areál hřebčína znovu svůj klasicistní vzhled a pro návštěvníky se otevřely také nové prohlídkové trasy a expozice.

V létě kočáry, v zimě saně

Základem chovu jsou samozřejmě stáje. Byly postaveny už v roce 1865 a dnes jsou dokonalou kombinací respektu k historickým tradicím a všech vymožeností moderní doby. Určitě nejen malé návštěvníky v nich zaujmou třeba nově narozená hříbata.

Návrat do historie pak zajistí kočárovna, proměněná v neopakovatelné muzeum. Jinde nespatříme soukromý kočár císaře Ferdinanda I. Dobrotivého nebo státní kočár prezidenta Masaryka, nemluvě o množství dalších cenných kočárů nebo koňmi tažených saní.

Prohlídka nás zavede i do lesovny – jedné z nejstarších roubenek v kraji, kde kdysi úřadoval c. k. lesní správce. Hned za ní na nás čeká unikátní simulátor jízdy v kočáře, kde si nasadíme brýle pro virtuální realitu a pomocí nich vyrazíme na projížďku polabskou krajinou.

A zapomenout nesmíme ani na nahlédnutí do stále fungující sedlářské dílny.

Hřebčín z ptačí perspektivy

Možná nás překvapí, že při exkurzi do areálu hřebčína na nás čeká i prohlídka zámku. Ten tu nechal postavit císař Maxmilián II., protože do Kladrub za koňmi často jezdíval a vyžadoval tu patřičné pohodlí.

Uvnitř si prohlédneme dvanáct stylově zařízených sálů a komnat a nevynecháme ani sousední kostel sv. Václava a Leopolda. Rekonstrukce zámku, využívaného dlouho k administrativním účelům, zahájená v roce 1996, umožnila vrátit interiéru původní podobu.

V souladu s tradicí tu ovšem dál sídlí kanceláře ředitelství hřebčína. A pokud bychom si chtěli udělat lepší představu o uspořádání hřebčína a o jeho zasazení do polabské krajiny, bude nejlepší vystoupat na zdejší rozhlednu.

Bývala to původně vodárenská věž, měří sedmnáct metrů a čeká nás výšlap po 87 schodech. Pochází z 20. let minulého století a oficiálně byla zpřístupněna před pěti lety. Rozhlédnout se můžeme z ochozu, ve který byl přestavěn původní vodní rezervoár o objemu 200 kubíků.

Dar do královské rodiny

Starokladrubští koně jsou sice už 400 let šlechtěni k tažení kočárů, ale skvěle se hodí i pro soutěže spřežení a klasickou drezuru a pro svou klidnou a vyrovnanou povahu jsou často využíváni i k hipoterapii.

Dá se s nimi samozřejmě jezdit i v rámci běžných volnočasových aktivit, a slouží dokonce i u jízdní policie. Kladrubských koní si náležitě váží i ve světě. Například před svatbou korunního prince Frederika v roce 2004 si jich do Dánska nechali dovézt hned šest a kladrubáci pak vezli i svatební kočár novomanželů.

V roce 2011 pak Česká republika darovala hřebce jménem Favory Alta Cambridge britskému princi Williamovi a vévodkyni Kate jako svatební dar. Byl jen symbolický, protože kůň dál zůstal v Kladrubech. Ovšem v Anglii by se zřejmě našli i tací, jež by nejraději změnili a urychlili všechny formality a hřebce si odvezli hned.

„Máme informace, že královský štolba byl z koně tak nadšen, že ho chtějí zařadit do plemenitby,“ pochvaloval si tehdy ředitel kladrubského hřebčína Jan Höck.

Nezapomeňte ani na vraníky

Od roku 2002 je Národní hřebčín Kladruby nad Labem včetně kmenového stáda kladrubských běloušů národní kulturní památkou. Výsostné postavení kladrubského hřebčína potvrzují i světová uznání. Hřebčín byl v roce 2019 zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Při návštěvě hřebčína v Kladrubech si jistě povšimneme, že všude uvidíme jen bělouše. A kde jsou tedy ti vraníci, kteří k starokladrubskému plemenu také patří? Ti žijí v pobočce kladrubského hřebčína, kterou bychom našli ve třicet kilometrů vzdálených Slatiňanech u Chrudimi.

Zdejší hřebčín byl založen knížaty z Auerspergu na sklonku 19. století a starokladrubských vraníků se tu dnes chová přibližně dvě stě padesát.

Foto NHKL