Je to jen technické zařízení, nebo už umělecké dílo? Poděbradská hydroelektrárna kombinuje novoklasicismus a kubismus a na první pohled by nikdo netušil, že v jejím nitru už sto let pracují naplno čtyři historické Francisovy turbíny.
Letopočet se přehoupl do 20. století a prudký rozvoj průmyslu se začínal projevovat i na vodní dopravě. Upravovat se musel i tok Labe, kde pravoúhlý meandr pod poděbradským zámkem komplikoval provoz delších plavidel.
Navíc ani zrádné mělčiny lodníkům život příliš neusnadňovaly. Bylo třeba řeku poučit, jak správně téct, a k tomu účelu vzniklo nové koryto.
Vedlo nyní trochu dál od města, kde z řeky zbylo jen dnešní slepé rameno, zvané Skupice, a když už byla tak náročná stavba odsouhlasena, byla by škoda ji nevyužít i k dalším vylepšením. Mezi ty patřil nový jez, a především moderní hydroelektrárna.
Dvě věže z různých dob
Projekt vypracoval poděbradský rodák Antonín Engel, pozdější rektor ČVUT a autor některých dalších významných staveb, a rozhodně nepřišel s myšlenkou strohé krabice, jaké se pro technické vymoženosti doby začaly líhnout v pozdějších dobách.
Jeho budova je navržena v novoklasicistním stylu a nezapře vliv kubismu, o čemž svědčí i pečlivě provedené detaily jako schodiště ve strojovně nebo lomené dveře, vedoucí z půdy na střechu strojovny.
Hydroelektrárnu tvoří dvě budovy – strojovna s čtveřicí Francisových turbín o celkovém výkonu zhruba 1000 kW a vedlejší manipulační objekt. Na střeše se pak tyčí osmiboká věž, která tvoří moderní protiváhu protějšího poděbradského zámku.
Prezidentská inspekce
Hydroelektrárna stojí na 67. říčním kilometru od soutoku hned naproti poděbradskému zámku.
Rozkročila se mezi částí na břehu a částí přímo v řečišti. Vzhledem k tomu, že na levém břehu Labe geologický průzkum odhalil zrádné tekoucí písky, bylo nutné založit stavbu na osm metrů vysokých betonových pilířích.
Pro plavební komoru naštěstí nebylo třeba budovat nové koryto, postačilo to původní, a od nového jezu ji dělí vzniklý ostrov, široký až 40 metrů. Stavět se začalo v roce 1915, ale v tu chvíli už rok probíhaly práce na budování zdymadla.
O stavbu se z velké části postaralo padesát italských válečných zajatců z internačního tábora v Milovicích.
Zdymadlo se dočkalo dokončení docela rychle, ale události první světové války dokončení elektrárny přece jen trochu protáhly, takže teprve v roce 1919 byly spuštěny první dvě turbíny a celý komplex včetně plavební komory se podařilo uvést do provozu až v roce 1923. I sám prezident T. G. Masaryk byl na stavbu zvědav a přijel se podívat.
Turbíny se točí jako za Křižíka
Uplynulo sto let a hydroelektrárna na Labi stále pracuje jako zamlada. Původní ocelový sklápěcí most, demontovaný v 70. letech, nahradila v roce 2002 lávka dlouhá 122 metrů, kterou mohou využít i cyklisté.
To se hodí, protože tudy prochází frekventovaná cyklostezka z Poděbrad do Nymburka a z Vysoké nad Labem do Mělníka. Stavba je od roku 2017 národní kulturní památkou.
Odborníci ji totiž považují coby neopakovatelný výtvarně a technologicky pozoruhodný celek za jednu z nejkrásnějších technických staveb na našem území. Při výjimečných příležitostech se do interiéru unikátní technické památky mohou podívat i návštěvníci.
Budou asi překvapeni, že původní stroje z dílen Křižíkových závodů jsou stále funkční jako v době své instalace.
