Ozve se zarachocení klíčů, kroky kastelána odezní v dálce. Za okny hradu Houska se temní noc, z nedalekého lesa je až sem slyšet zlověstné houkání sýčka. Ale jinak je tu klid, nic se neděje… až do půlnoci. Nastává hodina duchů.

A z jedné komnaty se ozve zlý hlas: „Zatracená pitomá černá potvoro! Já tě dostanu!“

Tak podle pověsti volá na svou černou slepici švédský generál Oront, jehož na Housku posílá generál Johan Banér (1596–1641) během krutých let třicetileté války.

Švédové se potulují po okolí, loupí, vypalují, vraždí a znásilňují (a někdy nejdřív znásilňují, a pak vraždí) a, jak se říká po okolních vsích, sám velitel je prý černokněžník, který využívá temných sil hradu Housky, aby získal nesmrtelnost. Pomoci mu k tomu má i černá slepice – ale k rituálu se už nedostane.

Smrt švédského černokněžníka

Zejména mělničtí měšťané mají se švédskými žoldnéři problém. „Za hlavu velitele dáme sto tolarů,“ rozhlásí. A najdou se hned dva myslivci, kteří se rozhodnou, že přilepšení rodinných rozpočtů je více než žádoucí.

O půlnoci odlijí stříbrnou kulku, aby měli jistotu, že téměř nesmrtelného vojáka dokážou odpravit. V noci pak číhají na protějším kopci a pomocí lsti vytáhnou velitele k tomu správnému oknu. Když se objeví, zamíří a vystřelí.

Rána téměř nemožná – a přece se povede. Oront padá k zemi, nadobro mrtev. Od té doby jeho duch bloudí hradem a volá černou slepici, kvůli které se mu dosud nesmrtelnost nepodařilo získat.

Protože už je jenom krůček od nesmrtelnosti, tak jeho duchovní obtisk je obzvlášť silný a průvodci na Housce tvrdí, že přítomnost ducha vnímají i lidé jinak skeptičtí…

Hrad plný záhad

Není to jediné tajemství, které Houska skrývá. V okolí bloudí i další strašidlo – mnich bez tváře.

Díky tomu je hrad Mekkou lovců záhad, kteří se mimochodem sjíždějí na hrad pravidelně na záhadologickou konferenci Sfinga, ale spojují hrad s mnoha dalšími temnými silami. V komnatách jsou svědky energetických výkyvů.

Mnozí se domnívají, že se někde v hradních prostorách nachází dosud skrytá komnata, která je zdrojem oněch sil. Někteří tvrdí, že tam dochází k prolnutí realit. „Je to určitě časoprostorová dimenzionální brána,“ tvrdí jiní.

„Právě tudy se Hitler na konci války teleportoval do bezpečí…“ Nebylo by to nemožné, jak ještě při našem pátrání odhalíme. Tou největší záhadou je ale stará legenda, snad nejznámější ze všech: Hrad Houska střeží vstup do pekla.

Dům pana Houseky

Podle legend ještě před kamenným hradem buduje na skále dřevěnou pevnost Slavibor z rodu Pšovanů, otec svaté Ludmily (860–921), pro svého syna Hausseka nebo Houseka. Skála však stojí uprostřed hlubokých hvozdů, daleko od všeho, mimo lidská obydlí.

Proč hradiště stojí právě zde? Jako obrana proti zubrům a kancům? Nejstarší historické podklady a písemné zmínky máme ale až o pozdější kamenné stavbě, kterou iniciuje král železný a zlatý, Přemysl Otakar II. (1233–1278).

Následně ale král přesune své síly na nedaleký Bezděz, jehož stavba začíná plus minus ve stejné době a na svědomí jej má stejná stavitelská huť, a Houska spadne do klína pánům z Dubé.

Ale stále tu jsou pochybnosti – v okolí nevede žádná kupecká stezka, hrad je sice považovaný za nedobytný, ale zároveň nikdo netuší, proč by jej vůbec měl kdo dobývat. Jaká moc a síla stojí králi za to, aby financoval stavbu kamenné pevnosti s mohutnou věží?

Špunt nad peklem

Do popředí se tak dostává pověst o skalní průrvě, která vede až do pekla. Bylo by tu i svědectví – alespoň podle pověsti. Vězeň odsouzený na smrt dostane na vybranou:

„Buď se spustíš do díry a řekneš nám, co uvidíš, nebo tě čeká šibenice.“ Ale sotva jej spustí, začne hystericky křičet a nechá se vytáhnout, aniž by dosáhl dna.

Vypráví strašlivé příběhy a nakonec je popraven, protože i kdyby mluvil pravdu, lepší je ho umlčet. Díra je následně zasypána a nad ní postavena kaple a kolem kaple celý hrad.

