Nedobytnost měla hradu Sitno zaručit dívka zazděná do věže, možná proto byl tolikrát v moci loupeživých rytířů. Ani ti ale svým řáděním nedokázali probudit tajemné vojsko, které tu kvůli prokletí čeká, až vyjede své zemi na pomoc.

Podobně jako na našem Blaníku i na Sitně má být ukryto dávné vojsko, které zasáhne, až bude zemi nejhůře. Rytíři však byli k této službě povoláni za trest kletbou mocného čaroděje!

Vojsko prý patřilo synům šlechtice Stojmíra, který na Sitně prý vládl už v dobách knížete Pribiny, tedy někdy v 9. století.

Když Stojmír umíral, žádal své syny, aby spolu žili svorně a vládli spravedlivě. Ti ale otcovo přání nesplnili a začali spolu válčit o dědictví. Ve chvíli, kdy stála jejich vojska proti sobě, zasáhl pohanský velekněz a také přítel zemřelého krále.

Vyřkl kletbu: „Nechť vás skála všechny pohltí a otevře se až ve chvíli, kdy bude potřeba vaší společné síly.“

V tu chvíli se rozpoutala bouře, do hradu udeřil blesk a skála se otevřela. Obě vojska pak zmizela uvnitř obrovské jeskyně. Každých sedm let se však jeden z rytířů probouzí, aby zjistil, zda nenastal čas, aby vyjeli na pomoc své zemi.

Jak kovář sloužil rytířům

Na tuto pověst navazuje i další legenda. Kdysi dávno žil ve vesnici pod hradem jeden kovář. Přestože byl vyhlášeným mistrem svého oboru, neměl téměř co na práci, protože byla doba míru a zbraně či brnění nikdo nepotřeboval.

Sem a tam si přivydělal kováním koní, ale on i jeho synové hladověli. Jednoho dne se u jeho dveří objevil rytíř v podivném brnění a vyzval kováře, aby šel s ním, že má pro něho práci. Kovář souhlasil a vydali se na cestu.

Když došli pod hrad Sitno, skála se otevřela a kovář uviděl uvnitř velké jeskyně obrovské vojsko spících rytířů. Rytíř požádal kováře, aby pro všechny ukul nová brnění i meče a slíbil mu bohatou odměnu. Práce trvala kovářovi celé roky.

Od jediného rytíře, který nespal a který jej do jeskyně přivedl, se dozvěděl, že každý kus brnění, každá zbraň, získávají v kouzelné skále čarovnou moc, a činí rytíře neporazitelnými.

Ve vsi se zatím na kováře pomalu zapomnělo a jeho děti už dospěly, když se vrátil jako bohatý muž. U pasu mu zvonil měšec plný zlaťáků.

Je na Sitně brána do pekel?

Mnoho podobného má Sitno, nacházející se uprostřed slovenských Štiavnických vrchů, i s proslulým českým hradem Houska. I tady se má totiž ve zřícenině nacházet brána do pekel.

Čas od času se otevře a vystupují z ní děsivé pekelné bytosti, napadající lidi v okolí. Podle prastarých svědectví se stávalo i to, že si některého nešťastníka odnesly s sebou do pekelné díry pod hradem.

Tato pověst má podle některých historiků a jazykovědců původ v prastarém významu názvu Sitno, což prý je archaický název pro díru pekelnou. V části hradu se nacházelo kdysi pohřebiště a i to se podepsalo na tajemných jevech na hradě.

Duchové mrtvých se prý toulají jeho ruinami a za úplňku zoufale skučí. Někteří návštěvníci popisují své zážitky s nimi. Prý viděli nezřetelnou jakoby vznášející se postavu, slyšeli řinkot zbraní a tajemné kroky.

Mnozí také popisují podivnou tíseň, která je přepadla ihned po vstupu do hradních ruin.

Hradní poklad stále odolává

Hrad je však i cílem hledačů pokladů, a to právem. Na své objevení tu má čekat obrovský poklad, nashromážděný loupeživým rytířem. Chrání jej prý velká zlatá brána, ke které napovídají cestu zlaté nápisy, zjevující se na zdech hradu.

Za branou se nacházejí dlouhé schody vedoucí hluboko do skály pod hradem. Poklad už se snažilo najít mnoho lidí, ale žádný neuspěl. Někteří z nich se dokonce dostali tak daleko, že zahlédli zlatou bránu, ale ta jim vzápětí zmizela.

