Je to záhada, která stále nemá uspokojivé vysvětlení. Féničané před 5000 lety dokázali nejen opracovat, ale hlavně vylomit a přemístit obří kameny o hmotnosti stovek tun. Záhada je o to větší, že ani s dnešní moderní technikou by se nám to nepodařilo.

Doslova monumentální je fénická výstavba v Baalbeku, historickém městě ležícím ve východním Libanonu, asi 60 km od Bejrútu. Obrovské základy jsou zhotoveny z ohromných kamenných bloků.

Kupříkladu jihovýchodní stěna terasy, na které byl vystavěn Jupiterův chrám, je postavena z devíti obřích kvádrů, z nichž každý váží více než 300 tun. Severozápadní stěna je pak ještě výraznější. Obsahuje totiž trojici největších opracovaných monolitů na světě.

Není tedy nijak překvapivé, že se o nich hovoří jako o Divu tří kamenů (Triliton).

Kvádry mají rozměry 29 x 4 x 3,6 metru a jejich hmotnost se pohybuje okolo 1000 tun. Kameny jsou navíc sestaveny opracovány a sestaveny tak přesně, že do rýhy mezi nimi nejde údajně vložit ani jehlu…

Podle některých archeologů je pravděpodobné, že obří kvádry byly v lomu řezány podobně, jako tomu bylo v případech zdiva použitého při stavbě římského akvaduktu Pont du Gard, jenž stojí v jižní Francii.

V jeho případě byly totiž kvádry vyměřeny a vypočítány již před vylomením na milimetr přesně, a bylo je tedy možno sesadit bez použití malty, jen za pomocí klínů.

Každý kus vápence byl od většího „mateřského“ kusu horniny oddělen podél přirozených trhlin mezi skalními vrstvami.

Jak to mohli zvládnout?

Potíže nastávají, když se současní vědci pokoušejí vysvětlit, jak to staří Féničané dokázali. Ani dnes neexistuje běžně dostupná technika, která by byla schopna pohybovat náklady o hmotnosti atakujícími, či dokonce převyšujícími hmotnost 1000 tun.

Jen pro ilustraci – je to hmotnost tří plně naložených dopravních letadel Boeing 747 Jumbo Jet.

A to ještě v nedalekém lomu, vzdáleném asi 900 metrů, zůstal ležet tzv. Kámen těhotné ženy (či Jižní kámen), jehož hmotnost převyšuje 1100 tun. V roce 1990 byl ve stejném lomu objeven a částečně odkryt další, ještě větší monolit.

Pokud je jeho tvar i v neodkryté části stejný, dosahuje délky 19,5 metru, měří 4,5 metru na výšku a 4,5 metru na šířku. Jeho hmotnost tak odborníci odhadují na 1242 tun.

Archeologové nevědí, proč je stavitelé nechali v lomu. Zda byli i oni zaskočeni nečekanou hmotností, či zda je něco vyrušilo a přimělo změnit stavební plány.

Podle archeologických nálezů byla výstavba z neznámých příčin přerušena, jako by někdo vydal okamžitý rozkaz k ukončení všech prací. Mnoho staveb tak zůstalo nedokončených.

Poslední výzkumy však naznačují, že neodtažený monolit neboli Kámen těhotné ženy byl v lomu pravděpodobně ponechán, neboť jeho kvalita se ukázala jako méně vyhovující a mohl se při transportu poškodit. A zřejmě to bude i případ onoho druhého v lomu ponechaného kvádru.

Budovy a historické památky, které se v Baalbeku dnes nacházejí, jsou většinou mladšího data. Většinu z nich zde zanechali Římané, kteří do těchto míst rozšířili své impérium.

Ovšem jejich stavby spočívají většinou na základech, které postavili právě Féničané již někdy ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Možná i dříve.

