Ostrovní říše, kde se špičková technika potkává s divukrásnou přírodou. Japonci ctí a udržují dávné tradice a na turisty se neustále usmívají. Kdo Japonsko navštíví, většinou žasne, jak dokonale a v rovnováze tu fungují nejrůznější protiklady.

Tokio je velkoměsto s oficiálně deseti miliony obyvatel, ale říká se, že má více než čtyřicet milionů obyvatel. Letiště Narita, kde přistanete, je od něho vzdálené 60 kilometrů. Už sama cesta do centra supermoderním příměstským vlakem, kdy se před vámi vynořují mrakodrapy osvětlené mořem barevných neónů, je zážitek.

Hlavně v noci! Do tokijského metra, které má 285 stanic, si určitě pořiďte plánek, jinak jste ztraceni. Na procházku po nejslavnější třídě Ginza vás přiveze linka G, obdivujte, ale nenakupujte, je tu nejdráž na světě! Uklidnit se zajeďte do parku Yoyogi ke svatyni Meidži (stanice Yoyogikoen trasy C) anebo do ostrovního obvodu Čijoda, tokijského Central Parku.

Vyrážíme z Tokia

V Japonsku se jí bez výjimky dobře a pro cestovatele jsou nejlepší bistra, kde si na běžícím pásu vyberou, co chtějí, přičemž cena je uvedena výrazně na talířku. Samozřejmě dominuje suši.

Za drsnou a čistou přírodou je nejlépe vyrazit proslulým expresem Šinkansen rychlostí téměř 300 km v hodině na ostrov Hokkaido, kde najdete čistočistá jezera Akan a Mašu, vhodná i ke koupání, ale zejména hory, husté bambusové lesy a v nich lišky, opice, medvědy (na ty pozor) a další žoužel.

Otužilí makakové červenolící odkoukali od místních koupání v tradičních vesnických termálních lázních (onsenech), a dnes jsou k vidění, jak se cachtají pod širým nebem, často s domorodci. To bude fotka!

Jedeme na Kjúšú

Z Tokia je samozřejmě nutný i výpad na jih směr ostrovy Kjúšú a Šikoku. Nejjižnější Kjúšú bylo dlouho odlehlé a snad proto sem Japonci umístili řadu božstev. Úplně na jihu u Ibusuki si užijete písečné pláže a sluníčko. V blízkém Kagošimském zálivu leží ostrov Sakuradžima s činnou sopkou, trajektem je sem pěkný výlet.

Téměř všude se dostanete lokální železnicí. Na ostrov Šikoku se jezdí rozjímat, mnich Kúkai tu v 9. století obešel 88 místních buddhistických chrámů a řada dnešních cestovatelů jde v jeho stopách lesnatými stezkami. Před odletem ale určitě zajeďte pod sopečnou horu Fudži se sněhovou čepičkou. Zdvihá se důstojně nad nížinami centrálního Japonska a je symbolem země.

Japonské superkuriozity

Japonci dovedou ohýbat přírodu. O ikebanách (cíleně zakrslých stromečcích) jste už slyšeli, ale o hranatých melounech, které šetří místo ve skladu, možná ne? Spaní v práci je dovoleno, ne jako u nás, kdy je znakem lenosti. Spící Japonec je v zaměstnání obdivován: podívejte, tak se odevzdal pracovnímu úsilí, že usnul vyčerpáním!

Rubem této pracovní kultury je karóši neboli častá smrt z přepracování. Rozmohly se kočičí kavárny, kde se kočky válejí po stolech, židlích, poličkách. Mají plno, Japonci se sem s nimi chodí pomazlit při pití kávy. Japonci milují komiksy zvané manga, které zahrnují vše od akčního žánru až po porno.

Spotřebuje se na ně víc papíru než na „toaleťák“. Ostrovní říše stárne: Osob nad 65 let je dvojnásobek než lidí mladších 15 let a plen pro dospělé se už prodá více než plen pro novorozence. Prvním příkazem pro Japonce je sebeobětování – Japonec, jenž přežil zkázu Titaniku, se dočkal hlubokého opovržení, že nezemřel s ostatními. Zahanbil celé Japonsko!