Existovali prý i tací, kteří se dostali až k pokladu, ale ve chvíli kdy se jej dotkli, otevřela se země a pohltilo je peklo. Podle pověsti se může pokladu zmocnit jen ten, kdo zaprodá svoji duši ďáblu. Žádný takový odvážlivec se však zatím nenašel. Skutečně je tu někde uloženo pohádkové bohatství?

Sídlo loupežného rytíře

Pevnost sice byla založena někdy v první polovině 13. století a jeho hlavní úlohou byla ochrana slovenských báňských měst. Nicméně byl ve skutečnosti také často v moci lapků a banditů.

První písemná zmínka o hradě z roku 1548 totiž vypráví o trestné výpravě proti loupeživému rytíři Melicharu Balassovi, který se hradu, stejně jako nedalekého Čabradského hradu zmocnil lstí.

Tento známý lupič podnikal své loupeživé nájezdy do širokého okolí. Král Ferdinand I. proti němu vyslal trestnou výpravu, vedenou hrabětem Salmem.

Královská vojska jej po dlouhých bojích nakonec obsadila, ale jen díky tomu, že se obránci vzdali. Během dobývání byl hrad velmi poškozen, ale jeho nový majitel, hrabě Peter Pálffy jej nechal opravit.

Právě Melichar měl před dobitím pevnosti ukrýt svou kořist v podzemních slujích, že by to byl právě onen bájný poklad? Nebyl však jediným, kdo mohl chtít na hradě zakopávat zlato. Poklady tu totiž mají být hned dva!

Co ukrývali na hradě zbojníci?

Ten druhý má pocházet z kořisti band zbojníků, které počátkem 18. století řádily na řadě míst Slovenska. Jedna z nich se prý usídlila i ve zřícenině hradu Sitno.

Tito „horní chlapci“, jak se jim přezdívalo, přepadali podobně jako proslulý Jánošík především bohaté kupce, měšťany a šlechtice. Naloupené cennosti pak rozdávali chudým, ale část lupu si přece jen schovávali na horší časy.

Tento poklad, který narostl za léta jejich zbojničení do pohádkových rozměrů, prý ukryli v jeskyni, nacházející se v úbočí vrchu Sitno.

Také po tomto pokladu pátrala spousta lovců pokladů, zejména na jižní straně podhradí, nazývaném dodnes Zbojnická skála, kde byl vidět ve stěně jakýsi otvor, jakoby vytesaný lidskou rukou.

Hledači se domnívali, že právě tam se nachází vchod do jeskyně s pokladem. K otvoru se někteří z nich spustili po laně, ale další cestu do nitra skály nenašli.

Pověst o zazděné panně

Děsivé okolnosti se vážou i k přestavbě hradu, která měla pevnosti zajistit nedobytnost za strašlivou cenu. Stalo se to prý za doby panování rodu Balássů.

Stavitel, kterého si majitel hradu pozval, byl známý čaroděj, který rytíři zaručil, že učiní hrad nedobytným. Musel však do jeho zdí zaživa pohřbít mladou pannu. Hradní pán neváhal a nechal ve věži vybudovat výklenek, do něhož měla být dívka zazděna.

Při jedné ze svých loupeživých výprav si pak rytíř vyhlédl svou oběť. Byla jí mladá dívka, sirotek, která žila v blízké obci jen se svým bratrem. Nechal ji unést, ale bratr se jí v noci vydal na pomoc.

Proplížil se až do věže, kde potkal jednoho ze zedníků, který se přiznal, jakou hroznou práci právě dokončil a nabídl mu, že s ním dívku osvobodí. Podařilo se jim rychle vybourat nové zdivo a s dívkou se dali na útěk.

Stráže je však zpozorovaly a hradní pán rozkázal nepříčetný zlostí, že musí uprchlíky dopadnout a dívku přivést zpět. Hnala se za nimi i smečka zuřivých psů. Oba sourozenci se pak raději vrhli ze skály, než aby byli dopadeni.

Ve skoku však zkameněli a dva skalní útvary u hradu dodnes nesou jejich jméno, Blíženci. Jejich neklidné duše se však prý dodnes objevují v hradních zříceninách.