Říká se mu Rapa Nui, Velká země, a je druhým nejodlehlejším obývaným ostrovem naší planety. Méně známý název se kasá označením Te Pito O Te Henua, Pupek světa.

Další, poetičtější jména tohoto kusu pevniny v Jižním Pacifiku, jsou Mata Ki Te Rangi, tedy Oči, které hledí do nebes, a také Hiti Ai Rangi, Kraj nebes. Ze všeho nejvíc však Velikonoční ostrov zůstává krajem záhad.

Kdysi tu skutečně zažívali neobyčejný blahobyt. Jenže pak se něco stalo, a my dodnes nevíme co.

Obrovské sochy Moai, které zajistily ostrovu věčnou slávu, leží v krajině pohozené, nedodělané, jako kdyby dávní obyvatelé z vteřiny na vteřinu odhodili nástroje i chuť do další práce. Proč?

Když nizozemský admirál Jacob Roggeveen přirazil se svou flotilou ke břehu zcela neznámého ostrova, věděl, že ze všeho nejdřív mu musí dát jméno. Ale podle jakého klíče při výběru postupovat?

Viděl sice v dálce řady podivných soch, ale ty mu nepřipadaly nijak zajímavé. Konečně dostal spásný nápad. Zeptal se lodního sekretáře, co je za den. Byla neděle, 5. dubna 1722. Velikonoce. Roggeveen se pousmál, jméno Velikonoční ostrov se mu zamlouvalo.

Snad to v něm přebilo i zklamání z faktu, že svůj hlavní úkol, tedy nalezení bájné Terra Australis, neboli Jižní země, nikdy neobjeveného kontinentu z námořních map 15.–18. století, se mu opět splnit nepodařilo.

Chtěla tomu náhoda…

Admirál Rapa Nui, jak ostrov zvou původní obyvatelé, našel úplnou náhodou během křižování Tichého oceánu. Ihned se ukázalo, že je osídlený. Ovšem zprávy o prvním kontaktu s domorodci se liší.

Podle jedné z nich nizozemskou výpravu uvítal fyzicky zdatně působící muž s tělem potetovaným symboly ptáků, a dokonce Roggeveenovi na uvítanou nabídl místní sladké brambory. Posádka lodi jej za to odměnila drobnými dary.

Zde příběh končí a další verze pokračuje méně idylicky. Lodě prý navštívili další zvědaví domorodci a došlo k několika krádežím. Zahnat je dokázaly až výstřely pušek, incident se prý neobešel bez ztráty na životech.

V napjatější atmosféře se změnil Roggeveenův pohled na celý ostrov. Ty zdejší sochy už mu najednou nepřipadaly tak fádní, a tak si je prohlédl pozorněji. Obrovská protáhlá hlava, dlouhé uši, vystouplá brada.

Jejich mrtvý pohled jako kdyby se pomalu zavrtával do každého připlouvajícího cizince. Admirál znejistěl. Koho vlastně zobrazují? Co, nebo kdo žije dál ve vnitrozemí? Mezitím „divoši“ kmitali ve stínech na pobřeží a venku se začalo stmívat.

Domorodci před kamennými obry zapalovali ohně, zaníceně se při tom modlili, seděli na patách, skláněli hlavu a ruce dávali nahoru a dolů.

Jako v tranzu se neustále ohlíželi na nizozemskou posádku a Roggeveen začal přemýšlet, zda ten oheň nechystají k velké hostině a jestli on a jeho muži nemají být hlavním chodem…

Rozhodl se neriskovat a vydal povel k roztažení plachet. Pro lid Rapa Nui to byla na dlouhých 50 let poslední návštěva. Důkaz, že vše skutečně neprobíhalo idylicky?

Odvážní průkopníci

Kde se tak daleko od veškeré civilizace Velikonoční ostrov vůbec vzal? Podle legend by mohlo jít o pozůstatek některého z mytických ztracených kontinentů, jako jsou Mu, Lemurie či Atlantida.

Jedna hodně fantastická teorie si dokonce pohrávala s myšlenkou, že chudě působící domorodci na pobřeží jsou jen zástěrkou, klamem pro příchozí, zatímco hlouběji ve vnitrozemí přežívají poslední Atlanťané.

