Krev odsouzených k smrti se vpíjí do okolní zeminy. Všude se ozývá bolestivý křik, ale i nářek těch, co se obávají věcí budoucích. Nad tím vším se nese chorálový zpěv kněží a jejich modlitby k božstvům. Prosí o pomoc s úrodou nebo sílu do válek. Krev obětovaných má jejich prosbám dodat sílu.

Krvavé obřady s lidskými oběťmi si našinec spojuje nejspíše se středo a jihoamerickými civilizacemi Mayů, Inků či Aztéků. Že by se do podobných zvěrstev mohli pouštět i naši předci? To se nám ani nechce věřit.

Jenže i na území Česka máme několik velmi tajemných staveb, jejichž účel neznáme. Nemůžeme si být jisti, že šlo skutečně o obětiště, ale buď jak buď, zejména kolem některých se děje až příliš nevysvětlitelných negativních věcí!

1

Stojí za zkázou Lidic dávné lidské oběti?

Kde: Makotřasy

Co: čtvercová stavba přesného geometrického tvaru 300×300 metrů

Co se našlo: kostry s oddělenou hlavou poházené bez pohřbu

V roce 1960 se začíná pracovat na rychlostní silnici I/7 (dnes D7) vedoucí z Prahy směrem na Chomutov. V rámci archeologického výzkumu začnou odborníci prozkoumávat pozemky na budoucí trase silnice.

U středočeských Makotřas nic nenasvědčuje tomu, že by se zde mělo nacházet cokoliv zvláštního. Jenže brzy se ukáže, že se tady skrývá něco velmi unikátního. Bohužel má stavba rychlostní silnice přednost, plán tehdejšího vedení je jasný.

A tak podrobnější průzkum musí ustoupit a trasa vede přímo touto vzácnou lokalitou. Z dnešního pohledu se zdá, že vyhnout se tomuto místu není tak úplně špatný nápad…

Svatyně obrovských rozměrů

První, co archeology zaujme, je pozůstatek stěny, vypadá jako nějaká palisáda. Možná plot? Jenže záhy se ukáže, že zde leží něco mnohem většího. Postupně totiž odkryjí základy stavby s rozměry, které jsou úctyhodné nejen na tehdejší dobu, 300×300 metrů.

Jaký může mít takhle velký objekt význam? Navíc jeho geometrický tvar je naprosto přesný! V době své největší slávy musí být skutečně obrovský.

Brzy se přitom ukáže, že osídlení téhle lokality se datuje už někdy kolem roku 3500 před naším letopočtem, což odpovídá takzvané kultuře nálevkových pohárů.

A skutečně, později se v této lokalitě podaří objevit poměrně zachovalý měděný pohár, který je vlastně nejstarším důkazem o zpracování kovů na našem území. Později k tomuto nálezu přibydou i pece na tavení mědi. Pod jeznou z nich je přitom uložena i dětská kostra.

Pahorky skrývají hrůzu

Další a další nálezy vedou archeology k průzkumu okolí. Nakonec zjistí, že starověký okrsek zabírá území přes 100 hektarů a zdá se, že naši předkové dokážou velmi efektivně využívat možností, které jim poskytují přírodní vlny.

Postupně se ukazuje, že zejména některé pahorky zřejmě dokážou skrýt před zvědavými zraky to, co má zůstat skryto, zároveň ale některé mohou posloužit jako skvělá pozorovatelna. Brzy je zřejmé, že tenhle prostor patří v minulosti velmi vyspělé civilizaci.

Nakonec odkryjí archeologové i pohřebiště, pak se ale najednou zarazí. Jak je možné, že některá těla jsou spíše poházena jakoby bez pohřbu a mají hlavu oddělenou od těla? Může to být náhoda? Nezdá se, zvlášť když tyto kostry leží velmi blízko onoho čtverce.

Propojení temných sil

Zřejmě se tu v minulosti odehrává něco velmi krutého. Zdá se, že z místa přímo prýští negativní energie. Přitom leží na přímce spojující Říp, Budeč a Karlštejn.

Jen kousek odsud, necelé dva kilometry, leží středočeské Lidice, obec, kterou nacisté vypálí jako pomstu za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha (1904–1942) 10. června 1942. Možná ani plán vést silnici přímo středem svatyně (prochází jejími rohy po úhlopříčce) není z těch nejlepších.

