Rozdíl teploty je značný. Zatímco venku zuří horké léto, při vstupu do jeskynního systému se výrazně ochlazuje. Ve vzduchu je vlhkost, dno jeskyně tvoří vodní hladina. Pohled ze stometrové hloubky propasti Macocha je neskutečný a nádherný.

A mrazivý, když si uvědomíme, že tělo sebevraha dopadne na dno během pouhých čtyř vteřin.

Píše se rok 1723. Kněz minoritského kláštera v Brně a jeho pozdější provinciál Lazar Schopper (1698–1756) stojí na okraji hluboké propasti. Kolem stojí četná společnost.

Myslivci a hajní, vrchnostenští úředníci i sedláci z blízkých stavení, i sám hrabě Ludwig Franz von Zinzendorf und Pottendorf (1661–1742), vojenský velitel Špilberku. Na výzvu, kdo se spustí do propasti, Schopper beze strachu zvedne ruku.

Je až druhým mužem, který sestupuje do hlubiny – ale protože historie nepřeje neurozeným, neznámý sedlák z Vilémovic je zapomenut a v pramenech se už vždy objevuje zmínka, že právě on byl první muž, který prokazatelně dosáhl dna propasti Macocha.

O zlé maceše

Jeskynní systém vzniká už před miliony let a archeologické nálezy dokládají, že o propasti dobře věděli už pravěcí lidé – minimálně ti, kteří dolů spadli. K jejich kostem přibývají další a další.

Macocha je nejhlubší jeskyní ve střední Evropě, z okraje skály na dno je to 138 a půl metru, a to k tomu nepočítáme další podzemní prostory pod hladinou vody, a až do začátku 20. století není znám jiný vstup než ona hluboká propast.

Od pradávna její pověst není z nejlepších – ostatně i název je spojen s tragickou událostí, jak vypráví pověst. Jistá macecha se chtěla zbavit nevlastního syna v marném doufání, že jeho oběť zachrání její vlastní na smrt nemocné dítě.

Chlapce tedy svrhne ze skály, ale jemu se podaří zachytit na větvích borovice. Macechu však trápí výčitky a nakonec se s mrtvým novorozenětem sama vrhne do propasti, zatímco hoch je zachráněn. Od té doby je občas slyšet její pláč, který zní z temnoty jeskyní.

Místo sebevrahů

Když se v roce 1901 spustí do propasti i významný archeolog a speleolog Karel Absolon (1877–1960), ve svých záznamech píše, že Macocha je oblíbeným místem sebevrahů.

Neuvádí přesný počet – to ostatně není ani v jeho silách – ale sám ví minimálně o 30 obětech, které skončily na dně propasti. Sám se rozhodne do propasti skočit, ale na rozdíl od sebevrahů přivázaný na provaze. A opakovaně.

S jeho výzkumy se otevírá nová éra jeskynního systému, o osm let později poprvé objevuje rozsáhlé punkevní jeskyně a díky jeho přispění se Macocha otevírá ve 20. letech i turistům – dnes jde o nejnavštěvovanější místo Moravského krasu.

Přesto sebevrahů neubývá – a mnozí se nebojí skočit i před pohledy návštěvníků. Od 30. let minulého století až do dnešních dnů jich život na dně propasti ukončí více než 80. Navíc je tu řada podivných souvislostí.

Statistika, nebo náhoda?

Při pohledu na čísla se ukazuje, že se sebevraždy objevují v cyklech. Jsou léta, kdy nespadne do propasti ani jediný člověk, a ty následuje rok s několika oběťmi hned po sobě. Vábí je snad nějaká neznámá aura, která si žádá lidské oběti?

Vysoký počet sebevrahů si na konci 19. století vynutí i zřízení zvláštního povolání – vytahovačů mrtvol. Není to žádný „dream job“, jak se dozvíme ze vzpomínek:

Jeden z vytahovačů, Josef Nejezchleba, jen o fous uniká smrti, když s mrtvolou přivázanou k hrudi narazí do skalního zubu, který se ulomí a mrští jimi několikrát o skálu. Naštěstí Nejezchleba tuto nehodu přežije.

Jindy je zase tělo sebevraha tak polámané a roztrhané, že jej musí vytahovači mrtvol poskládat k sobě a zabalit do balíku.

Sebevrazi pod správou státu

V dnešní době, kdy je Macocha turistickou atrakcí, se o mrtvé starají jiní a vytahovači mrtvol jsou minulostí. Ne však sebevraždy. Při procházení bulvárních časopisů nás doslova zavalí množství těch, kteří zde chtějí skončit život dobrovolně:

„Děsivá smrt v Macoše: Sebevrah do propasti skočil před zraky turistů!“, „Mladík už nemohl vydržet psychické problémy“, „Zemřel až napočtvrté!“, „Tajemná sebevražda urologa: Do Macochy padal 4 sekundy“.

