Místa posledního odpočinku v někom vzbuzují klid a mnohdy je navštěvují lidé, aby ulehčili své zkroušené duši. Bloudění mezi náhrobky si často zpříjemňují přemýšlením, jaký osud asi nebožtíky potkal.

Ovšem jsou i hřbitovy, na kterých není radno se zdržovat a kde i těm nejodvážnějším zalézá strach hluboko do morků kostí!

Pomalu se začíná smrákat. Zářící kotouč se schová za obzor a zvedá se vítr. Lampy se dávají do práce a osvětlují cestu ke dřevěné bráně lemovanou listnatými velikány. Citelně se ochladilo a vrzající dveře, nad nimiž dlí kamenný kříž, jako by zvaly dál.

Petr se otočí na Zuzanu, aby jí dodal odvahu, a sám zabere za ledovou kliku. Udělá první krok a dívku vtáhne za sebou. Malé dobrodružství nočního hřbitova je lákavé, ale pro tyhle dva se noutonický hřbitov stane mnohem děsivějším než pouhým bobříkem odvahy!

Barbora nenachází pokoje

Kde: Noutonice

Co: strašidelné zvuky

Pozornost malý hřbitov ve vesnici Noutonice zaujme na první pohled. „Má velmi poklidnou atmosféru, často jsme si tam jako děti hrály,“ vypovídají místní obyvatelé.

Pro ty, co je procházka mezi stromovím pokrytým břečťanem a kamennými pomníky balzámem pro duši, se jeví noutonický hřbitov jako ideální. Jenže ne každá procházka po tomto hřbitově je ve znamení poklidu!

Ostatně své o tom ví i naše dvojice, pro kterou měla být noční výprava na chladné místo bláznivým zpestřením všedního dne.

Prostořeké hroby

V dálce se ozývá šum z nedaleké hospody, takže nějakým výkřikům dva mladí, kteří pomalu míjí jeden náhrobek za druhým, nevěnují pozornost.

„Pojď se podívat,“ špitne Zuzana na svého chlapce a ukazuje mu vyrytou podobiznu poměrně mladé ženy s dlouhými vlasy. „Musela být opravdu krásná,“ domýšlí si dívka. Rozjímání ale přetne mohutná rána.

Oba dva úlekem poskočí a dívka křečovitě sevře chlapcovu ruku. „Co to bylo?“ tázavě se na sebe podívají a chvíli se neodvažují pohnout. Rána rozhodně nemohla být z nedalekého hostince. Jako by to bouchlo přímo vedle nich! Jenže co to mohlo být?

Jakmile se pár trochu uklidní, začne to nanovo! „Slyšeli jsme někoho šeptat, ale nikoho jsme vedle nás neviděli.

Navíc to neznělo ani jako člověk,“ vypráví pak vyděšeně Zuzana s Petrem a jejich výpověď nezávisle na sobě potvrdí i několik dalších návštěvníků hřbitova.

Tragédie ožívá

Někteří dokonce vypovídají, že v šepotu rozeznali slova podobná výrazům, jakými se hovořilo o hodně let dříve. Mohla by to být stopa? Jiná svědectví popisují i sotva zřetelný obrys dámské siluety míhající se mezi hroby.

Podle některých záznamů se na pohled klidném hřbitově v minulosti pochovávaly oběti moru, ale i lidé, kteří ukončili život vlastní rukou. Bloudí jejich zhrzené duše mezi hroby a nedopřejí pokoj těm ostatním?

Nebo snad mají podivné úkazy spojitost s tragickou smrtí jisté Barbory, zvané Babety, která byla úkladně zavražděna?

Nefunguje ani technika

Svědectví popisující podivnou sílu obývající hřbitov se stále množí. Někteří mluví o zvláštním šepotu i dívčím nářku, jiní zase slyší podivné skřípání kamenů. „Znělo to jako takový škrábavý zvuk.

Jako by někdo odsunul desku z hrobu,“ popisuje jedna svědkyně. Jiným návštěvníkům zase vypověděla službu technika. „Dělal jsem příručku o místním hřbitově a snažil jsem se vyfotit jeden konkrétní hrob.

Když jsem si pak snímky prohlížel, na všech se objevila pouze nepropustná mlha,“ diví se onen profesionální fotograf, který si nepřál být jmenován. Aby toho nebylo málo, svědectví o neprostupné mlze potvrzuje i několik dalších návštěvníků hřbitova! Skutečně je noutonický hřbitov v sevření tajemných sil?

Satanské tanečky uvolní zlé síly

Kde: Velhartice

Co: svíravé pocity, omdlévání

Před vstupem na hřbitov nacházející se v malebné a zároveň drsné šumavské krajině nedaleko Velhartic někteří důrazně varují. Zejména pro vnímavější a citlivější osoby by návštěva hřbitova mohla znamenat hrůzný zážitek!

Místo je prý prodchnuto silnou negativní energií probuzenou vyvoláváním mrtvých!

Kde se Erben inspiroval?

