Jen tichá příroda obklopuje místo, které se za druhé světové války mohlo stát dějištěm krvavých střetů s okupanty. Dělostřelecká tvrz Stachelberg tak zůstává jen němým dokladem odhodlání českého národa bránit se a zrady, která nám v tom zabránila.

Libavské sedlo mezi hřbety Krkonoš a Vraními horami bylo vždy vstupní branou do Čech. Armády tudy pronikaly na naše území už za husitských dob nebo za prusko-rakouské války.

A tak když byl v letech 1937 až 1938 budován systém československého opevnění, byla volba tohoto místa pro postavení dělostřelecké pevnosti logickou volbou.

Ze tří možných kót nakonec zvítězila ta s číslem 632 s názvem Stachelberg/Hřebínek, které se říkalo také Ježová hora.

Vzniknout tu měla největší československá obranná hradba, skládající se z 11 samostatných bunkrů, propojených navzájem systémem 3,5 kilometru dlouhých podzemních chodeb v až padesátimetrové hloubce pod povrchem.

Vojáci přicházejí jen na chvíli

Vzhledem k napjaté mezinárodní situaci se muselo se stavbou spěchat. Střídalo se tu ve třech směnách 1500 dělníků. Veškerá vytěžená zemina se využila k vyrovnání terénních vln, takže se okolí tvrze stalo přehlednou rovinou.

Stachelberg měl být opravdovou pevností. Jeho posádku mělo tvořit 778 mužů, místo tu ale bylo ještě pro dalších 240 příslušníků pěchoty pro boj v okolí. V případě obklíčení mohla tvrz odolávat až dva měsíce.

Vyzbrojena měla být deseti 100mm houfnicemi s dostřelem až 12 kilometrů, osmi protitankovými kanony a těžkými i lehkými kulomety. Všechno to mělo být, ale nebylo.

Tvrz ještě zdaleka nebyla dokončena, když byla 23. září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace a nedostavěná pevnost už byla obsazena vojáky. Možnost ověřit si, jak nedostavěná pevnost obstojí, ale nedostali.

Voda už prohlídce nebrání

Všechno se změnilo 29. září podepsáním Mnichovské dohody. Všechny zbraně byly z tvrze odvezeny, část pracně vybudovaných bunkrů a podzemních chodeb byla odstřelena, aby nepadla do rukou nepříteli. Podzemí se tak zaplavilo vodou.

Kvůli tomu a také pro nedokončení stavby neměli Němci o pevnost zájem, ani po válce už tvrz nebyla využívána a nový smysl dostala až v roce 1993, kdy tu bylo zřízeno muzeum československého opevnění.

V roce 2000 se konečně podařilo odčerpat vodu z podzemních chodeb a o deset let později se konečně zprovoznila celá podzemní kasárna, takže doba prohlídky tvrze se prodloužila na celou hodinu.

Vzhůru do podzemí!

Stachelberg je jediným pevnostním areálem v republice, který nabízí ukázky fungování a vyzbrojení předválečných pevnostních objektů.

Návštěvníci mají unikátní možnost spatřit nejen hotové části stavby, ale i ty nedokončené – vylámané prostory, které se nikdy nedočkaly plánovaného obetonování.

Průběh stavebních prací tu dnes představuje rozměrné dioráma, a co si nedokážeme představit s jeho pomocí, v tom nám pomohou informační panely a samozřejmě výklad průvodce. Hlavní část expozice čeká v objektu T-S 73, kde je také vstup do podzemního komplexu.

Při návštěvě se můžeme projít více než kilometrovou trasou podzemních chodeb a sálů, nebo se vypravit i k dalším částem areálu na povrchu.

Expozice se věnuje nejen budování pevnostního systému a situací v době Mnichova, ale i dalšími dramatickými okamžiky druhé světové války se vztahem k českým jednotkám včetně letecké bitvy o Anglii nebo formování našeho armádního sboru na východní frontě.

Co nesmíte minout: Procházka dějinami opevnění

Chceme-li se o historii pohraničního opevnění dozvědět víc, můžeme se projít naučnou stezkou Opevněné Trutnovsko. Začíná u pevnostního objektu T-S 82, zvaného V končinách, provede nás kolem Stachelbergu a skončí u objektu T-S 63 v Libči.

Celkem na 11kilometrové trase uvidíme 12 betonových bunkrů a mnoho menších opevnění, zvaných řopíky. Pokud bychom se chtěli na stezku napojit přímo u Stachelbergu, můžeme si vybrat, na kterou stranu se pustíme.

K Libči je to osm kilometrů, k T-S 82 na jihovýchodním svahu Dvorského lesa tři kilometry.