Přes třicet let pátral hrabě Chamaré ve zřícenině opuštěného hradu na východě Čech po bájném bohatství. Jeho hledání provázely tajemné symboly a nápisy na stěnách opevnění a zavedly jej až do podzemních chodeb. Jaká tajemství se tam dodnes skrývají? Čekají tam přeplněné truhly stále na svého nálezce?

Starý kostelník se dožaduje mluvit s mladým zámeckým pánem. Stalo se mu prý cosi podivného, co by jej mohlo zajímat.

Oním šlechticem je hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré (1737–1808), kterému kostelník s vyděšeným výrazem vypráví, jak už třetí noc vídává v kostele přízrak mladé ženy. Zdá se prý, jako by chtěla cosi říct, ale doposud nevydala ani hlásku.

Až minulé noci se zjevila přímo v kostelníkově pokoji a kynula mu, aby šel za ní. Přízračná dívka jej doprovodila až na hradní nádvoří Potštejnu, kde ukázala na trosky paláce a tiše pronesla: „Poklad.“ Pak přízrak zmizel.

Hrábě slýchal pověsti o ukrytém pokladu už jako kluk, ale dosud si myslel, že jsou to jen povídačky, a časem na ně zapomněl. Legendy, které slýchal, se týkaly také zvláštního nápisu na hradební zdi, který má být nápovědou, kde hledat ukryté bohatství. Že by ve staré ruině přece jen nějaký poklad byl?

Posedlý hledáním

Hrabě, sedíc v pohodlné komnatě svého barokního zámku ve vsi pod starým hradem, dlouho přemítal a snažil si vzpomenout na všechny detaily, které kdy o potštejnském pokladu slyšel. Kostelníkův zážitek mu nedal spát.

Vypravil se pak i na hrad, aby si prohlédl tajemný nápis na zdi rozpadlého paláce.

Byl napsán latinsky a prý znamenal: „Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele.“ Hrabě začal být představou, že se někde v podzemí pevnosti může skrývat pohádkové bohatství, úplně posedlý. Rozhodl se, že najme dělníky a každičký kousek ruin prohledá.

Dnes se historikové domnívají, že hrabě nápis překládal špatně. Správný překlad prý zní „Bůh nechť zastraší nepřítele“ a byl používán jako symbol ochrany před obléháním.

Nicméně do té doby starostlivý pán hradu, který dbal na rozvoj svého panství a blaho lidu, se úplně změnil a všechen svůj čas i majetek věnoval jen hledání ztraceného pokladu. Co se mu v troskách Potštejnu podařilo objevit?

Hrůza v podzemí

Když se parta najatých dělníků dostala do podzemních chodeb pod hradem, přinesla louče a začala chodby propátrávat. Kdesi v hloubi labyrintu pak prý objevili tajemné bohatě zdobené dveře z pevných dubových trámů.

Pokrývaly je prý navíc zvláštní nesrozumitelné symboly. Když se je kopáči pokusili otevřít, objevil se na nich náhle ohnivý nápis:

„Ještě není čas.“ Zároveň se zpoza dveří ozval příšerný řev a další děsivé zvuky, které vyděsily dělníky natolik, že s hrůzou uprchli.

Podle toho, co legenda dále vypráví, neměl ani sám hrabě dostatek odvahy tajemné dveře otevřít a raději nechal onu chodbu zazdít a nikdy už do ní nevkročil.

Právě tato ztracená chodba je i dnes nejčastějším cílem mnoha hledačů pokladů, kterým ten potštejnský nedá spát. Při mnohaletém pátrání se však hrabě a jeho hledači setkali s mnoha dalšími zvláštními jevy a zážitky.

Tajná svatyně

Objevili totiž také další podzemní chodbu, která prý vedla celých pět kilometrů směrem k hradu Litice. Tehdy se v doprovodu skupiny dělníků s krumpáči do podzemí vypravil i hrabě.

Podzemím šli velmi dlouho a hrabě ve svých pamětech popisuje, že cestou viděl podivná zjevení a strašidelné přízraky a zažíval chvíle mrazení i hrůzy. Náhle došla skupina ke konci své cesty. Stáli před jinými kovanými dveřmi.

Hrabě poručil, aby je dělníci vypáčili. Když se tak stalo, ocitli se ve starobylé síni, vybavené lavicemi, stolem a policemi s řadami knih. Podle jejich obsahu pak zjistili, že šlo o starou svatyni, v níž se skrývali před pronásledováním protestanté.

