Když stoupáte hustým lesem nad Starým Městem pod Sněžníkem nebo se prodíráte mlhavým ránem Rychlebských hor, krajina tu šeptá.

V každém pařezu, v zarostlém sadu, v pokřiveném ovocném stromě, který tu ještě vzdoruje větru, slyšíte ozvěny lidského života, který se ztratil – ale ne docela.

Jsou místa, která z map zmizela, ale nikdy nezmizela z paměti těch, kteří jim naslouchají. Jsou to jména jako Adamov, Štěpánov, Hraničky, Josefová,… Dnes na jejich místě najdete jen zbytky základů, stopy mezí, několik kamenů zarostlých v mechu.

A přece tu kdysi žili lidé. Tvrdí, hrdí a chudí. Život tady nebyl procházkou růžovým sadem – byl každodenním zápasem s horským počasím, kamenitou půdou, i samotou. Ale byl to domov.

Například Adamov, osada založená koncem 17. století kolem železné hutě knížete Adama z Lichtenštejna, měl ve 30. letech minulého století 33 domů a zhruba 150 obyvatel. Lidé byli hutníci, uhlíři, dřevaři, tkalci, ale i sedláci.

Chodili do kostela do Branné, děti do školy – když nebyla práce na poli. Pracovali od svítání do soumraku, zimu přežívali z toho, co si připravili v létě. I malé děti pomáhaly, pásly krávy, předly len. Dětský smích se mísil s dřinou a večerním tichem hor.

A pak přišla válka, odsun, rozklad a zapomnění. Zmizeli lidé, zmizela řeč, zvyk, příběhy. Noví osídlenci, často nezvyklí na horské podmínky, odešli. Zůstalo prázdno. Armáda zbytek zbourala. Příroda, která stovky let couvala, si všechno vzala zpět.

Les zavřel cesty, pole zarostla, potoky přestaly hučet mezi staveními. Ale něco tu zůstalo. V paměti kamene. V květech jarních sněženek na místě zahrádek. V tichu.

Dnes se do některých míst opět vrací život – tiše, s pokorou. Objevují je turisté, poutníci, lidé, co hledají víc než jen výhled. Hory nejsou jen o kolech a skalách. Jsou i o paměti. O tom, že bychom neměli zapomínat na to, co tu bylo před námi.

Protože bez minulosti není žádné „teď“. Dále je snaha odhalovat základy kapliček, stavět malé kříže, vracet jména starým mapám. Nejde o návrat v čase – jde o úctu. O pokoru před tím, co tu bylo. Před lidmi, kteří tu žili. Jejich příběhy nejsou jen minulostí.

Jsou zrcadlem, které nastavuje i nám otázku: co znamená domov? Co znamená patřit někam? Co znamená, když se krajina stane součástí našeho bytí?

Zapomenuté osady Králického Sněžníku a Rychlebských hor nejsou jen bodem v historii. Jsou výkřikem, že zapomenutím nezmizí bolest, ani krása. A že obnova není vždy o stavbě – někdy je to jen o tom, přijít, zastavit se, dotknout se kamene a slyšet ticho. To ticho, které je vlastně plné hlasů.

A možná právě tehdy místo znovu ožije. V nás.

Tip: Pokud chcete tato místa objevovat, stáhněte si novou akplikace Olomouckého kraje – Bylo? Nebylo? A dozvíte se mnohem více.