Anglický turista Charles Bruney v roce 1780 poznamenává, že Praha je sice překrásné město, ale jenom dokud nevkročíte dovnitř. Jaká nepříjemná překvapení tedy mohou čekat neznalého návštěvníka při výletě do české metropole?

Už v roce 1751 v Čechách existuje na dvacet pět silnic vinoucích se od hraničních hor do středu země, z toho k Praze jich směřuje patnáct.

Jakmile dorazíte ve městě do jednoho z vyhlášených zájezdních hostinců, například ke staroměstské Nové hospodě v Celetné ulici č. p. 588, nebo ke Zlatému jednorožci na Malé Straně (č. p.

285), případně do Tří zvonků v Mostecké ulici, majitel vás zapíše do příruční knihy. Poznamená si váš stav, předpokládanou dobu pobytu, u cizince číslo pasportu a ohlásí vás na městském hejtmanství.

Nepoctiví kočí platí pokutu

Kočár na projížďku si můžete objednat v tzv. kočovských úřadech v Dlouhé třídě (č. p. 926), na Václavském náměstí u Bílého kohouta (č. p. 774), nebo na Malostranském rynku (č. p. 203).

Za půldenní pronájem dáte tři krejcary, za celodenní šest, pro obsluhujícího úředníka nezapomeňte dva krejcary na diškreci. Budete-li na vůz čekat, okamžitě si stěžujte.

Kočího to bude stát pokutu pět kop (300 – pozn. red.) krejcarů, protože podle cechovních pravidel musí pro svého zákazníka hned zapřahat. O stejnou částku bude lehčí také v případě, že po vás bude vymáhat spropitné.

Hospody chválil i Mozart

Už v roce 1760 se můžete projít po úplně nové pražské promenádě – ulici V Alejích (dnešní Na příkopě). V místě hradebního příkopu zasypaného od Prašné brány k Můstku dělníci položili novou dlažbu, umístili kamenná sedátka a zasadili stromy.

O 21 let později vzniká promenáda i mezi Můstkem a Vltavou (dnešní Národní třída). V uličkách mimo promenádu ale často šlápnete do hnoje nebo odpadků. Radní proto ustanovují zvláštní komisi pro zkrášlování města.

Díky ní už třeba v roce 1787 nehrozí, že vám při procházce někdo naleje z okna na hlavu splašky. V polovině 70. let 18. století nabízejí čtyři pražská města služby čtyř kaváren, šesti restaurací a deseti vináren.

Běžných hospod je nepočítaně, například v domě na Ovocném trhu č. p. 568 se čepuje nepřetržitě už od roku 1408. Za celý sud piva zaplatíte 540 krejcarů (zednický mistr by na něj vydělával skoro pět týdnů). Hostinec v č. p.

588 (dnešní Celetná 29, dům U Zlatého anděla) nabízí přespání a velký počet hostů si vynutí postavení stáje pro 43 koní. Služby zajišťuje dobré, v roce 1789 si je pochvaluje i hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791).

Nenechte se ošidit

Největší tržiště, jakási „obchodní zóna“ se táhne od dnešního Ovocného až Uhelnému trhu. Pozor ale na šizení nejenom při vážení a měření. Už tenkrát se stávalo, že si někdo odnesl si třeba máslo s přísadou loje nebo sůl s vápnem.

Nejširší nabídku poskytují jarmarky trvající týden až čtrnáct dní, tradičně u příležitosti svátků svatých – Josefa, Jana Nepomuckého, Víta, Václava a Mikuláše.

Tady nabízejí i trhovci ze zahraničí a židovští obchodníci, třeba pěkné střevíce se dají koupit za 60 krejcarů (stejný byl týdenní plat tesařského mistra).

Mezi lákadla patří Pražský hrad, Valdštejnský a Černínský palác, Staroměstská radnice s orlojem, Karolinum a jezuitská kolej, o níž si švédský učenec Emanuel Swedenborg (1688 – 1772) zapisuje, že je „královskému paláci rovna.“ Zájmu neujde ani most (název Karlův dostává až v 19. století), z jeho sochařské výzdoby všichni šílí.

Německý cestovatel Johann Georg Keyssler (1693 – 1743) líčí, že „v žádnou dobu tu nechybí lidé, jež se před těmito statuami na kolenou modlí.“

S červenými čísly nezabloudíte

Hledáte-li někoho v Praze podle adresy, nemusí to být zrovna snadné. Teprve od roku 1770 ulehčuje orientaci číslování domů. Protože v něm ale vzniká spousta chyb, objevují se od roku 1805 nová čísla, podle kterých už nezabloudíte.

Jsou červená, v jednotlivých katastrech uspořádaná podle doby svého vzniku a platná dodnes.

Na odhazování odpadků po ulicích si nechte zajít chuť. Císař Josef II. (1741 – 1790) v době své vlády stanovil za takový prohřešek pokutu rovné 3 zlatky.

Ani zakouřit na ulici si nemůžete, protože další z císařů František I. (1768 – 1835) to v roce 1798 zakázal a o dva roky později nařízení dokonce rozšířil i o veřejné podniky.

Pražané ovšem zákazy neřeší, a proto panovník k pokutě přidává i zabavení dýmky.