Z podzemní komnaty našli brzy dělníci i další východ, vedoucí do lesa, který se od pradávna nazýval Modlitební důl.

Přízrak bílého koně

Na hradě se během Chamarého pátrání po pokladu odehrála řada dalších, podivných událostí. V denících hraběte byly nalezeny například záznamy o setkáních dělníků s mnoha přízraky, které se zjevovaly v podzemí hradu.

Jednou to byla podivná postava, která jim hrozivými gesty ukazovala, aby ihned z podzemí odešli, jindy se v setmělé chodbě setkali s živým běloušem.

O tom, že podzemní chodby opravdu vedou od hradu do velké dálky, má svědčit i legenda o kachně, kterou kdysi spustili do hradní studny. Kachna nakonec vyplavala živá až na Divoké Orlici.

Studna, která je dnes zčásti zasypaná, se nachází na samém okraji hradu, pod vyhlídkou na okolí.

Pravý majitel pokladu

Můžeme ale zjistit, komu měly legendární hromady zlata, stříbra a drahokamů patřit? Nebo byl poklad jen smyšlený? Ne tak docela.

Pohádkové bohatství totiž na východočeském Potštejně měl nashromáždit už někdy ve 14. století loupežný rytíř a odpůrce krále jménem Mikuláš z Drslavic. Ten svými nájezdy sužoval široké okolí hradu.

Unášel dcery bohatých měšťanů i šlechticů a požadoval za ně tučné výkupné. Loupil také na okolních tvrzích či přepadával kupce a pocestné.

Jeho řádění měla nakonec udělat přítrž trestná výprava královského vojska, vedená mladým kralevicem, budoucím císařem Karlem IV. (1316–1378). Nešlo o úplně snadný úkol.

Potštejn měl totiž pověst dobře opevněné pevnosti, která dosud nebyla dobyta. Královskému vojsku se to ale podařilo a vojáci srovnali hrad se zemí. Přitom se zřítila i hradní věž, ve které se Mikuláš ukrýval. Trosky věže, jej prý pohřbily zaživa.

Smrt za smrt

Rytíř Mikuláš ale nebyl vždy tím krvežíznivým lapkou, v kterého se později proměnil. Se svým otcem, Prockem V. z Drslavic, se podílel na správě hradu i celého panství. Rodina byla velmi vážená a patřila k nejvyšší české šlechtě.

Jednoho dne, v roce 1310 se Procek vypravil na šlechtický sněm do Prahy. Tam došlo k nešťastné hádce s jakýmsi německým měšťanem a ten Procka zabil. Tehdy byla krevní msta součástí šlechtické cti a platilo oko za oko, zub za zub.

Mikuláš, aby dostál své cti, se do Prahy vypravil a měšťana zabil. To se ovšem nelíbilo, králi Janu Lucemburskému, který to považoval za obyčejnou vraždu a nechal Mikuláše uvěznit.

Protože však patřil k vysoké šlechtě, dostal od krále příležitost odčinit svůj skutek pokáním, očistnou poutí do Říma. Z královského vězení ale nevyšel zlomený člověk, který toužil po pokání, stal se z něj divoký zločinec, plný zloby a pomstychtivosti.

Co píšou kroniky?

Místo svaté pouti se však dal Mikuláš na pouť zločinu. Vrátil se na své panství a stal se loupežníkem.

Podíváme-li se však na historii celého sporu mezi králem Janem Lucemburským (1296–1346) a Mikulášem z Drslavic, uvidíme také další důležité souvislosti v jeho těžkém osudu.

Rytíř Mikuláš nebyl pouhým lapkou, ale byl také součástí skupiny šlechticů, kteří se chtěli ujmout moci v království. V dnešní době bychom řekli, že byl politickým odpůrcem tehdejšího panovníka. Svými výpady narušoval zemský mír a způsoboval v království chaos.

Kralevic Karel proti němu zasahoval dokonce dvakrát. Poprvé v roce 1338, kdy hrad oblehl a donutil jeho obránce ke smíru. Svědectví najdeme i v životopise Karla IV., kde píše:

„Téhož léta přijev k Vysokému Mýtu zbořil jsem hrad Choceň a četné hrady pana z Potštejna, neboť jsem toho času vedl válku s tímto pánem. Později však došlo k smíru.“

Konec loupeživého rytíře

Mír však netrval dlouho, protože Mikuláš se připojil ke vzpouře o knížete Mikuláše Ratibořického, který vyvolával ve slezské části království nepokoje.

K Potštejnu proto znovu přitáhla královská armáda, tentokrát šlo o již zmiňovanou trestnou výpravu vedenou kralevicem Karlem.