Dnes bezpečně víme, že tohle není pravda, stejně tak ostrov sám není součástí žádného potopeného superkontinentu.

Jde o osamocenou pevninu vulkanického původu, kterou tvoří tři sopky – jihozápadní část formuje Rano Kau, východní Poike a zbývající většinu pak Maunga Tereveka. Tato trojice se v průběhu geologických procesů spojila lávovými toky.

Poslední sopečná erupce tu proběhla před 100 000 lety, celkově zabralo utváření Rapa Nui i jeho přilehlých miniostrůvků 750 000 let.

Z Jižní Ameriky je Velikonoční ostrov vzdálen západním směrem 3600 km. Zhruba stejně daleko to je odtud i směrem na východ, do Polynésie. Původní obyvatelé sem připluli někdy v 1. tisíciletí našeho letopočtu, snad kolem roku 900, ale možná i výrazně dříve.

Byli to Polynésané, kteří dle legend jako první stanuli na pláži Anakena, vedeni svým praotcem, náčelníkem Hotu Matuou.

Anakena tu skoro jako jediná není bráněna skalnatými útesy čekajícími na zranitelný kýl lodí. Noví obyvatelé museli prokázat mimořádné mořeplavecké dovednosti, aby vůbec přežili cestu k vytouženému pozemskému ráji.

Byli tak dobří, že se nikdy neztratili ani ve zdánlivém nekonečnu Jižního Pacifiku. Vedla je příroda, sledovali změny v oceánu. Jeli podle hvězd, směru větru, proudů a mraků.

Kapitáni tehdy znali teplotu vody, poznali proudy tvořené vlnami vracejícími se z pobřeží. A protože mraky se nad pevninou kupí jinak než nad vodou, polohu souše dokázali poznat už na dálku.

Soužití s přírodou

Na neobydlený ostrov dorazili Polynésané ve svých tradičních plavidlech podobných dnešním katamaránům. Ta byla poměrně úzká a stabilitu vyvažovala vahadly po obou stranách trupu. Přiváželi s sebou prasata, kuřata, a neúmyslně také krysy.

Mysleli i na rostlinnou úrodu, vybavili se plodinami, jako jsou sladké brambory, banány, ibišek, cukrová třtina a další. Přivítal je šum lehkého větru v korunách stromů a zpěv překvapených ptáků, kteří se do té doby s tak bizarními dvounohými tvory nesetkali.

Těch pár desítek odvážlivců, kteří se vydali napříč Pacifikem vstříc nejasnému osudu, našlo na Rapa Nui ideální podmínky pro život a rozvoj své společnosti.

Celoroční subtropické podnebí udržovalo průměrné teploty v příjemných hodnotách kolem 21 °C, před příliš žhavým sluncem a silnými vichry tu chránil hustý palmový porost.

Strom toromiro s tvrdým, ale jemným dřevem, jim dobře sloužil k nejrůznějším řezbářským pracím, vysoké palmy jubaea ke stavbě domků, kanoí a rituálních center.

Rákosí totora využívali rovněž při stavbě domů či malých člunů, kůra zdejšího keře zas obsahovala vlákna vhodná na výrobu rybářských sítí.

Mořské ryby byly spolu s ptactvem nejdůležitějším zdrojem obživy domorodců, protože na ostrově nežili žádní savci. Jeden lahodně znějící prastarý recept se uchoval dodnes.

Po rozpálení jednoduché zemní pece zvané umu jsou na nažhavené kameny položeny ryby zakryté banánovými listy, které se tak pomalu ugrilují. Přílohu tvoří tradičně sladké brambory.

Oblíbenou pochoutkou tu dříve údajně byli také delfíni, které místní vyplouvali lovit na otevřený oceán.

Celkově se novým usedlíkům na Rapa Nui vedlo dobře. Populace se rychle rozrůstala, z desítek lidí se staly stovky a pak tisíce. Půda byla úrodná, všichni měli své zahrádky, z palem získávali jedlé ořechy a sladký sirup, chovali domácí zvěř.

Ryb byly tehdy plné oceány a díky izolované poloze zůstával ostrov stranou všech možných světových sporů a válek. Nemuseli se tady bát vpádů žádných nepřátel.