Právě tento úsek patří totiž k těm vůbec nejnebezpečnějším v Česku, počty nehod se počítají na desítky. V únoru 1999 nedaleko odsud dokonce havaruje autobus.

Jeho řidič z nevysvětlitelných důvodů neodbočí do levého pruhu, ač mu v tom nic nebrání, a narazí do nákladního auta. Výsledek: 10 mrtvých. Mohou být ozvěny minulosti stejně kruté jako události, které se tu odehrávají?

2

Pastýř nás vede ke konci světa

Kde: Klobuky

Co: neopracovaný balvan vysoký s podzemní částí 4,2 metru a 9 menších kamenů

Co se našlo: keltské hroby v blízkém okolí

Osamělý vysoký kámen stojí už po několik tisíciletí na místě, které je dnes polem vzdáleným asi kilometr od dnešní osady Klobuky nedaleko Kladna. Někteří odborníci tvrdí, že jde možná o produkt klasického zvětrávání.

Jenže novější průzkumy naznačují, že na tohle místo nepatří. Zdá se být skoro jisté, že jde o menhir, tedy místo mající určitý náboženský význam pro starověké megalitické kultury. Jeho stáří se podle všeho datuje až někdy kolem roku 500 před naším letopočtem.

Zajímavé je, že od menhiru je vidět hora Říp a v době nejdůležitějších keltských svátků, Beltinu (30. 4.) a Lughnasadu (13. 8.), vychází slunce přímo nad touto horou, pokud jeho východ pozorujeme od Kamenného pastýře. To na náhodné zvětrávání úplně nevypadá.

Pozdní návrat je krutě potrestán

Možná je ale vše ještě trochu jinak. Podle jedné z pověstí nenese menhir jméno Kamenný pastýř nebo Zkamenělec tak úplně náhodou. Za vším údajně stojí velmi zlá a pomstychtivá zemanka žijící na Kobylnické tvrzi. Tato žena je zřejmě nadána silami temné magie.

A tak když se jednou pastýř opozdí a nepřižene stádo včas domů, celá rozzlobená se jej vydá hledat. „Bodejť bys tu zkameněl!“ vykřikne, když je spatří právě na poli nedaleko tvrze. A temné síly skutečně zařídí, co si přeje.

Pastýř se promění v kámen a spolu s ním i jeho stádo. Z něj už do dnešních dnů zůstane jen pár posledních kamenů. Ovšem Antonín Frič (1832–1913) přichází v časopise Vesmír z roku 1877 s ještě jedním vysvětlením.

Zkamenění je trestem pro neskromného pastýře, který požádá Ježíše Krista a sv. Petra, které v krajině potká, o věčný život. Oni mu to splní a kámen je údajně uvnitř stále živý.

Krok za krokem k soudnému dni

Místní věří, že Pastýř nás vede k soudnému dni a konci světa. Podle pověsti udělá s každým zazvoněním krok směrem k věži kostela v Klobukách. Až k ní jednou dorazí, má nastat skutečně konec světa. Naštěstí máme ale dobrou zprávu.

K věži kostela to má Kamenný pastýř vzdušnou čarou něco více než kilometr, takže máme skoro 2000 let času. A kromě toho, podle některých verzí musí Pastýř udělat krok zpět, kdykoli se ozve zvon v kostele v Kokovicích, který je na druhé straně. Možná tak není úplně divné, že kámen stojí stále na místě.

3

Svatyně, nebo chmelnice?

Kde: Kounov

Co: 14 až 16 řad menších kamenů z křemenu

Co se našlo: stopy po orbě

V roce 1934 se mladý učitel z nedalekého Kounova, obce ležící poblíž Rakovníka a Loun, Antonín Patejdl vydává na procházku po okolí. Tak jako již mnohokrát je jeho cílem náhorní planina s návrším zvaným Rovina.

Chodí sem poměrně často a ví, že je zde poházena spousta kamenů. Tentokrát ho ale jeden z nich něčím upoutá. Rozhlédne se kolem sebe a najednou mu to dojde. Tohle není jen pár rozházených kamenů. Mladý muž se vydá po trase, kterou vytyčují.

