Uprostřed lesa náhle narazíme na romantické údolíčko, jemuž dominuje rozpolcená pískovcová skála. není ale jen tak obyčejná, shlížejí na nás z ní dvě tváře dvou slavných mužů, vytvořené jejich oddaným přítelem.

Je až s podivem, kolik úžasných umělců naše země dokázala v historii zrodit. Někteří z nich vlastně ani nejsou tak slavní, a přitom by si to rozhodně zasloužili.

Sochař, medailér a kreslíř Karel Otáhal studoval v Praze i v Itálii a zvláštní přátelství jej pojilo s mnoha umělci jiných oborů, především s básníky a hudebníky. Ty také rád zpodobňoval ve svých kresbách, bustách či reliéfech.

A protože velkou část života strávil ve Velkých Opatovicích severně od Brna, zanechal dalším generacím právě tady neobvyklé umělecké dílo.

Místo pro nesmrtelné dílo

Jednoho krásného dne roku 1947 se Karel Otáhal vypravil na další procházku po zdejším kraji, který si tak oblíbil, a ocitl se na kopci Hradisko. Bloudil lesem a přímo před ním najednou vyvstala příkrá kamenná stěna, která potěšila jeho sochařskou duši.

Rozhodl se, že tady vytvoří monumentální dílo, které bude navždy těšit oči kolemjdoucích. Následujících čtrnáct dní v lesním odloučení pilně pracoval s dlátem a perlíkem.

Líbezně zklamaný básník

Přesně věděl, co chce vytvořit. Nejprve samozřejmě musel pískovcovou skálu očistit a vyrovnat, a pak si na ní vyznačil kruh o průměru 170 centimetrů, obrys budoucího reliéfu. Skála v kruhu pomalu dostávala podobu Otáhalova přítele, básníka Petra Bezruče.

Ten měl zanedlouho oslavit narozeniny a tohle by byl skvělý dárek. Vedle reliéfu hned vytesal nápis „Petru Bezručovi k osmdesátinám“. A podařilo se.

Básník skutečně do Velkých Opatovic přijel a přestože se musel opírat o hůlku, dokázal vystoupat až na Hradisko a Otáhalův výtvor obdivovat. Ostatně zanedlouho sochaři zaslal upřímný děkovný dopis.

„Jel jsem tam s obrovským strachem, bo jsem pesimista, jenž věří, že jeho obraz vždy zle vypadne, bo nejsem švarný ani za mák. Ale byl jsem líbezně zklamán,“ píše v něm.

Přítel už se portrétem nepotěšil

Ale na pískovcové skále bylo ještě dost místa, a tak se Karel Otáhal na hradisko po pár letech ještě vrátil. Měl totiž v uměleckých kruzích ještě jednoho velkého přítele, a to hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera.

Tentokrát ale zpodobněný přítel svůj kamenný portrét spatřit na vlastní oči nemohl. Otáhal své dílo dokončil v roce 1952, kdy už byl Foerster rok po smrti. Jinak tedy zní i vytesané věnování: J. B. Foersterovi in memoriam.

Ještěr se plazí na výlet

Pozorný návštěvník, který se pořádně rozhlédne, najde na menší skále proti Bezručovu portrétu ještě jeden skalní výtvor. Karel Otáhal tu do nízkého pískovcového bloku vytesal tvar ještěra.

Je to opět nenápadné připomenutí osobnosti Petra Bezruče, který se sám s oblibou podepisoval jako „old ještěr“, což občas doprovázel i vlastní kresbou ještěra s fajfkou, a i svým výletům podobným těm do Velkých Opatovic říkal výplazy.

Můžeme přidat srdce i svatbu

Z Velkých Opatovic je to ke skalním reliéfům slušná procházka jižním směrem. Po červené turistické trase nám výšlap bude trval zhruba tři čtvrtě hodiny a musíme dávat hodně pozor, abychom Otáhalova díla ve vegetaci nepřehlédli.

Zblízka ale jsou krásné jako kdysi, protože nedávno prošly revitalizací. Pokud se cítíme na delší pěší výlet, můžeme se dál vydat po Naučné stezce Hanýsek.

Měří 15 kilometrů a na devíti informačních tabulích seznamuje s přírodními zajímavostmi okolí včetně pískovcového útvaru Rýbrcoulovo srdce nebo skalní formaci řečení Kamenná svatba.