Společnost se postupně rozdělila do klanů, které zakládaly osady rozeseté po celé pevninské ploše. V té době začínali také tvořit něco, co tuto malou tečku utopenou v Pacifiku navždy proslaví – sochy moai.

Neprostupné tváře

Každý klan na Velikonočním ostrově si postupně vytvořil vlastní platformu zvanou ahu, na níž vztyčoval ikonické sochy protáhlých hlav různých velikostí.

Nazývají se moai a archeologové jich tu zdokumentovali 887. Není ovšem vyloučeno, že dohromady jich je přes 1000. K jejich výrobě se nejvíc používal tuf, druh horniny vzniklé ze sopečného popelu, přičemž nejmenší měřily lehce přes metr a vážily „pouhých“ pár stovek kilogramů, zatímco ty největší měly kolem 10 metrů a vážily i 90 tun!

Co nebo koho moai zobrazovaly? Jak je národ, který nevládl žádnými složitějšími mechanickými stroji ani tažným dobytkem, dokázal přesouvat na místa určení?

Stoický výraz ve tváři těchto obrů fascinuje svět už po staletí, právem se řadí k nejzáhadnějším monumentům naší planety. Nemají nohy, tělo je jen naznačené, ze země čouhá hlavně veliká hlava, někdy ozdobená kloboukem pukao z červené horniny.

Podle jiných úvah může být pukao spíše stylem účesu dávných domorodců. Dnes ho nacházíme většinou ležet vedle soch, popadané jako příčesky sfouknuté větrem. Kromě vlasů však moai schází ještě něco – oči!

Ano, sochy totiž byly původně vyzdobeny korálovýma očima, které jsou dnes všechny pryč. Mlčenliví strážci ostrova jsou tak ve skutečnosti slepí…

Dlouhé roky zůstávalo záhadou, koho sochy představují. Mělo jít o talisman chránící osadníky před nepřáteli zvenčí? To se nezdálo pravděpodobné, dávní obyvatelé Rapa Nui žádné nepřátele neznali.

Před všemi byli dokonale skryti a sami nevěděli, co je za horizontem. Neměli tedy potřebu se před nikým bránit. Pár badatelů zaujal fakt, že některé moai hledí na oceán, jiné do vnitrozemí, dokonce prý do stejného místa – na horu v nitru ostrova.

Proto spekulují, jestli uvnitř ní kdysi nemohlo něco být. Uctívaný objekt? Nejdivočejší teorie přemítají, že mohlo jít o cosi sestoupivšího z hvězdné oblohy… Vylezly pak z vesmírného korábu bytosti, jejichž groteskní podobu místní po stovky let tesali do tufu?

Odborníci soudí, že to celé bylo úplně jinak. Sochy moai jen navazují na typický polynéský kult předků, který si odvážní průkopníci přivezli z původní domoviny s sebou. Sochy tak nepředstavují ani bohy, ani mimozemšťany, ale významné členy jednotlivých klanů.

Lidé z Rapa Nui věřili ve zvláštní moc předků zvanou mana, kterou měli posmrtně vládnout. Moai tak vytvářeli ve víře, že je bude ochraňovat moudrost zesnulých předků, která vesnicím zajistí pokračování prosperity a dostatek přírodních zdrojů.

Proto tedy většina soch hledí do vnitrozemí. Dívali se na své potomky a ti v jejich tvářích nacházeli klid a ujištění, že nad nimi někdo bdí.

Téměř všechny sochy na ostrově vznikly v lomu na úpatí kráteru Rano Raraku. Lom dnes funguje jako živoucí archeologická laboratoř, nacházejí se tu moai v různých fázích rozpracovanosti. Některé se teprve začaly tesat, další už byly připraveny k přesunu na ahu.

Někdo tu zastavil čas, čemuž při objevu nasvědčovalo i ledabyle poházené nářadí. Jako kdyby si původní obyvatelé dali jen pauzu na oběd, která se protáhla na celá staletí.

Souvisí s masovou výrobou soch a jejich přesuny i totální, dodnes nevysvětlený, úpadek Velikonočního ostrova?

V Rano Raraku se sochy vytesávaly přímo na místě, z tamního kamene. Moai se rodily vždy v poloze ležmo na zádech, takže kusy, které jejich tvůrci již nepostavili, vypadají, jako že odpočívají v trávě.

