Už samotný pohled na hrad Beckov, tyčící se vysoko na skalním ostrohu nad řekou Váh na Slovensku, dokáže vyvolat zvláštní neklid.

Strmé hradby, z nichž se otevírá dechberoucí výhled do krajiny, se staly i svědky tragédie – právě odsud měl jeden z prvních pánů hradu ukončit svůj život.

K hradu se váže celá řada pověstí a u většiny z nich najdeme nějaké to zrnko pravdy.

Většina z nich vypráví o tragickém konci majitelů hradu, o zjeveních, která se zde objevují za temných nocí i o samotném vzniku hradu, který dal prý Ctibor ze Stibořic (1347 – 1414) postavit pro svého oblíbeného šaška.

Na hradě se prý zjevuje tajemná bílá husa, do které byla zakleta jedna z hradních paní, kvůli nezměrné krutosti k poddaným. Prý bloudí zříceninou a naříkavě kejhá. Podle legendy ji však může vysvobodit z jejího zakletí jen člověk čisté duše.

Postavil Ctibor hrad pro svého šaška?

Tato pověst se traduje celá staletí a nejspíše jde skutečně jen o legendu. Hrad Beckov byl vystavěn na místě původního dřevěného hrádku daleko dříve, a to nejspíše už v polovině 13. století.

Ctibor se stal majitelem hradu v roce 1388 a v tu dobu už měl hrad svoji skutečnou podobu.

Pověsti však vyprávějí, že Ctibor měl svého oblíbeného šaška Becka, který jej doprovázel i na jeho loveckých výpravách. Po jednom honu, když se utábořili na břehu Váhu, bavil šašek Ctibora tak zábavnými kousky, až mu pán slíbil, že mu vyplní jakékoliv přání.

Šašek se zadíval na vysoké skalisko na protějším břehu řeky a vyslovil své přání. Chtěl, aby mu Ctibor vystavěl na oné skále vlastní hrad. Ctibor, vázán slibem, jeho přání splnil.

Na stavbě prý pracovaly tisíce lidí a každý obyvatel panství musel na ní zadarmo odpracovat osm dní.

Zakrátko stál na skále hrad, jaký neměl obdoby. Podle šaškova jména nesl název Beckov. Šašek si jej ale dlouho neužil, Ctiborovi se hrad tak zalíbil, že jej s ním vyměnil za jiný a na Beckově se usídlil sám.

Jiná pověst říká, že šaška vyplatil a dal mu za něj tolik zlata, kolik sám vážil.

Kletba přivolala smrt

Na tuto pověst navazuje další, vyprávějící o tragickém konci Ctibora ze Stibořic.

Ten prý miloval své psy více než své sloužící a když jeden sluha nešťastnou náhodou zranil jeho psa, kterému omylem stoupl na nohu, rozzlobil se hradní pán tak, že nechal svrhnout nešťastného sluhu z hradeb do propasti. Oběť i jeho příbuzní marně naříkali, Ctibor byl neoblomný.

V poslední chvíli před pádem onen sluha Ctibora proklel a vykřikl, že do roka a do dne skončí stejně jako on. Přesně rok po této události odpočíval hradní pán na hradbách, když se k němu přiblížila zmije a uštkla jej do tváře.

Šílený bolestí běhal Ctibor po cimbuří, až se zřítil do hlubiny pod hradem přesně na místě, kde nechal svrhnout svého sluhu. Když se to dozvěděla jeho manželka Dobrochňa, rozená Stęszewská, chtěla v zoufalství skočit za ním.

Když jí v tom služebné zabránily, probodla se dýkou. Po nocích se prý ze zříceniny ozývá zoufalý nářek pána z Beckova, jeho zavražděného sluhy a vytí tajemného psa.

Co říká skutečná historie?

Hrad Beckov patřil původně mocnému vládci Matůšovi Čákovi Trenčanskému.

Po jeho smrti se dostal do majetku uherských králů a Ctibor ze Stibořic jej pak získal za své zásluhy od Zikmunda Lucemburského v roce 1388, stejně jako více než dvacet dalších hradů a zámků v Pováží.

Přestože byl polského původu, stal se jedním z nejvýznamnějších uherských šlechticů a sám se nazýval Pánem Pováží. O jeho smrti existují rozporuplné zprávy.

Jedna z nich hovoří o tom, že byl silně alergický na vosí jed a zemřel poté, co jej vosa bodla do oka. Druhá, pravděpodobnější verze říká, že zemřel na následky prochladnutí na jednom ze svých oblíbených lovů.

Pohřben byl ve svém rodném Polsku, v kryptě kostela sv. Kateřiny v obci Kazimierz nedaleko Krakova. Posledními majiteli hradu Beckov byl rod Bánffyů, ale po jeho vymření začal Beckov pustnout.

Dílo zkázy dokonal velký požár v roce 1728. Něco pravdy může být i na legendě o uštknutí Ctibora zmijí. Podle místních se totiž ruiny hradu a okolní skaliska těmito nebezpečnými hady jen hemží.

Zabily Ctibora tesáky psů?

O Ctiborově smrti existuje ještě jiná, méně známá, legeda, která ji popisuje docela jinak. Jako chovatel psů a lovec si hradní pán nedal pokoj a lovil i o nedělích a svátcích, což bylo tehdy porušení božího přikázání.

Přestože jej varovali mniši z nedalekého kláštera, stejně vyrazil jedné neděle na lov.

S honci strávil v lesích celý den, ale nespatřil jediné zvíře. K večeru se oddělil od své družiny a jen se smečkou svých psů stopoval laň. Pak se ale rychle změnilo počasí a strhla se prudká bouře.

Náhle se rozsvítilo nebe a Ctibora zasáhl blesk. Zřítil se z koně, který uprchl, a zůstal v bezvědomí ležet uprostřed lesa.

Jeho milovaní psi nejspíše jeho lásku neopětovali, protože jej podle legendy do rána roztrhali na kusy a svědci našli ráno jen jeho ohlodané kosti. Tento děsivý příběh zpracoval v jedné ze svých balad, nazvané Ctibor, i známý slovenský básník Ján Botto.