Fabie, která se žene vpřed, míjí žlutou cedulku s označením 168. kilometru dálnice D1. Náhle řidička začne prudce brzdit. Strhává volant, automobil se neklání a se strašlivým rachotem se převrací na střechu.

Několik kotrmelců, během nichž odlétají kusy plechů. Sklo se tříští. Pak se ozve poslední velká rána a je po všem. Vzápětí se ozve skřípění brzd, jak se ostatní řidiči snaží zabránit srážce. Jemné kapičky krve zkrápí betonovou plochu.

Skřípot brzd odeznívá, krajina je náhle ztichlá, tak nepřirozeně oproti předchozímu lomozu. Přijíždějící auta jsou vlastně skoro němá.

Dítě v autě

Krajinou se pak ozývá troubení, v motoru rozbitého vozu něco syčí, k nebi stoupá tenký proužek páry, kola se ještě točí. Roztříštěné sklo je od krve, na několika místech jsou přilepené i blonďaté vlasy.

Na jednom ze střepů je samolepka s nápisem „Dítě v autě“. Přibíhají první lidé, ozývá se křik.

„Zavolejte záchranku!“ V rozbitém autě je ale mrtvé ticho, skřípání otvíraných dveří zní hrozivěji, než když jsme ve škole trápili všechny ostatní skřípáním nehtů po tabuli. Ve vzduchu čpí benzin. Kola převrženého auta se stále točí…

Krvavé prokletí dálnice

Trvá to jen pár minut, a přesto celou věčnost, než je z dálky slyšet siréna. Policejní auto se probíjí ucpanou dálnicí. Jen chvíli po nich přijíždí sanitka. Modré majáčky oslepují, ostrý zvuk houkačky se zažírá hluboko do mysli. Začíná záchranná akce.

Provoz je zastaven, k místu už míří vrtulník s doktorem na palubě. Standardní postup integrovaných záchranných složek. Trvá to jen pár hodin, než dálnice opět proudí a jejími tepnami se řítí desítky aut za minutu.

Alespoň do té doby, než se na tomto poměrně přehledném úseku stane další nehoda. Protože na 168. kilometru dálnice z Prahy do Brna není o nehody nouze.

Lidové pověsti to připisují prokletí, které souvisí se starou legendou o devíti křížích v blízké obci Lesní Hluboká.

Smutní svědkové minulosti

Ve stínu lesa u staré cesty jen kousek od dálnice stojí devět dřevěných křížů. Jsou připomínkou dávného mordu – tedy možná. Jsou pravidelně obnovovány – poslední rekonstrukce probíhá v 60. letech, kdy jsou ztrouchnivělé kříže nahrazeny novými.

Při té příležitosti dojde i k položení inženýrských sítí. „Dělníci tam našli kosti,“ prohlašuje starosta Karel Lupínek (*1936). „Děda tehdy volal archeology, ale co se s kostmi stalo, už nevíme.

Stará kronika se ztratila.“ Neví to nikdo, neexistují záznamy o žádném nálezu a ani žádný nález. Moderní archeologický průzkum neodhalí žádné pozůstatky. Je možná právě to důvod, proč se mrtví zlobí?

O koňském handlíři a krásné panně

Na počátku 16. století při cestě domů najde sedlák na cestě polomrtvého a vyčerpaného koňského handlíře. Z dobré křesťanské lásky jej položí na vůz a odveze domů, aby se o něj postaral.

Jeho krásná dcera handlíři přikládá obklady a krmí jej polévkou a mezi oběma mladými lidmi se rozvine vroucí cit. Ale starý sedlák s tím nesouhlasí. „S tímhle chudákem?“ křičí na svou dceru.

„Jen přes mou mrtvolu!“ Aby rozzuřeného otce uklidnil, vydá se na rok do světa na zkušenou.

Domluvená svatba

Jako v pohádce: „Vrátím se za rok, otče, a přinesu bohatství, abyste se za mne nemusel stydět.“ Jenže sotva zmizí za obzorem, sedlák se pustí do činorodé akce – a najde pro svou dceru vhodnějšího ženicha.

Netrvá dlouho a jak je v té době zvykem, rodiče domluví svým dětem svatbu. Co na tom, že ona ho nechce? V určený den tak vyrazí svatební průvod – nešťastná nevěsta, šťastný budoucí manžel, šťastný otec, svědek a tři družičky. Ale Bůh má s nimi jiné plány než si poslechnout manželský slib.

