Pohled vzhůru po Václavském náměstí najdeme na tisících fotografií, pohlednic i filmových záběrů. Monumentální budova Národního muzea shlíží na rušné prostranství pod sebou už více než sto třicet let a město si bez ní už dávno vůbec nedokážeme představit.

Národní muzeum jako instituci měli Češi daleko dřív než budovu, kterou pod tímto jménem známe a která je jedním ze symbolů Prahy.

Muzejní ústav zvaný Vlastenské muzeum v Čechách vznikl už 15. dubna 1818 především zásluhou sběratele umění hraběte Františka Josefa z Klebelsbergu a paleontologa Kašpara Marii ze Šternberka.

Své sbírky nové muzeum prozatím vystavovalo porůznu, třeba v minoritském klášteře sv. Jakuba na Starém Městě nebo později ve Šternberském paláci na Hradčanech, v němž dnes sídlí Národní galerie.

Všichni věděli, že pokud má muzeum plnit svou funkci beze zbytku, bude to chtít novou budovu.

Císař se své pocty nedočkal

S prvním návrhem přišel v roce 1840 František Palacký, mimo jiné první redaktor Časopisu vlastenského muzea. Jeho velkorysý projekt měl zahrnovat nejen muzejní budovu, ale také hudební konzervatoř či výtvarnou akademii.

V plánech se myslelo nejen na výstavní sály pro geologii, mineralogii, zoologii, botaniku, archeologii či numismatiku, ale i na knihovnu, archiv, prostory pro sbírky grafiky nebo na rozměrné lapidárium a nezbytné studovny a čítárny.

Celý projekt měl mělo počest mocnáře Františka I. Nést jméno Francisceum. Ze stavby ale nakonec sešlo a provizorní stav sbírek vydržel další dvě desetiletí.

Stavět se bude, ale kde?

Už tehdy, podobně jako dnes, bylo podmínkou obstarat pozemek, a to v centru Prahy, kde by veřejnosti dostupné muzeum mělo stát, nebylo snadné.

Ale naštěstí politik František Ladislav Rieger přesvědčil městskou radu, aby pro stavbu muzea věnovala výjimečně drahý a naprosto ideální pozemek o výměře 13 598 čtverečních metrů nad Václavským (tehdy Svatováclavským, původní název byl Koňský trh) náměstím, kde se právě bourala historická Koňská brána.

Ještě pěkných pár let ale trvalo, než mohla být vyhlášena architektonická soutěž. V konkurenci 26 dalších návrhů renomovaných kolegů ji vyhrál architekt Josef Schulz, a to především proto, že porotu nadchla jeho představa ústředního monumentálního panteonu. A 20. července 1885 se dělníci pustili do práce.

Kde sehnat vitríny a kam postavit koně?

Pražané se do hotové budovy poprvé mohli podívat v květnu 1891, ale celých dalších deset let ještě docházeli do budovy nejvýznamnější čeští výtvarníci, aby dokončili uměleckou výzdobu.

Dveře si tu podávali sochaři Bohuslav Schnirch nebo Antonín Wagner s malíři Vojtěchem Hynaisem, Václavem Brožíkem nebo Juliem Mařákem.

Současně se trochu táhlo vybavování interiéru vitrínami, jejichž výroba vůbec nebyla tak jednoduchá, jak si všichni představovali. Také bylo třeba rozsoudit spor, kde má vlastně stát budoucí monumentální jezdecká socha sv. Václava.

Kdyby byl zvítězil názor architekta Schulze, dávali bychom si dnes sraz „pod koněm“ přímo na rampě před muzejní budovou. Budova muzea byla obrovská, ale postupně se začalo ukazovat, že kolekce sbírek je ještě větší.

Před 1. světovou válkou se nestačila realizovat přístavba, neuskutečnila se ani stavba další budovy v Troji. A po druhé světové válce mělo muzeum zcela jiné starosti.

Muselo se postarat o nalezení a navrácení zkonfiskovaných bronzových soch, které naštěstí Němci nestačili roztavit, 7. května 1945 navíc muzeum zasáhla letecká puma, která značně zdevastovala stavbu i sbírky.

Všední život muzeum rušit nemá

Sotva se muzeum z války trochu otřepalo, už se zase začal řešit nedostatek místa. Trochu pomohly půdní vestavby, ale bylo to jen částečné řešení.

O trochu prostoru se postaral komunistický ministr kultury Zdeněk Nejedlý, když nařídil odstranit sochy prvorepublikových osobností Riegra, Masaryka či Beneše.

A to ještě čekalo muzeum další obtížné období v roce 1968. Historické průčelí bylo poškozeno střelbou při začátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, a projektily pronikly i dovnitř, takže cenné sochy či reliéfy musely v následujících letech projít nákladnou opravou stejně jako celá fasáda.

Pro muzeum jako centrum společenského života se pak v roce 1978 stalo doslova tragédií zprovoznění magistrály, která sevřela budovu jako do kleští a zkomplikovala přístup návštěvníkům.

