Některá místa v krajina mají odnepaměti silnou duchovní atmosféru. Na takových potom vznikají kapličky, kostely nebo chrámy. A ta nejpůsobivější se stávají poutními místy. Stejně jako Maková hora.
Pokud se rozhodneme navštívit Makovou horu nedaleko Příbrami, možná budeme čekat vrch zvedající se do krajiny uprostřed červených makových polí.
Ve skutečnosti nenápadný kopec s nadmořskou výškou 545 metrů ke svému názvu přišel úplně jinak, a to díky drahým kovům, které se tu v minulosti těžily. Maková hora tedy nemá mák, ale má kov. My se sem ovšem za těžbou nevypravíme.
Bude nás zajímat zdejší vyhlášené poutní místo s barokním kostelem svatého Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské. Má nejen velkou hodnotu pro věřící, ale je současně jednou z nejkrásnějších ukázek vrcholně barokní architektury vhodně vložené do okolní přírody.
Ital zvelebuje Povltaví
O zrod svatostánku, kterému se dnes říká Perla středního Povltaví, se postaral majitel zdejšího panství Jan Felix Chanovsko-Kaselovský na počátku 18. století.
Pozval věhlasného Carla Antonia Canevalleho, člena slavné italské stavitelské rodiny žijícího v Čechách, a pozoruhodná stavba se dočkala dokončení v roce 1722. Poblíž byl založen i klášter karmelitánů, který však fungoval jen krátce a do dnešních dnů se nedochoval.
Mohl být ještě rozlehlejší
Canevalle ve svém návrhu spojil baroko s takzvanou vlašskou nebo také italskou renesancí
a původní představa byla mnohem ambicióznější. Jak už to bývá na slavných poutních místech, plánovalo se rozšíření areálu včetně vybudování ambitů kolem kostela. Jenže majitel panství už nenašel na dokončení smělého projektu dostatek financí.
Kostel ale přece jen nezůstal osamoceným ostrovem uprostřed lesů. V polovině 19. století se podařilo dokončit křížovou cestu a poutníci sem směřovali v téměř stejných počtech jako na známější příbramskou Svatou horu.
Živý vodovod v akci
O období počátku 20. století už existuje dostatek archivních záznamů, a tak víme třeba to, že na zdejší farnosti působil kněz Vincenc Bosáček spolu se svým bratrem, malířem Josefem, který se ujal funkce kostelníka a navíc vyzdobil interiér kostela překrásnými malbami.
Kroniky zaznamenaly také „živý vodovod“, kterým nebylo nic jiného než chytrý oslík přinášející do kostela na zádech vodu v putnách.
Byl prý tak schopný, že pro vodu chodil půl druhého kilometru úplně sám, dole ve vsi Smolotely jen počkal, až mu někdo ochotný vodu u studny načepuje, a pak se s nákladem spořádaně vrátil zpátky.
Znovu znějí varhany i zvony
Po druhé světové válce se zdálo, že osud unikátního kostela na Makové hoře je nadobro zpečetěn. Stavba chátrala, ale nová doba naštěstí přišla dřív než definitivní rozpad. V průběhu 90. let se začal nenápadně vylupovat do bývalé krásy.
Rekonstrukce se dočkaly historické varhany, znovu vybudována byla zapomenutá křížová cesta a v roce 2000 se na věže vrátily i zvony. Své místo na vrcholu průčelí opět zaujala zrestaurovaná socha Panny Marie Neposkvrněné.
Kdo objeví podzemní chodbu?
K poutnímu kostelu vede nejsnazší cesta ze Smolotel, ale vydat se k němu můžeme i od vodní nádrže Orlík. Smolotely bychom ale minout neměli ani tak, protože v nich stojí pozoruhodný zámek s krajinářským parkem.
Zámek vznikl v polovině 18. století barokní přestavbou původní staré tvrze a podle pověsti z něj na Makovou horu vede tajná podzemní chodba. Také zámek prochází rekonstrukcí, ale přístupný pro návštěvníky prozatím není.
A pokud nám zbydou síly, můžeme se projít po naučné stezce v okolí.
Okruh začínající ve Smolotelech měří 6,5 kilometru a informační tabule nás seznámí nejen s okolní přírodou a historií Makové hory, ale třeba také s dějinami zdejší těžby hlubinného čediče, zlata a světově unikátní červené žuly.