A jaký byl pracovní postup? Nejdříve se ve skále obsekával hrubý tvar, poté následovaly detailní práce na obličeji. To se dělalo pomocí nástroje z čediče zvaného toki.

Na závěr bylo přerušeno spojení spodní strany sochy s podkladem, tak, aby mohla být vztyčena. Tady začíná pasáž opředena nejvíce otazníky. Jak domorodci moai přemísťovali? Víme, že místní obyvatelé měli dostatek jídla, bezpečí i pracovních sil.

Mohli se tak na sochy nerušeně soustředit a věnovat jim všechen svůj důvtip, um a fyzické síly. Jenže byli natolik dovední, aby moai, vážící leckdy desítky tun, dokázali přesunout mnoho kilometrů kopcovitým a kamenitým terénem?

Víme, že neměli žádná tažná zvířata, nevynalezli ani kolo, takže o převážení čehokoliv nemůže být řeč.

Podle legend z Rapa Nui se sochy na platformy ahu přesouvaly samy, prostě chodily. Pomáhal jim k tomu Makemake, bůh stvoření a plodnosti.

Vyloučíme-li z rovnice nadpřirozeno, případnou pomoc mimozemšťanů a jiné divoké varianty, zaujme nás ta samá věc, která zarazila i historiky. Dnes vyprahle působící ostrov byl v dávné minulosti hustě zalesněn.

Bylo tomu tak určitě ještě kolem roku 1200, ale o 400 let později na něm nezbývá ani tříska. Kam všechny stromy, odhadem miliony palem, zmizely?

Jedna z hypotéz říká, že klády sloužily k přesouvání soch. Naskládaly se za sebe na zem a pak se na ně nasunula „ležící“ moai.

Přivázaná za provaz se následně vždy o kousek popotáhla a uvolněná kláda ze zadní části se přemístila dopředu, aby se mohlo postupovat dál. Znít to jednoduše, jenže celý proces má několik zádrhelů.

Při novodobých pokusech vleklo 2 tuny vážící sochu s vypětím všech sil 30 lidí. Snadným počtem tak dojdeme k závěru, že monument vážící 80 tun by muselo táhnout 1200 obyvatel Rapa Nui, tedy 10 % veškeré tehdejší populace ostrova.

Organizovali zde tedy pravidelně takto masivní akce? Je pravda, že času by na to měli dost, nic je nehonilo ani neohrožovalo. Jenže jak by „kládový mechanismus“ fungoval při přesunu z kopce dolů? A co kameny a kusy skal, který by se mu postavily do cesty?

Česká stopa

Vraťme se ještě na okamžik k legendě o tom, že sochy chodily samy. Představa takové scény přivedla badatele k dalšímu způsobu přepravy, který měl probíhat ve vzpřímené poloze.

Moai obmotaná pevným provazem s dlouhými volnými konci po obou stranách se nechala statnými muži vždy maličko naklonit tu na jednu, tu na druhou stranu.

A při každém náklonu zatlačila skupina dalších lidí do dřevěných tyčí připevněných k tělu sochy, čímž se krůček po krůčku posouvala k místu určení. Při novodobých experimentech s touto technikou se ukazuje, že postup je sice pomalý, ale znatelný. Jenže zvládla by rozpohybovat i ty největší a nejtěžší kusy?

Pro tuto teorii nicméně existují i archeologické důkazy. Sochy zanechané v lomu u Rano Rarak mají totiž jiný tvar, než sochy stojící na platformách ahu.

Původně je základna moai stejně široká jako jejich ramena, na ahu mají ale dole o něco užší a zaoblenější tvar! Zkrátka se zdá, jako kdyby se dole odřely, obrousily, podle všeho během výše popsaného přesunu.

Zastáncem vertikální teorie je i český technik a experimentální archeolog Pavel Pavel, ve vztahu k Velikonočnímu ostrovu světově uznávaná kapacita. Dodnes má přízvisko Muž, který rozchodil sochy.

Pavel to dokázal s pomocí pouze primitivních technologií, tedy těch, které mohli kdysi používat i domorodci, jako jsou lana a páky.

Napřed to zkoušel u sebe doma na zahradě s dvacetitunovým betonovým modelem moai, a když uspěl, dostal šanci ukázat se i přímo v terénu. Za tento úžasný pokus si od lidu Rapa Nui vysloužil přezdívku náčelník Too Ko Ihu.

