Starostu pražského Smíchova Petra Fischera zajímá osud významných Čechů i po jejich smrti.

„Postrádají útulku společného, z něhož by, ač mrtví, stále ještě mluvili,“ píše 7. září 1889. Spolku Svatobor, který se stará o vybudování Vyšehradského hřbitova českých velikánů, věnuje 30 000 zlatých.

Dokončení krypty Slavín se 44 kobkami v roce 1893 se už ale Fischer nedočká. Podobně jako řada dalších osobností je však i on pohřben na Vyšehradském hřbitově v její blízkosti.

„Objevitel“ Rukopisů královédvorského a zelenohorského Václav Hanka (1791–1861) za svého života vzbuzuje nadšení pro všechno české, a tak mu Pražané po jeho smrti rádi splní sen být pochován na Vyšehradě.

Hankův pohřební průvod vychází 15. ledna 1861 z dnešního Národního muzea a rozloučení s Hankou si nenechá ujít minimálně 20 000 lidí. Kolem rakve planou stovky pochodní a za ní nese hrabě Kounic na polštáři Královédvorský rukopis.

Už v září 1863 nad Hankovým hrobem vzniká první z obelisků, které platí spolek Svatobor, založený v roce 1862 na oslavu posmrtné památky českých spisovatelů.

Chtěl odpočívat v zeleni!

I když v době úmrtí Jana Nerudy (1834–1891) už je rozestavěná monstrózní slavínská krypta, spisovatel si přeje „hrob pod širým nebem, zelený“. Přesto ho natruc uloží do nové hrobky.

Proti tomu se ale důrazně postaví Nerudova hospodyně a univerzální dědička Anna Haralíková. „V žádném případě tam ležet nebude!“ dupne si. Podporují ji v tom i synové novináře Josefa Václava Friče, kteří chtějí, aby Nerudův hrob byl vedle hrobu jejich otce.

Nakonec se jim společně podaří přesvědčit všechny, aby tělo bylo vyzvednuto a uloženo jinde na Vyšehradě.

Proti vůli nebožtíka

Slavínská krypta se 44 pohřebními kobkami sice stojí už v roce 1893, ale téměř osm let zůstává prázdná. Tak dlouho totiž probíhají diskuze o převozu ostatků Josefa Dobrovského, Jána Kollára a Pavla Josefa Šafaříka.

Všechna jednání ale ztroskotávají, protože příbuzným velkých mužů české historie se to nelíbí. Prvenství ležet v hrobce Slavín proto získává až básník Julius Zeyer (1841–1901).

Těžko však říct, jestli by ho to potěšilo, protože toužil být pochován na malém hřbitůvku v Lomci u Vodňan v jižních Čechách…

Bez lípy to nejde

Svatopluka Čecha (1846–1908) a jeho básně miluje celý národ. Když populární spisovatel vážně onemocní, tisk neustále probírá jeho zdravotní stav.

Po jeho smrti v únoru 1908 se proto Zemské prezidium (nejvyšší zemský úřad) rozhodne uspořádat mu pohřeb na náklady státu a usnese se, že jeho mrtvolu nechá balzamovat. Aby poct bylo ještě více, dává dokonce vedle básníkova hrobu vysadit lípu.

Strom, považovaný za symbol slovanství, má připomínat básníkovy veršované povídky Ve stínu lípy.