„Na tyhle oči jsem to viděl. Na druhé straně řeky nechal Šáhdžahán vybudovat další hrobku.

Ač černou jako uhel, jinak k nerozeznání od té původní,“ vypráví Tavernier o své cestě do Indie. Jeho posluchači na francouzském dvoře mu doslova visí na rtech. Jak to, že jím popisovaná stavba naproti slavnému Tádž Mahalu tedy nestojí? 

Jako jeden z prvních Evropanů navštíví a procestuje Indii francouzský obchodník Jean-Baptiste Tavernier (1605–1689), který se do dějin zapíše jako veleschopný překupník s diamanty.

Jen na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715), jenž se později stane jeho mecenášem, jich prodá stovky.

Je to navíc právě Tavernier, kdo po Evropě rozšíří legendu, podle níž měl mughalský mogul Šáhdžahán (1592–1666), tvůrce slavného sněžně bílého Tádž Mahalu, postavit naproti němu úplně stejnou hrobku, ovšem černé barvy. Je na pověsti něco pravdy?

Po budově totiž není v okolí Tádž Mahalu ani památky. Skutečně vznikla, nebo šlo jen o Šáhdžahánův vysněný, ale nikdy nerealizovaný, záměr? 

Uchvácen exotikou 

Už jako mladý netouží Tavernier po ničem jiném, než cestovat a poznávat cizí kraje. A protože je nebývale znalý v jazycích a má vrozenou schopnost navazovat přátelské vztahy téměř s kýmkoliv, má dveře do světa otevřené. Nejdříve procestuje několikrát Evropu.

Jeho dobrodružné srdce však volá po větší exotice a po ještě silnějších zážitcích. Roku 1638 se proto vydává na svou první výpravu do Indie.

A zemi si na první pohled zamiluje. „Dokonce i v té nejmenší vesničce se dá obstarat rýže, mouka, máslo, mléko… cukr a bonbóny,“ popisuje hojnost exotické země. 

Nejvzácnější drahokam 

Ale nejde jen o bohatost potravin.

Co skutečně Tavernierovi vyrazí dech je návštěva diamantových dolů poblíž města Agry, asi 170 km jižně od Nového Dillí. „Dovolte mi, abych vyjádřil svůj obdiv k vašemu bohatství, Vaše císařské Veličenstvo,“ praví s úklonem Tavernier, když je uveden do paláce mogula Šáhdžahána.

Oba muži si okamžitě padnou do oka a notují si i v oblibě drahých kamenů.

Francouzský cestovatel zde naváže i hospodářské konexe a čile s drahokamy obchoduje. „Jak jste ho proboha získal?“ ptá se král Ludvík na původ krásného modrého diamantu. Tavernier se jen ušklíbne a francouzskému vladaři ho s pěkným ziskem prodá. „Nikdy nevysvětlil, jak se k němu dostal,“ píše publicista Robert J. Girod.

Drahokam, dnes známý jako Diamant Naděje, patří k nejvzácnějším nerostům na planetě a jeho hodnota se odhaduje na čtvrt milionu dolarů! 

Kniha způsobí senzaci 

Naposledy Indii navštíví v roce 1665. Po návratu do vlasti se 61letý Tavernier ožení s dcerou perského klenotníka, s níž pak žije na svém panství v Savojsku.

Své zážitky z cest sepíše do knihy s názvem Šest cest Jeana-Baptista Taverniera a způsobí s ní hotový poprask.

Píše v ní totiž například o monumentální černé hrobce, jíž si pro sebe nechal Šáhdžahán zbudovat na druhé straně řeky Jamuny – přímo naproti Tádž Mahalu. Stavbu však z důvodu rebélie svého syna nedokončil.

Tomu nahrává i fakt, že mogul je po své smrti pohřben do bílého Tádže ke své ženě, kde měla původně spočívat sama. 

Odraz v jezeře? 

Příběh o druhém Tádž Mahalu okamžitě vzbudí zvědavost v bezpočtu badatelů, kteří se dodnes pokouší existenci neexistující stavby z černého mramoru vysvětlit.

Mnozí brzy dojdou k názoru, že se jedná o pouhý mýtus. Nedávná pátrání však naznačují, že by se pověst mohla zakládat na pravdě.

Nedaleko slavné hrobky totiž nechal Šáhdžahán ještě za života vybudovat nádhernou zahradu s hlubokým jezerem, v němž se odrážela celá silueta Tádž Mahalu. Vzhledem k jejímu potemnělému odrazu se jí začalo říkat černý Tádž.

Zahrada však byla relativně záhy zničena a zpustošena a zůstaly tak po ní jen legendy o černé stavbě, kterou zde bylo možné kdysi spatřit…