Podle pověstí má jí o kapitána jedné z lodí s původními polynéskými obyvateli, který celou tradici tesání a stěhování soch zavedl.

Ani Pavlova teorie však není zcela neprůstřelná. Jiní odborníci namítají, že při ní dochází až k příliš velkým poškozováním soch, navíc se prý nedá aplikovat na moai všech tvarů a velikostí. Co tedy s tím?

Zajímavou skutečnost odhalily nejnovější poznatky týmu archeologů vedeného Jo Anne Van Tilburgovou. Zdá se totiž, že půda v lomu Rano Rarak je na celém Rapa Nui nejúrodnější.

Chemická analýza v ní odhalila vysokou úroveň prvků, které jsou klíčové pro růst rostlin. Všude jinde půda rychle erodovala.

Autoři moai si tak podle Van Tilburg mohli myslet, že jejich výtvory mají magický vliv na úrodnost, a proto sochy rozmisťovali po celém ostrově. Některé z nich prý možná ani nebyly určeny k odvozu z lomu. Měli tam zůstat, aby zajistily jeho trvalou posvátnost.

Souvislost s vodou nabízí také americký profesor Carl Lipo, podle něhož moai značily místa, kde vyvěraly pitné prameny. Jenže nenašel by se i praktičtější systém značení, než jsou mnohatunové obří sochy? Jisté je jedno – bádání tady ani zdaleka nekončí.

Norský Viking a Inkové

Jménem pevně spjatým s Velikonočním ostrovem je Thor Heyerdahl, norský mořeplavec a dobrodruh. Byl to mimochodem on, kdo v 80. letech pozval na Rapa Nui českého vědce Pavla a pomáhal mu s jeho pokusy.

Sám Heyerdahl zde začal působit už v 50. letech a o minulosti ostrova a jeho tajemstvích měl vlastní představy. Se zajímavou hypotézou přišel ohledně záhadných přesunů moai.

Tvrdil, že sochy byly posouvány na de facto saních vytvořených ze dvou klád svázaných do tvaru písmene V. Jako vždy existuje i odporující tvrzení.

Vědci spočítali, že by k takové manipulaci bylo potřeba stovek domorodců a co víc, při vztyčování by se moai pravděpodobně poničily.

Heyerdahlův nápad však možná nebyl tak nesmyslný, roku 1998 jej zdokonalila již zmiňovaná Jo Anne Van Tilburgová a ukázalo se, že by to šlo i bez poškození moai!

Heyerdahl se také domníval, že jako první sem připluli nikoliv Polynésané, ale kolonisté z Jižní Ameriky. O tom má svědčit především fyzická podobnost moai s některými jihoamerickými národy.

Na námitky, že by se na Velikonoční ostrov v minulosti nemohli ze svého kontinentu nijak dostat, reaguje Nor svérázně, přejde od řečí k činům – všem předvede, že to možné je! A nijak při tom netroškaří.

Roku 1947 překoná na obyčejném dřevěném voru Kon-Tiki vzdálenost mezi Jižní Amerikou a Polynésií, tedy 6880 kilometrů, čímž dodává své teorii na relevantnosti. Možná se však příchod Inků odehrál později, než si Heyerdahl myslel.

Několik španělských kronikářů totiž zmiňuje výpravu do nitra Tichého oceánu, kterou uspořádal ke konci 15. století incký vládce Tupac Yupunqui s posádkou čítající 20 000 mužů. Údajně objevili dvojici dnes již neznámých ostrovů.

Nemohl tedy jedním z nich být právě Rapa Nui? Na přítomnost Inků na ostrově odkazuje i jedna zdejší neobvyklá památka – platformová zeď ahu Vinapu.

Kdysi stejně jako ostatní ahu sloužila coby podstavec pod moai, ale dnes stojí vztyčená a celkově se podobá typické architektuře starých Inků.

Ahu Vinapu je složena z pečlivě opracovaných a přesně do sebe zapadajících kamenů sopečného původu, které při sobě drží bez použití jakéhokoliv spojovacího materiálu. Stejné stavební postupy přitom používali právě staří Inkové.