Brzy je mu jasné, že množství kamenů a jejich umístění nemůže být náhodné. „Tady jde o něco většího,“ pomyslí si a na místo se ještě několikrát vrátí, než na něj upozorní archeology a další orgány.

Je to křemen!

Brzy se ukáže, že je kamenů na místě více než 2000 a jsou uspořádány do pravidelných rovnoběžných řad. Výzkum jich odhalí 14, ale pozůstatky dalších dvou jsou stále zřetelné. Lze tedy předpokládat, že původně jich bylo více.

I tak jsou ale rozměry celého areálu úctyhodné, nejdelší řada má něco přes 350 metrů, nejkratší asi 50. Ani vzdálenost mezi řadami není úplně pravidelná, pohybuje se mezi 10 a 20 metry.

Na rozdíl od jiných památek unikají tyto řady dlouho pozornosti, nad zem totiž vykukují jen poměrně málo, obvykle ne více než půl metru. Část této stavby je tak během staletí nevědomky rozebrána jako stavební materiál.

Dlouho si ostatně všichni myslí, že jsou to doopravdy jen obyčejné kameny, které se objevují díky zvětrávání okolní horniny. Má to ale malý zádrhel, většina okolních skal je tvořena opukou a kamenné řady jsou tvořeny křemenem.

Takže na přírodu vznik takzvaných Kounovských řad nesvedeme. Jenže ani několik archeologických výzkumů nepřinese žádné bližší informace o tom, co vlastně tyto řady znamenají.

Pár roků, nebo tisíciletí?

Rozmístění kamenů trochu připomíná menhiry, které se nacházejí v Bretani u Carnacu. To vede k předpokladu, že se může skutečně jednat o nějakou velmi starou observatoř, která našim předkům pomáhá v orientaci na nebi, možná jde také o svatyni.

Pokud ano, dávní obyvatelé po sobě nic nezanechají. Proto někteří vědci, možná skeptici, přicházejí s mnohem prozaičtějším vysvětlením. Stáří kamenů je možná maximálně několik desítek či stovek let.

Může se totiž jednat o docela obyčejné ohraničení jednotlivých středověkých či raně novověkých políček. Nasvědčují tomu i pozůstatky orby, které prochází rovnoběžně s řadami. Jenže pole široká nějakých 20 metrů?

Se zajímavou teorií přichází Jaroslav Kočí (*1929) z Kralup nad Vltavou, ten upozorňuje, že řady kamenů jsou možná základem chmelnice, kterou testují Schwarzenbergové. Ti totiž ve druhé polovině 19. století hledají náhradu za vinnou révu, která je napadena rzí.

Chmel se jeví jako dobrá alternativa a Rovina s výškou přes 500 metrů nad mořem vhodným místem na pokusy.

4

Starověký kalendář určuje hranici

Kde: Chřiby, silnice z Modré na Bunč

Co: otesaný pískovcový blok 2,6×1,9×1 m

Co se našlo: značky na kameni označující rovnodennost

I když je svými rozměry poměrně nápadný, není zase tak těžké velký kamenný blok zvaný Králův stůl přehlédnout.

Podobně jako v případě Makotřas stojí za jeho bližším prozkoumáním stavba silnice, jenže tentokrát se staví už na konci 19. století, a tak dojde ke zničení bočních částí, takzvaných laviček. Je ale nesporné, že tenhle kámen stojí na svém místě už mnoho let.

První písemné zmínky o něm totiž pochází už z roku 1228 a zmiňuje jej listina krále Přemysla Otakara I. (1155–1230), který jím vymezí jednu z hranic pozemků kláštera na Velehradě.

Keltské nápisy ukazují na kalendář

Samotný kámen je ale mnohem starší, podle všeho se jedná o takzvaný dolmen čili jakýsi starověký oltář, možná i pohřební mohylu. V jeho blízkosti se nenajdou žádné ostatky naznačující lidské oběti, ale význam tohoto kamene je nezpochybnitelný.

Navíc jsou na něm stále dobře patrné keltské runy, písmo naznačuje jeho původ někdy do prvního tisíciletí našeho letopočtu. Možná jde o observatoř či kamenný kalendář, znaky a jejich umístění totiž mohou pomoci určit data rovnodennosti či slunovratu.