Tak trochu strašidelnou pověst vdechne velhartickému hřbitovu a kostelíku svaté Máří Magdaleny významný český básník Karel Jaromír Erben (1811–1870), když napíše baladu jménem Svatební košile.

Právě balada si odvážně pohrává s věcmi mezi nebem a zemí a hlavní hrdinka, mladá dívka, se ocitne tváří v tvář smrti. Podle balady za ní po neutěšených modlitbách a prosbách přijde její milý – vzkříšený mrtvý!

Přimělo něco Erbena inspirovat se právě velhartickým hřbitovem k takové baladě? Nebo se snad jednalo pouze o výplod básníkovy fantazie?

Černá magie na scéně

Místní, ale i ti, kteří se záhadami podrobně zabývají, tvrdí, že dodnes lze vystopovat místo, kde se měl umrlec z Erbenovy balady dotknout nohou hřbitovní zdi. „Soustřeďuje se tam velmi negativní energie, jako by tam stále přetrvávalo něco zlého,“ shodují se svědci s tím, že se jim právě na onom místě rozbuší srdce a mnohdy udělá nevolno.

Erbenova balada ale není jediná, která hovoří o hřbitově jako o rejdišti zlých sil. Velhartický hřbitov se má podle psychotronika Ing. Pavla Kozáka stát svědkem satanských obřadů!

„Odehrávaly se zde černé satanské mše s pokusy oživit mrtvého,“ zní temné svědectví! Mohly satanské tanečky skutečně narušit křehkou hranici mezi životem a smrtí?

Tajemný obličej

Na pověsti hřbitova nepřidá ani zvláštní obraz, který je patrný na štítu kostelíku. „Traduje se, že je to obličej dívky, která nedaleko zahynula při nehodě,“ líčí místní.

Ovšem někteří z nich věří, že je obraz dívky, kterou měli satanisté unést a obětovat ji při svých krvavých rituálech! Kde je skutečná pravda? Jisté však je, že domnělá podobizna nezmizí, ani když je kostel opětovně nově natřen.

Připomínky shořelých duší?

Kostel i hřbitov jsou opředeny dalšími nelichotivými pověstmi, při nichž vítězí krutá smrt. Mohlo se utrpení lidí z povídaček promítnout do negativní energie tohoto místa? „Můj rod se nezachoval správně.

To, co na hřbitově vyvolává negativní energii, je pozůstatek hrozivého zločinu, jehož se dopustili moji předkové,“ přiznává člověk, který si myslí, že je jeho rodina s velhartickým hřbitovem velmi úzce spjata.

Podle jeho slov měli nechat příslušníci jeho rodu zaživa uhořet skupinu lidí, jež hledala v kostelíku bezpečné útočiště. Bohužel zde našla jen mučivou smrt! Zdá se, že velhartický hřbitov přitahuje jen samé zlo.

Můžeme některému ze svědectví skutečně věřit a mohou být hrůzné události zdrojem tíživých a svíravých pocitů? Ať je to, jak chce, místní hřbitov rozhodně patří mezi ty, jimž bychom se měli vyhýbat obloukem!

Bláznivé memento smrti

Kde: Bohnice

Co: negativní energie, tlak na hrudi, panický strach

Přezdívá se mu hřbitov bláznů, nachází se totiž nedaleko bohnické psychiatrické léčebny. Těsná se na něm přes 5000 nebožtíků, kteří jsou z důvodu nedostatku místa pohřbeni ve vrstvách nad sebou.

Z větší části se jedná o pacienty z nedaleké léčebny, ale jak máme brzy poznat, hřbitov skrývá velmi temnou minulost!

Válečné šílenství

Už při prvních krocích po bohnickém hřbitově na člověka dýchne nepříjemný pocit. Jako by zde stále blouznily duše zemřelých vojáků, kteří skončili v léčebně poté, co se do jejich psychiky nenávratně vryla zvěrstva a tragédie první světové války.

Navíc zde spočinuli i ti, kteří nikdy neměli dojít pokoje a ti, jež kněží zavrhli a nedopřáli jim poslední pomazání. Odhadujete správně – jedná se o vrahy a násilníky!

Ozvěny minulosti

Mezi nešťastníky, kteří se pomátli, vrahy a násilníky zde údajně odpočívá i tělo toho, kdo nepřímo zavinil vznik první světové války!

„Hrobník se v květnu 1918 přiznal, že zde došlo k neohlášenému pohřbu, který byl doprovázen vojáky z terezínské pevnosti,“ líčí historik a záhadolog Jiří Vítek s tím, že jsou zde pochovány ostatky samotného Gavrila Principa (1894–1918).

Aby toho nebylo málo, má zde údajně ležet i vrah Otýlie Vranské (1911–1933), mladé ženy, kterou někdo brutálně sprovodil ze světa, a její rozčtvrcené tělo naládoval do kufru.

Podle jedné z možných verzí byl vrahem ženy jistý četař Pavlíček, který se nepřímo přiznal dnes již mrtvému kriminalistovi Miloslavu Nečáskovi. „Prosil ho, ať ho nechá jít, že mu zkazí život. Stejně pak ale spáchal v léčebně sebevraždu,“ prozrazuje Vítek.

