Kdysi mocný hanigovský hrad je už více než čtyři staletí jen ruinou. Ani tak dlouhý čas ale nedal zapomenout na tajemné a také temné události, kterých byl kdysi svědkem. Alchymistickou dílnu tu totiž měl záhadný mnich přezdívaný Páter smrt.
Světlo v malé místnosti s klenutým stropem dává ohniště a kahany pod křivulemi. Nad nimi se naklání tajemná postava s tváří ukrytou ve stínu kápě. Nad kotlíkem stoupá podivná nažloutlá pára a muž sleduje, jak uvnitř vře jakási směs.
Oním tajemným mužem je italský páter Francesco, který se v alchymistické dílně právě snaží dokončit velmi nebezpečné dílo. Zvláštní a smrtící jed, jenž pak zaručí, že jeho pán bude mít volnou cestu k moci!
Útěk z Itálie
Jak se vůbec stalo, že záhadný mnich v 16. století skončil v tajné laboratoři na slovenském hradu Hanigovce? Pro italského pátera Francesca už byla v jeho rodné zemi příliš horká půda.
Příliš se totiž rozšířily pověsti o jeho travičském umění, které mu vysloužilo přezdívku Páter smrt. Vyprávělo se, že měl na svědomí desítky obětí, zejména z bohatých šlechtických rodin.
Mnozí šlechtici si jej totiž najímali, aby je zbavil nepohodlných sousedů, soupeřů o dědictví nebo soků v lásce. Zřejmě proto, aby se dostal z dosahu pomstychtivých mocipánů, dostal se až na území dnešního Slovenska.
Útočiště na hradě
Pevnost Hanigovce stála na úpatí Čergovského pohoří už ve 14. století. Nás ale zajímá období po roce 1460, kdy se tamní panství dostalo do majetku Mikuláše Tarczaye. Právě k němu se váže nejtemnější období hradních dějin.
Tarczay byl totiž lakomý a mocichtivý, dlouho měl zálusk na majetky okolních šlechticů. Jeho sousedé byli vesměs bohatí a úspěšní šlechtici, kterým bylo co závidět. Těšili se přízni krále a jejich majetky se neustále zvětšovaly.
Tarczay navíc toužil po slávě a uznání, nicméně ani jednoho se mu nedostávalo. Je jasné, že když se doslechl o travičském páterovi, který pomocí svých lektvarů vyřešil mnohé majetkové spory, napadlo jej, že by mohl jeho služeb využít, a povolal ho na hrad.
Podivné přátelství
Z té doby se nedochovalo příliš svědectví či historických záznamů o alchymistech a jejich pobytu na Slovensku, a tak je příběh pátera Francesca docela výjimečný.
Pán hradu mu prý projevoval velkou přízeň a vybudoval pro něj v podzemí hradu dokonalou alchymistickou laboratoř.
Ta se nevěnovala, jak bylo tehdy zvykem objevení tajemství výroby zlata, nebo kamene mudrců, ale měla jen jediný cíl, vyrobit pro Tarczayho co nejúčinnější a přitom nezjistitelný jed. Laboratoř ve dne v noci hlídala ozbrojená stráž.
Přátelství mezi oběma muži umocňovaly i touhy Tarczayho, proslavit se jako hrdina. Jeho předchůdce, hradní pán Peter Perényi (?-1423) byl totiž velmi slavný muž.
Jako zdatný a nebojácný hrdina se proslavil v bitvě proti Turkům, kdy zachránil život samotnému králi Zikmundovi (1368-1437), který se mu odvděčil zlatem a mnoha majetky.
Páter Francesco jej v tom jen podporoval a stále jej ujišťoval, že po odstranění jeho šlechtických konkurentů se mu dostane zasloužené slávy a proslaví se i na bojištích. Podařilo se mnichovi uspět a opatřit šlechtici nezjistitelný jed?
Černý pavouk
Nesnadný úkol pomohla páterovi vyřešit sama okolní příroda. Lesy a stráně v okolí hradu byly totiž bohaté na houby, mezi nimiž mnich objevil doslova poklad. Hojně tam totiž rostla houba, přezdívaná černý pavouk.
Šlo o prudce jedovatý pavučinec plyšový, jak se v dnešní době nazývá. Pavučinec obsahuje velmi zrádný jed, který napadá ledviny a dokáže je v krátkém čase zcela zničit.
Čas mezi požitím jedu a prvními příznaky otravy však může být až několik týdnů, a tak byla příčina smrti tehdy jen těžko zjistitelná. Zákeřná houba byla oblíbená u travičů už od starověku, například ve starém Řecku a Římě.
Sám Tarczay se nechal oblažovat mnichovými historkami o jedovatých lektvarech, jejich účincích a obětech.
Nejvíce jej zaujalo vyprávění o nejproslulejší antické travičce Locustě, která otrávila římského císaře Claudia, a jejích služeb využil i císař Nero k odstranění Claudiova syna Britannica.
Co s lektvarem?
Hradní pán už představoval, jako jeho šlechtičtí sokové umírají v krutých bolestech jeden po druhém a on se zmocňuje jejich majetků. Páter Francesco totiž splnil, co slíbil. Ve své laboratoři se mu podařilo namíchat opravdu účinnou směs.
Její účinky pak Tarczayimu úspěšně předvedl na jednom z loveckých psů. Zvíře skutečně pošlo až za dva týdny, a to v krutých bolestech. Zůstává však záhadou, jak a zda skutečně, tento ďábelský lektvar Tarczay použil.
Na okolních hradech prý skutečně došlo k několika nevysvětleným úmrtím, nikdy se ale nepodařilo prokázat, že by za nimi stál právě Mikuláš a jeho děsivý společník. Ať už tomu bylo tak, či tak, jedno přání se mocichtivému šlechtici přece jen splnilo. I když asi ne tak, jak by si sám představoval.
Ze zbabělce hrdinou
Tarczay se totiž skutečně stal hrdinou. Když král Ludvík Jagelonský (1506-1526) zahájil v roce 1526 protiturecké tažení, hradní pán z Hanigovců oblékl brnění, vzal do ruky těžký meč a postavil se po boku krále.
V bitvě u Moháče se prý ale neustále držel v blízkosti Ludvíka, zřejmě kvůli tomu, aby zůstal chráněný jeho vlastními vojáky. To jej ale neochránilo před lučištníky. Hrot turecké střely mu prorazil brnění a vnikl rovnou do srdce.
Střela byla původně namířená na krále a Tarczay do ní nešťastnou náhodou vpadnul. Všichni však byli přesvědčeni, že se snažil šíp zastavit úmyslně a zachránit život panovníka. Splnil se mu tedy sen, byl prohlášen za hrdinu, ale bohužel za cenu života.
A co se stalo s páterem Francescem? Ten, když se dozvěděl o smrti svého pána, vypařil se jako pára nad hrncem a už o něm nikdo neslyšel.
Hrad, bohaté dary a další polnosti pak dostala darem Mikulášova dcera Anna Tarczay jako odměnu za otcovo hrdinství při záchraně králova života.