Stěny svatostánku zdobí i dost neobvyklé fresky podivných bytostí – snad opravdu zplozenců pekla? Má kaple opravdu chránit náš svět před pekelnými mocnostmi?

Proti vnitřnímu nepříteli

Někteří se domnívají, že celý obranný systém Housky je zaměřen proti vnitřnímu nepříteli. Dnes je to obtížné posoudit, podoba hradu je odlišná od té původní – po třicetileté válce je hrad pobořen, zničen a zbaven všech fortifikačních prvků – třeba velké věže.

Je to ostatně další střípek k legendě o bráně do pekla. Jiní jsou více skeptičtí a na peklo nevěří: „Je zde energetická brána nebo vstup do jiné dimenze. Možná časoprostorová díra…“ A tak jen děti mají jistotu, jak to doopravdy je.

Dnes je totiž v jednom ze sklepů pro turisty připraveno lákavé divadélko a děti si tam mohou prohlédnout peklo i s čerty.

Máchovo vidění

Teorii o dimenzionální bráně by mohlo potvrdit i svědectví známého básníka Karla Hynka Máchy (1810–1836). V dopise datovaném z roku 1836 popisuje své vidění, kdy vstoupí do temné díry. Spatří neskutečné věci:

„Bytosti lidské s lícemi změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné, chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem.

Štvaly je Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma – vsávaly a polykaly ty nešťastníky.“ Alespoň tak popisuje vidění, které zažije během jednoho ze svých výletů, když je nucen na Housce přenocovat.

Pravdou ale je, že onen dopis je jenom zdařilou literární mystifikací spisovatelky Františky Vrbenské (*1952). Takže tahle stopa bohužel žhavá není, přestože dodnes věří, že i největší obrozenecký básník touto branou prošel.

Bílé místo historie

Ani novodobá historie není bez tajemství. Například neexistují žádné zprávy o tom, co se za jeho zdmi děje v letech druhé světové války.

Hned v roce 1939 se sem nastěhuje speciální velitelství SS. Existuje dokonce i fotografie mladých mužů v nacistických uniformách, jak hrdě pózují na hradním nádvoří. A pak? Ticho po pěšině. Místní si v hospodě potají šeptají, jaká zvěrstva se na hradě dějí.

Podle všeho jde o centrum projektu Lebensborn, jehož cílem je vyšlechtění árijské nadrasy. Jiní se tomu se jen smějí: „Je to obyčejný bordel pro vojáky.

Myslíte, že by to vytrubovali?“ Ale neexistuje žádný oficiální dokument, vše je před koncem války zničeno. Není žádný přímý svědek – jen a pouze hospodské povídačky.

A tak se čtenář obeznámený s faktem, že nacisté se magii nevyhýbají a hledání mystické pravdy obětují tisíce marek, může začít ptát – opravdu se zde během druhé světové války nic neděje? Nevyužívají nacisté hrad pro své temné rituály?

Osvícení kopáči

Po druhé světové válce je hrad znárodněn, kromě jiného má sloužit jako lázeňské středisko pro zaměstnance Spolana Neratovice. Jeho vedení proto nechá hloubit tři sta metrů hlubokou studnu – když narazí na vodu, čeká je skutečný šok. Voda je silně radioaktivní.

Že by jedno z tajemství hradu bylo odhaleno? Ale následné šetření ukáže, že stopy vedou k nedalekým uranovým dolům, které má pod patronátem Rudá armáda. Jejich nešetrný způsob pak má za následek poškození přírody široko daleko.

Možná uran proniká do hradu i před několika sty lety, a v době, která nezná působení radioaktivity, může vypadat jako útok pekelných sil.

Třikrát zazděná místnost

V roce 2014 je objevena malá místnost, do té doby utajená. Tedy – ne tak úplně. Uvnitř je totiž nalezena krabička s kinofilmem a nápisem „Made in DDR“, tedy vyrobeno ve východním Německu. A také nápis „hledaly jsme poklad a našly hovno“.

Zatímco první stopa odkazuje na odkrytí místnosti v roce 1985, nápis je svědectvím o negramotnosti dělníků v roce 1928, kdy se podle záznamů hrad opravuje. Místnost samotná nejspíše vzniká jako důsledek mnoha přestaveb, ale největší otázka zní:

Proč ji znovu dělníci zazdívají? Jaké tajemství se uvnitř skrývá? Proč je třikrát znovu uschována? Milovník konspirací si jistě rád povšimne, že od jejího posledního odhalení, kdy již znovu zazděná není, se světové dějiny stávají samy o sobě hororovým příběhem.

Miloslav Linc