Také svou architektonickou vyspělostí výjimečná konstrukce převyšuje ostatní podobné platformové zdi na ostrově. Je to jen výsledek dlouholeté stavitelské zkušenosti ostrovanů, nebo lze skutečně takovéto náhlé vybočení „stylu“ považovat za incký vliv?

Mohly tak na Velikonočním ostrově žít ve stejnou dobu dva národy? Možná by to vysvětlovalo neznámou katastrofu, která jej někdy v 16. století postihla…

Největší záhada

Největšího rozmachu dosáhli lidé na Rapa Nui okolo roku 1550. Tehdy tu žilo mezi 12–17 tisíci obyvatel.

Ale jak ukázaly i jiné příklady v lidské historii, jako kdyby každá civilizace po dosažení svého vrcholu ztratila soudnost a vrhla se po hlavě do hluboké propasti.

Přestože přírodní zdroje na ostrově musely viditelně trpět, tvoření dalších a dalších soch pokračovalo zběsilým tempem. Někdy vznikaly kusy tak velké, že bylo jasné, že nepůjdou ani postavit, jenže rivalita mezi klany neznala hranic.

Kolem roku 1600 zmizely veškeré lesy, z bujné zeleně nezbylo nic a ptáci za to lidem nadávali z oblohy. Ztratili bezpečná hnízdiště a postupně byli vyhubeni. Omezil se zdroj potravy, bez stromů nebylo z čeho stavět obydlí a lodě.

Jako když dějiny zařadí zpátečku, domorodci museli zalézat zpět do jeskynní a kamenných chýší vyhrabaných do svahů.

Někteří badatelé tvrdí, že hladomor vedl na Velikonočním ostrově až ke kanibalismu, který chmurně završil rozklad zdejší společnosti. Nebo došlo k válce s příchozími Inky? Tohle nevíme, a patrně ani nikdy vědět nebudeme.

Veškerý komfort ostrova je minulostí, na ahu Tahira dodnes leží padlá moai s odlomenou pukao, svědek těch časů. Nespadla přirozeně působením věků – někdo ji povalil. Jako kdyby místní symbolicky zavrhli své předky.

Už nevěřili v jejich moc, ani ochranu, když na vlastní oči denně sledovali zkázu. Ale co ji zapříčinilo?

Existují teorie hovořící spíše než o společenské krizi o krizi environmentální. Vždyť zdejší klany museli při tvorbě moai úzce spolupracovat, podělit se o to extrémní množství vynaložené energie.

Proč tedy odhodili tesařské nástroje a podali se katastrofálnímu kolapsu? Přelidněnost, vyčerpání zdrojů ostrova, přemnožení krys? Drásavé sucho vyvolané klimatickým jevem zvaným El Niňo? Opět se zmůžeme jen na bezradné pokrčení ramen.

Každopádně lesy jsou pryč, půda zničena, jídla je nedostatek. Najednou se každodenní letargie mění v boj o přežití…

Země válečníků

Ráj skončil, mana předků je zapomenuta. Posiluje se společenská vrstva těch nejsilnějších a nejschopnějších mužů – bojovníků. U nich obyvatelé hledají pomoc, to oni hrají hlavní role při sporech mezi klany.

Množství archeology nalezených obsidiánových čepelí z kopí dosvědčuje, že se na Rapa Nui skutečně válčilo. Sedmnácté století kopce ostrova přeměnilo na bitevní pole plné vyhládlých válečníků. Obyčejní lidé byli v pasti! Neměli stromy na postavení lodí potřebných k útěku.

Skrýš jim nakonec nabídl sám ostrov, jejich domov. Díky vulkanickému původu je protkán sítí podzemních jeskyní. V nich se dalo před násilím ukrýt, zároveň tudy prosakovala dešťová voda vhodná pití. Přežít se tu dalo, žít nikoliv.

Místní mohli jen toužebně hledět výklenky ve skalách na stěhovavé ptáky, závidět jim lehkost, s jakou se mohou přesouvat. Podobizny opeřenců dominují bezpočtu jeskynních maleb i petroglyfů na ostrově, ptáci tedy byli zřejmě symbolem touhy po svobodě.

Každý rok přilétli jako kdyby odnikud, a pak si zas letěli pryč. Jejich schopnosti představovali pro lid Rapa Nui něco skoro až nadpřirozeného, a nakonec to byli možná nepřímo právě oni, kdo pomohl zdejším obyvatelům překonat krizi.