Bezejmenné pomníky

Konkrétní místo, kde spočinulo tělo Pavlíčka, není známo. Ostatně při návštěvě hřbitova je na první pohled pochopitelné proč! Většina hrobů připomíná jen nevzhledné hroudy hlíny skrývající se pod ochranným kabátem z břečťanu.

Náhrobky buď úplně chybí, nebo jsou poničené. Jen jeden z nich si zachová odkaz na nešťastníka, který zde spočinul – nápis odkazuje na jistou Marii Tuma, která zemřela v roce 1912.

Lákadlo pro černou magii

Snad proto, že se hřbitov stal místem odpočinku i mnoha vrahů, násilníků a vyvrhelů společnosti a zlá pověst jej předchází, stane se oblíbeným cílem sekt a satanistů, kteří touží po setkání s dušemi mrtvých!

Mohly nebezpečné rituály otevřít dveře do světa, který se nachází mimo naše chápání? „Je to místo s nejsilnější negativní energií. Přestože tu nejsou žádné elektrické rozvody, jsou tu velké a náhodné elektromagnetické výkyvy,“ líčí Jiří Vítek.

Někteří záhadologové zase potvrzují, že malou chvíli po vstupu na hřbitov se jich zmocní podivný vtíravý pocit strachu a nejeden z nich cítil tlak na hrudníku, jako by je chtěl někdo udusit.

Hrozí na žďárském hřbitově temné nebezpečí?

Kde: Žďár nad Sázavou

Co: hrozba smrti

Ze statku se ozývá řev a rány. Správce Jan Alois Ulrich si zase zjednal pořádek u svých čeledínů. Jeden z chlapců vyběhne ze stavení a po obličeji se mu valí krev.

Situace se opakuje se železnou pravidelností a pověst hrubiána a nesnesitelného člověka správce Ulricha předchází.

Zasáhne spravedlnost?

Správce svou zlost ovládat neumí, to vědí všichni, jenže jednoho dne to skutečně přežene a jeden z čeledínů na následky Ulrichova bití umírá. Místním dochází trpělivost a touží po spravedlnosti, jenže se nezmohou na žádný obranný manévr. Ulricha se každý bojí.

Když ale přijde 22. únor 1817, všichni v duchu zajásají. „Správce zemřel na podivnou nervovou horečku,“ přiblíží jeho osud historik Regionálního muzea ve Žďáru nad Sázavou Stanislav Mikule.

Bude to teprve začátek

„Teď už od něj budeme mít všichni svatý pokoj,“ pronese nad jeho hrobem jeden z poddaných a odplivne si. Netuší, jak krutě se mýlí! Zanedlouho se v kraji začnou dít podivné věci.

Nebožtík, který má dávno odpočívat pod silným nánosem hlíny, se potuluje po okolí. „Nejdříve začal fackovat nepoctivé úředníky, některé legendy však praví, že fackoval všechny hlava nehlava.

Pak začal jezdit na podivném zvířeti podobajícímu se velkému koni, ovšem s volskou hlavou,“ popisuje Mikule. Je tedy možné, že nenáviděný Ulrich vstal z mrtvých?

Vrah potrestán

Žďár nad Sázavou se v Ulrichově područí promění v krajinu strachu. Řádění správce dojde tak daleko, že po sobě zanechá několik nebožtíků. „Tehdy došla lidem trpělivost a povolali jihlavského kata,“ líčí historik.

Těžká rakev si pomalu razí cestu nad zemský povrch a několik silných mužů ji donese do nedalekého Konventního kostela. Opatrně sejmou víko a naskytne se jim děsivý pohled.

„Vždyť vypadá jako živý,“ zhodnotí jeden z katových pomocníků a okamžitě se pokřižuje v domnění, že tím od sebe odežene zlé síly. Temná záhada správce Ulricha ale ještě zdaleka nemá skončit.

Kněz zaříkává mrtvého a snaží se zažehnat mrtvou duši, jenže umrlec najednou rozlepí oči a veškerým snahám se vysmívá.

Jakmile se pokusí vystoupit z rakve, nemilosrdně zakročí kat a jeho pomocníci. „Zasadili mu rány sekerou pod kolena, takže se tělo zřítilo zpět do rakve. Poté ještě oddělili hlavu od těla,“ vysvětluje Mikule.

Pokoj navěky?

Ulrichovy ostatky jsou zasypány hašeným vápnem a do úst mu kat nasype skoro talíř máku.

„Praví se, že Ulrich dá pokoj na tolik let, kolik má v hlavě makových zrnek,“ vysvětluje historik a zároveň dodává, že dnes není jisté, kde přesně správcovy ostatky spočinuly. Může se duch hrubiána opět vrátit a ukázat svou temnou tvář?

I když zní příběh jako legenda, mezi místními se i po desítkách let objevovali svědkové, kteří převyprávěli celou záhadu shodně. Jak si vysvětlit, že mrtvola nejevila známky rozkladu a navíc otevřela oči a komunikovala s okolím?