Nepodařilo se tak naplnit zadání zemského sněmu z roku 1864, které požadovalo, aby budova stála na místě, které by „od středu města nebylo příliš vzdálené, avšak přece tiché, ze všech stran svobodné a přístupné, jehož čistota a klidnost proudem života všedního příliš rušena býti nemá“.

Tunelem do jiné architektonické dimenze

S magistrálou zřejmě hned tak někdo nic neudělá, ale Národní muzeum dnes prožívá renesanci. V letech 2011 až 2019 prodělalo zásadní rekonstrukci, která mimo jiné zahrnovala zastřešení nádvoří, zpřístupnění vyhlídkové kopule nebo pozlacení střechy.

Ale především se Národní muzeum konečně dočkalo dlouho vytouženého rozšíření o další prostory.

V roce 2009 totiž získalo vedlejší objekt bývalého Federálního shromáždění, který tak s historickou budovou tvoří ojedinělý architektonický komplex, propojený podzemním tunelem.

Dinosaurus zrozený z jediné kosti

Národní muzeum své obsáhlé sbírky představuje hned v několika stálých expozicích. Čtyři výstavní sály zaujímá Okno do pravěku, shromažďující exponáty od prvohor po čtvrtohory. Zahrnuje jich dva tisíce, z nichž některé jsou i stovky milionů let staré.

Je tu jedna z největších světových sbírek trilobitů či dochovaná kostra srstnatého nosorožce.

Jedním z největších taháků je model jediného dinosaura, nalezeného na českém území nedaleko Kutné Hory, který v roce 2003 dostal na počest slavného českého paleontologa Josefa Augusty a výtvarníka Zdeňka Buriana jméno Burianosaurus augustuai.

Dinosaurus u nás žil před 94 miliony let, paleontologové nalezli jeho stehenní kost a z ní dokázali vytvořit model ukazující, jak pravděpodobně vypadal.

Národní muzeum od sklepa po půdu

Přírodovědecká expozice nese název Zázraky evoluce a její pýchou je slavná kostra plejtváka myšoka, dlouhá 22,5 metru.

Milovníci historie budou ale určitě vděční i za expozici Dějiny, která mapuje události v českých zemích od 8. století do 1. světové války. A určitě nezaškodí strávit nějaký čas třeba v Sálu minerálů s více než čtyřmi tisícovkami exponátů.

Tuto nejstarší kolekci muzeum rozšiřuje už 200 let a stále si ji můžeme prohlédnout v původních, takzvaných Schulzových vitrínách, pojmenovaných po architektovi historické budovy.

A pokud vás vyprávění o Národním muzeu zaujalo, není to nic proti tomu, co vše se dozvíte na výstavě s názvem Muzeum od sklepa po půdu, která je otevřena až do konce příštího roku a představuje muzejní život od počátku do současnosti.

Dozvíme se tedy podrobnosti nejen o jeho zakladatelích, ale i o způsobech získávání a uchovávání sbírek na základě dobových vědeckých poznatků.

Nebudou se tu nudit ani děti, tím spíš, že je pro ně připravena speciální pátrací hra se zajímavými úkoly, které je provedou celou budovou. Určitě bude stát za to se k nim přidat.

Nová budova muzea: burza, parlament i rádio

Nová budova Národního muzea bývala původně v roce 1937 postavena jako Peněžní burza, po roce 1948 se sem přesunulo Národní shromáždění.

Podobně jako Národnímu muzeu ani jemu zakrátko prostory nestačily, a tak byla v letech 1965–1966 vypsána architektonická soutěž na dostavbu budovy.

Zvítězil projekt, který původní objekt překlenul unikátní nástavbou, a Federální shromáždění tam zasedalo až do zániku Československa. Na nějakou dobu se tu pak usídlilo i rádio Svobodná Evropa.

Budova je od roku 2000 kulturní památkou a v roce 2004 byla v anketě časopis Architekt zařazena mezi deset nejvýznamnějších českých staveb posledních 50 let.

Národní muzeum sem umístilo kolekci moderní české historie, sídlí tu i expozice zvaná Dětské muzeum a pořádají se tu i krátkodobé výstavy. Až do konce srpna si tu můžeme vychutnat přehlídku vítězných snímků soutěže Czech Press Photo.

Symbol národa s tváří sochaře

Pomník svatého Václava na horní části Václavského náměstí téměř ani nelze vyfotografovat jinak než s Národním muzeem v pozadí. Legendární sochař Josef Václav Myslbek na tomto díle pracoval více než třicet let.

Sochařskou soutěž na zhotovení sochy v roce 1894 sice nevyhrál, dělil se o druhé místo s neméně věhlasným kolegou Bohuslavem Schnirchem, ale protože první cenu nezískal nikdo, bylo na těch dvou, aby své návrhy rozpracovali.

Myslbekovo pojetí bojovně naladěného světce zvítězilo. Oficiální odhalení proběhlo v roce 1913, i když kompletní sousoší včetně všech doprovodných plastik bylo dokončeno až o 12 let později.

Traduje se, že pro ztvárnění obličeje svatého Václava Myslbek použil tvář svého sochařského kolegy Václava Antoše.