Nikdo pád nepřežije – těla se lámou o skálu, kosti se tříští, trhá se kůže. Záchranná síť tu není pro jejich ochranu, ale pro plynulejší provoz jeskyní. „Když se tělo nezachytí v síti, spadne do vody,“ svěřuje se jeden z údržbářů.

„A pak vyplave až po několika dnech, nikdy nevíme, kdy. Není to příjemné.“

Vražda, nebo sebevražda?

Temné pověsti využívá v 80. letech neméně temná StB. V říjnu roku 1981 přijdou za přítelkyní Pavla Švandy (1959–1981) příslušníci Veřejné bezpečnosti se smutnou zprávou. „Váš přítel je po smrti. Spáchal sebevraždu.“ Jenže jí se to nezdá.

Pavel je silně věřící, vyrovnaný a šťastný člověk. Proč by se zabíjel? Navíc jeden z jeho kamarádů přijde s dost zvláštní zprávou:

„Když jsem ho viděl naposledy, tak se mě ptal, zda má právo informovat své blízké, že je někdo vyšetřován StB.“ Vyšetřování proběhne až po revoluci a skončí neúspěšně – nikomu se případ otevírat nechce. A přitom je tu tolik podivných okolností:

Výpověď punkevního dělníka se liší od zpráv vyšetřovatelů, oběť má kolem zápěstí jizvy – dost možná od pout. Nejvýraznější indicií je Švandova cesta do zahraničí, zatímco jiní jeho spolužáci výjezdní doložku nedostanou. Tajemná jeskyně si svá tajemství udrží…

Lovci monster v akci

Macocha ale neláká pouze sebevrahy a vrahy. Existují svědectví, která zmiňují náhlá ochlazení, podivné mlhoviny, přítomnost negativní aury.

Občas se z nitra ozývá prý i dětský pláč, mnohem častěji je zmiňována čarovná hudba, která je tak teskná, že ten, kdo ji slyší, sám má chuť rovnou skočit… Lovci paranormálních jevů na tohle slyší, takže není divu, že i sem se mnozí vypraví.

Stejně jako středověcí exorcisté nebo filmoví krotitelé duchů vyrážejí do jeskyní s technickým vybavením do oněch prostor a navazují kontakty s duchy. Jedna z reportáží podává svědectví o expedici poblíž kamene sebevrahů.

Po úvodní meditaci dochází ke komunikaci s „entitami“. V jeskyni se objevuje mlhovina, teplota klesá, psychické vypětí členů rituálů roste. Nebe se zatahuje. Následuje rituál vysvobození duší, z nitra jeskyně se line mrtvolný puch.

Jak zní největší tajemství Macochy?

Ať už si ale myslíme o tomto svědectví cokoliv, je skutečností, že Macocha je místem, kde život tragickým způsobem ukončilo velké množství lidí. To zanechá otisk. A nemyslíme tím nejenom krvavou skvrnu.

Propast zůstává záhadnou ale i pro realisty, kteří nadpřirozeno neuznávají. Dodnes totiž není dosaženo dna propasti a nikdo neví, jak je jeskyně skutečně hluboká, ani co se skrývá v hlubokých nánosech bahna, které se zde nashromáždí v průběhu milionů let. Je možné, že odhalení největšího tajemství propasti na nás třeba ještě čeká.

Jeskyně s podivnou pověstí

Macocha není jedinou jeskyní s tajemnou pověstí, je jich samozřejmě mnohem více. Například v Braniborské jeskyni na Českolipsku podivným způsobem hyne zvěř – zejména zajíci a ptáci. Také se zde zjevuje postava v černém plášti.

Temné síly působí i v jeskyni Kanibalka. Zde jsou nalezeny kosti nesoucí stopy kanibalismu. Mrtví ale nejsou snězeni z hladu, ale jako součást dnes neznámého rituálu. A vracejí se. V jeskyni je snadné zabloudit a podlehnout podivnému tísnivému pocitu.

Jeskyně Šipka je svědkyní obětních rituálů. Mnozí se domnívají, že jeskyně je prokletá a že duchové nebohých obětí se snaží do bezčasí stáhnout další nebožáky. Zjevují se zde prý ohavné bytosti, je zde slyšet křik a pláč a na návštěvníky zde padá tíseň.

V Kristově jeskyni se prý nalézá zlatý poklad – pověst potvrzuje i nedávný nález zlaté keltské mince. Ale hledat poklad se zde nevyplatí, místo prý hlídají duchové vedeni kulhavým přízrakem, jemuž není vidět do tváře.