Obléhání na tehdejší dobu silně opevněného hradu nebylo jednoduché. Obléhatelé měli k dispozici těžké bourací stroje, pomáhali si prý v boji i tím, že na hrad vrhali mršiny a fekálie.

Nakonec Karel přišel s nápadem, aby vojáci podkopali základy mohutně opevněné věže, kde se rytíř Mikuláš skrýval.

O tom, že tato netradiční strategie slavila úspěch, zanechal Karel IV. také svědectví ve svém životopise:

„… ačkoliv byl Potštejn považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti týdnech dobyl a věž s pánem majetníkem hradu jsem k zemi strhl a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí.“ Kde ale skončila všechna kořist, kterou Mikuláš do té doby naloupil?

Cesta podle symbolů

Zlato prý Mikuláš před svou smrtí stačil ukrýt někde v podzemí svého hradu. K té správné tajné chodbě pak mají ukazovat nejrůznější znamení a symboly ukryté na různých místech a hradebních zdech.

Jak je ale odlišit od prostých symbolů, které po sobě jako svůj podpis zanechávali obvykle kameníci pracující na rozšiřování hradu?

To netušil ani samotný hrabě Chamaré, který v každém z nich viděl stopy vedoucí k pokladu. Neúspěch ho však neodradil a dál usilovně překopával zbytky starého hradu.

Pátrání nakonec trvalo celých 35 let a během nich Chamaré nechal rozbořit větší část pevnosti tak, že z nich zbyly doslova jen ruiny.

Pátralo se také na povrchu, ale největší zájem hraběte se samozřejmě soustředil hlavně na podzemí. Práce to ale byla nebezpečná, protože dělníci prokopali pod hradem celou síť podzemních štol a nejednou se stalo, že se poddolované části hradu zřítily.

Původně však z hradu vedly podzemní chodby až do vzdálenosti mnoha kilometrů. Nicméně tak daleko se kopáči hraběte Chamaré nikdy nedostali. Je tedy možné, že je poklad v hradu nedaleko Rychnova nad Kněžnou ukryt dodnes?

Existuje jiný úkryt?

Necelý kilometr od Potštejna se nachází zřícenina malého hrádku Velešov. O něm se vypráví, že byl postaven z kamenů rozbořeného kláštera, založeného na nedalekém vrchu templářskými rytíři.

Jiná legenda praví, že jej založil sám Mikuláš z Drslavic v době, kdy již děsil široké okolí jako loupeživý rytíř. Mezi Potštejnem a Velešovem byla vybudována tajná chodba, umožňující obráncům Potštejna prchnout v případě dobytí hradu.

Jak ale víme, k tomu nikdy nedošlo a Mikuláš chodbu nestačil využít. O skutečném založení hradu však žádné písemné záznamy neexistují. Podle historiků vznikl až později, po roce 1341, kdy Jan Lucemburský vrátil potštejnské panství Mikulášovým synům.

Ti nesměli zbořený Potštejn obnovit a tak vystavěli Velešov jako nový hrad. Hledáním pokladu posedlý hrabě Chamaré se nespokojil s pátráním jen na Potštejně, ale později své hledání rozšířil i na hrad Velešov.

Ten byl už tehdy v ruinách a Chamaré posedlý hledáním jej téměř srovnal se zemí. I na Velešov se dodnes soustřeďuje pozornost lovců pokladů, kteří jej prohledávají se svými detektory kovů.

Nová stopa k pokladu?

Z pátrání hraběte po pokladu se časem stal jen romantický příběh, který zpracoval v jedné ze svých povídek také Alois Jirásek.

Že ale je stále nějaká šance, aby legendární bohatství přece jen znovu spatřilo denní světlo, dokládá poměrně nedávný objev. V roce 2008 se při opravách hradních zdí propadla země a objevil se vchod do staré podzemní chodby.

Na místo se vypravili archeologové, kteří vyslovili domněnku, že jde o jednu ze štol, které nechal pod hradem při hledání pokladu vyhloubit hrabě Chamaré.

Potvrdil to i nákres na plánu, který byl již dříve nalezen v Chamarého pozůstalosti a byl součástí jeho pamětí. Do něj si hrabě pečlivě zaznamenával všechny své pokusy o nalezení pokladu.

Při dalším průzkumu vyšlo najevo, že chodba navazuje na další a je opravdu součástí sítě jak středověkých, tak novodobých chodeb, protkávajících celé podzemí hradní zříceniny. Jaká tajemství se tam v temnotách stále skrývají?