Mezi dvěma ženichy

O svatbě se dozví i koňský handlíř, který se zrovna vrací domů. Vydá se rychle zpátky v nitru stravován strašlivou zlobou. Rozhodne se vzít osud do vlastních rukou.

Domluví se s jakýmsi lotrem – společně přepadnou svatebčany, všechny kromě nevěsty zastřelí a s dívkou pak uprchnou, aby až do smrti žili šťastně spolu. Ale Bůh sice nemíní poslouchat manželský slib, ale ani se mu nelíbí zbytečné vraždění.

Když se konečně průvodu dočkají, spustí se střelba. Rachot výstřelů doprovází hustá bílá mlha z hořícího střelného prachu. A v mlze snadno střelci přehlédnou, na koho míří. Kromě ženicha a svědků k zemi padá i mrtvá nevěsta. Ani úpěnlivé prosby a modlitby ji nedokážou vrátit zpět mezi živé.

Život za život

Handlíř se vztekle obrátí na svého kumpána. „Tys ji zastřelil, ty lotře!“ křičí na něj. Krčení ramen, mávnutí rukou. Handlíř popadne do rukou nůž a na bývalého kamaráda se vrhne. Udeří dvakrát, třikrát. Je zacákaný krví, která se mísí s jeho slzami.

Sám nad osmi mrtvolami neví, co dál. Život už nemá smysl, o jedinou lásku přišel, stojí teď mimo zákon. Půjdou po něm, a když bude mít štěstí, stráví zbytek života jako vyhnanec v bídě. Nakonec se rozhodne zůstat se svou milou.

Chytí mrtvou krásku za ruku a vrazí si dýku do srdce. Na jejich památku je vztyčeno devět křížů – pod prostředním leží nevěsta, vedle ní pak oba její ženiši.

Handlířův kříž – označující vraha a sebevraha – uhnívá rychleji než všechny ostatní jako připomínka zlého činu.

Prokleté místo

Mniši z blízkého benediktinského kláštera v Rajhradě pravidelně jednou za 100 let tyto kříže světí, aby zabránili zlému. Poslední doklad o svěcení ale pochází z 18. září roku 1887 – tedy přesně před 130 lety.

Může to být jenom náhoda, ale proč by se tolik snažili, kdyby na tomto místě nebylo nic zlého? Spolu s povídačkami a starou pověstí je to tak další střípek, aby lidé věřili tomu, že Devět křížů je prokleté místo.

A jako na potvoru právě tudy vede dálnice, kde o smrtelné nehody není nouze. Přesto realisté a věda mají jiná vysvětlení.

Mrtví z Napoleonovy armády

Jsou tu ale otázky ohledně kostí pod kříži. Čí jsou dnes už ztracené nebo zničené ostatky vyzvednuté v 60. letech? Historikové se nedomnívají, že by šlo o těla svatebčanů.

„Pravděpodobně jde o nějaké jiné mrtvé, jejichž blízcí využili vhodného místa,“ vysvětlují. „Velmi pravděpodobně jde o nějaké vojáky, snad z napoleonských válek, snad z nějaké jiné války.

Nejspíš někteří z mužů, kteří během cesty zemřeli na nějaké zranění.“ Pátrání v archivech odpovědi nedává. Zbývají jen domněnky, pověst a paranormální jevy.

Zjevení mrtvých

Podle pověstí se na tomto místě objevuje mrtvá nevěsta. Většinou těm, kteří projíždějí kolem a mají něco společného se svatbou. Novomanželé odjíždějí na svatební cestu k moři, ale jejich dobrodružství končí tragédií u Devíti křížů.

Manželčina poslední slova znějí: „Viděla jsem ji… nevěstu…“ V roce 1989 havaruje vojenský náklaďák, jehož řidič se právě dozvídá o tom, že je jeho snoubenka těhotná.

Jindy zase zničehonic v blízkosti křížů zabrzdí turecký kamion, který se převrátí na bok a vrazí do něj osobní automobil. Turek tvrdí, že přejel dítě v bílém – to samozřejmě nikdo nenajde.

Jiní řidiči, kteří zde havarují, vypráví o černém stínu s křídly, který se zjevuje těsně před čelním sklem.

Ať už jsou tyto historky jakkoliv vymyšlené, je statisticky ověřeným faktem, že v blízkosti Devíti křížů na celkem přehledném úseku dálnice je počet havárií mnohem vyšší než kdekoliv jinde.