Historicky prokázaný je fénický chrám, který byl zasvěcen bohu Slunce a který zde byl postaven právě ve 2. tisíciletí před Kristem. I když Féničané stavěli s využitím obřích kvádrů, ta skutečná „megaarchitektura“ odstartovala s příchodem Římanů.

Během zhruba dvou století vzniklo město, které Římané nazývaly Slunečním městem (Heliopolis). Díky nim byly postaveny tři obří chrámy, kolonáda i mnoho drobnějších budov a staveb.

Rozvoj města podle archeologů skončil přibližně počátkem 4. století našeho letopočtu.

Po pádu Říma patřilo město celé řadě dobyvatelů, většinou z řad muslimů. Ovšem horší než nájezdy cizích bojovníků byla opakovaná zemětřesení, která tuto oblast postihovala.

Záhad je více!

Ale jak dávní stavitelé převáželi několikasettunový kámen na vzdálenost cca 1 km?

Terén mezi Baalbekem a lomem je nejen kamenitý, ale i kopcovitý, takže podobné přesuny kvádrů jako v případě pyramid, kdy stavitelé používali speciální dřevěné sáně a vodu, nepřicházejí v úvahu.

Odborníci navíc odhadují, že tyto kvádry by muselo stěhovat až několik desítek tisíc lidí, což je také nereálné.

V roce 1977 vypracoval Jean-Pierre Adam studii, ve které naznačil, že obří kamenné bloky byly zřejmě přemísťovány na dřevěných válcích za pomoci kladky.

Podle něj k přesunu břemene o hmotnosti cca 550 tun, tedy o mnoho více než váží kvádry v jihovýchodní stěně terasy, stačilo pouhých 512 lidí. Nicméně jeho teorie nevysvětluje, jak byly kameny vyzdviženy do výše několika metrů.

Některé velké kameny v Baalbeku však na bocích obsahují několik děr, obvykle seřazených do rovné řady.

To podle některých archeologů naznačuje, že byly do výšky zvedány za pomoci nějakého mechanického stroje, podobného obřím kleštím – podobně břemena přemisťují (byť samozřejmě mnohem menší kameny) například kameníci při opravě dlažby, vytvořené z velkých kamenných kostek.

A opět zde patrně fungoval systém důmyslně propojených kladek, které díky svému zpřevodování nakonec nevyžadovaly účast dříve odhadovaných 40 000 dělníků na přemisťování jednoho kvádru, ale stačilo mnohem menší množství dělníků.

Tuto teorii poněkud narušuje fakt, že žádný z trojice největších kamenů žádné díry neobsahuje.

Nikde mezi lomem a městem také nebyly nalezeny žádné pozůstatky po nějakých cestách, rampách nebo pomocných stavbách, které by přesun kvádrů umožňovaly.

Po transportu na místo navíc byly monolity vyzvednuty do výše zhruba 7 metrů a uloženy do základů stěny a sestaveny s neuvěřitelnou přesností, a to bez použití malty či jiného pojidla.

Opracování a přesun obřích kvádrů ležících v základech staveb však není jedinou záhadou Baalbeku.

Archeologové si totiž také doposud lámou hlavu i nad sloupy na Velkém nádvoří Jupiterova chrámu, který byl vůbec největší svatyní postavenou na území spadající pod nadvládu Říma.

Na ploše o rozměrech 89 x 45 metrů bylo vztyčeno celkem 54 sloupů o výšce 22 metrů a o průměru 2,2 metru.

Do dnešního dne se jich však dochovalo pouze 6. Stojí na dvoumetrových patkách a jsou zakončeny hlavicemi v korintském slohu, opět o výšce cca 2 metry. Jsou to nepochybně nejvyšší i nejmohutnější antické sloupy na světě.

A navíc tyto žulové monolity totiž bez nejmenších pochyb pocházejí z Egypta, konkrétně z oblasti Asuánu. Na místo určení musely být rovněž dopraveny poměrně komplikovanou cestou, na níž nechybí vodní toky i náročný terén.

Foto: PX FUEL