Uprostřed lesa na pomezí Ústeckého a Středočeského kraje se skrývá záhada, kterou ani téměř po století od jejího objevení nedokázal nikdo rozluštit. Kdo postavil tajemné Kounovské kamenné řady a k čemu měly sloužit?

Mladý učitel Antonín Patejdl přišel v roce 1934 na nové působiště v obci Kounov, a tak si zpočátku zvykl ve volném čase vyrážet na výlety, aby lépe poznal okolí.

Při jedné z takových procházek objevil v lese na vrchu Rovina podivnou věc – řady rovnoběžně uložených kamenů, které se tímto způsobem rozhodně nemohly poskládat přirozenou cestou.

Kamenů napočítal tisíce od drobných až po obrovské, s nimiž by nedokázal pohnout. O lesní záhadě tenkrát napsal odborníkům a podařilo se mu také zjistit, že ještě na konci 19. století byl u jedné z řad zachován úplný kamenný kruh o průměru pěti metrů.

Čtrnáct záhadných linií

Od té doby uplynulo téměř devadesát let a přes všechny archeologické výzkumy Kounovských řad stále nejsme o moc moudřejší. Samozřejmě máme k dispozici údaje, které můžeme změřit.

Víme tak, že řady směřují takřka přesně severojižním směrem, kameny dosahují výšky až 60 centimetrů a jsou uloženy v nepravidelných odstupech 11 až 18 metrů v celkem čtrnácti řadách.

Ty jsou různě dlouhé, nejkratší měří jen padesát metrů, nejdelší sedmkrát tolik. Celá lokalita zaujímá rozlohu 11 hektarů. Ale proč si někdo dal tu práci balvany takhle poskládat a kdy k tomu vlastně došlo, to zatím nikdo nezjistil.

Kameny vědí vše o Slunci

Pravda, máme dost teorií o účelu balvanů Kounovských řad. Podle těch střízlivějších šlo o prosté hranice políček, protože na základě nalezených zrnek pylu se ukázalo, že v dávných dobách zdejší území nebylo zalesněné a využívalo se k zemědělství.

Podle jiných hypotéz se jedná spíše o primitivní astronomický kalendář. Této teorii přispívají i měření, podle nichž spojnice mezi některými význačnými kameny směřují k významným nebeským tělesům v důležitých dnech v roce.

Podle kounovských ukazatelů můžeme tedy například zjistit, kde vyjde Slunce v den zimního slunovratu.

Pegas a Gibbon tu stojí dál

Kameny jsou podle provedených výzkumů místní, nebyly tedy přivezeny zdaleka jako u slavnějších světových megalitických památek. Jsou to většinou křemence nažloutlé nebo načervenalé barvy.

Některé menší snadno přehlédneme v mechu, trávě či pod listím, jiné se tyčí do daleka. Nejslavnější je takzvaný Pegas, pojmenovaný podle rýh na jeho povrchu, připomínajících tvar stejnojmenného souhvězdí.

Dalšími známými balvany je Gibbon I. v severovýchodní části areálu, na západě pak stojí Gibbon II. s přírodní prohlubeninou sloužící jako krmítko pro zvěř. Ty dostaly jméno podle ceny Zlatý gibbon, udělované v 70. letech mladým badatelům.

Dřevorubce záhady nezajímají

Jakou podobu měly Kounovské řady v době svého vzniku, to se už asi nikdy nedozvíme. V průběhu dějin byly nepochybně poškozeny, vždyť ještě v průběhu 70. let minulého století tu probíhala těžba dřeva, která příliš ohledů na nejzáhadnější české místo nebrala.

Ke Kounovským řadám se můžeme vydat buď z Kounova, nebo z nedalekých Mutějovic.

Od tamního nádraží vede k památce naučná stezka dlouhá dva kilometry, na které je nainstalováno jedenáct informačních tabulí nejen o Kounovských řadách, ale i o okolní přírodě a také o nedalekém halštatském hradišti.

Všechno důležité najdeme u lip

To, že Kounovské řady leží na pomezí dvou krajů, nejlépe zjistíme, když se vydáme navštívit expozici, která je jim věnována.

Je otevřena v Domě u tří lip v Kounově, který už ovšem na rozdíl od samotných Kounovských řad, vzdálených sotva dva kilometry, patří do středních Čech.

V domě najdeme shrnutí dosavadního bádání o kounovské záhadě včetně prvního publikovaného článku z roku 1934, nejstarších pořízených fotografií nebo nákresů z dob archeologických výzkumů.

Foto: Creative Commons