Na Velikonočním ostrově se podle všeho stalo něco výjimečného. Lidé tu přišli na způsob, jak vyřešit vzájemné konflikty, aniž by docházelo k dalším krveprolitím. Klíčem byl Tangata Manu, neboli kult Ptačího muže.

Každoročně se náčelníci klanů scházeli na dobu 30 dní ve staré obřadní vesnici Orongo poblíž kráteru Rano Kau. Každý náčelník vybral z řad svých poddaných nejschopnějšího bojovníka.

Ti vystoupili vpřed a dostali nelehký úkol, jehož splněním mohli získat věčnou slávu, ovšem selhání většinou končilo hrůznou smrtí v čelistech žraloků.

Nominovaní udatní jedinci museli sešplhat z 300 metrů vysokého strmého útesu, na němž vesnice Orongo stála. Poté je čekalo plavání skrze vody Pacifiku plné žraloků na přidružené ostrůvky Motu Nui.

Zde museli sebrat vejce ptáka rybáka černohřbetého, s ním znovu kličkovat mezi žraloky a pak vyšplhat zpátky nahoru po útesu k vesnici. To vše aniž by poškodili vejce! Mimořádně nebezpečné mise se chopili jen mimořádně odolní muži, bez nadsázky šlo o život.

Sladká odměna ale stála za to. Na počest každého vítěze byla do kamene vyryta postava Ptačího muže, postavy s lidským tělem a hlavou ptáka s dlouhým zobákem, která drží vejce. Kromě místa v síni slávy přinesli prospěch celému svému klanu.

Náčelník vítězného „týmu“ totiž získal na rok nadvládu nad ostrovem. Sem se tak hodí i jedno známé přirovnání války – je to čas, kdy staří muži mluví a mladí umírají…

Znovuzrození a nová doba

Systém vládnutí vítězů turnaje Ptačího muže a pokojnější období na Rapa Nui dlouho nevydrželo. Padesát let po Nizozemci Roggeveenovi se objevily další evropské lodě, tentokrát pod velením slavného anglického mořeplavce Jamese Cooka. Návštěv tu začalo přibývat a s nimi i nepříjemností.

Během 19. století místní marně čelili lovcům otroků i smrtelným nemocem, které sem cizinci zavlekli, jako byla tuberkulóza, neštovice či syfilis. Z původních možná až 17 000 obyvatel tu v jeden okamžik jejich počet klesl na neuvěřitelných pouhých 111 jedinců.

Došlo tak téměř k vyhlazení původní civilizace. Spásou se stal rok 1888 a připlutí kapitána Policarpo Tora, který nad ostrovem vyhlásil svrchovanost Chile. Ten se tak proměnil v chilskou kolonií a byl pronajímán britské společnosti pro chov ovcí.

Přeživší domorodci se museli všichni přesunout do obce Hanga Roa, kterou směli opouštět jen po udělení povolení. Po dlouhé době však získali klid a bezpečí.

Teprve 20. století přineslo úplné osvobození, lidé se tu stali znovu pány své půdy.

Dnes má Velikonoční ostrov přes 6000 obyvatel, patří k vyhledávaným turistickým destinacím a od roku 1996 je i na seznamu Světového dědictví UNESCO. A stále skrývá různá tajemství, kterými nás nepřestává překvapovat.

V roce 2012 tak svět užasl nad zprávou, že slavné sochy moai nejsou jen hlavy, hluboko pod zemí se ukrývala i jejich těla!

Stále také čekáme na rozluštění písma Rongorongo, používaného malou částí původních obyvatel. Ti kvůli zdecimování v 19. století nestihli své znalosti předat dál…

Lid Rapa Nui prokázal obdivuhodnou odolnost, jeho populace se zotavila ze všech protivenství. Vlastně tu už dávno neměli být, možná dokonce nikdy.

Vždyť šance, že při výpravě z Polynésie před více než 1000 lety narazí v Pacifiku na pevninu, byla stejně malá, jako ostrov sám. Přesto se tak stalo, a navrch z něj dokázali vytvořit jedno z nejvýraznějších, nejzáhadnějších míst naší planety.