Téměř uprostřed australského kontinentu se každým ránem probouzí město Alice Springs. Žije zde necelých 30 000 obyvatel, městečko tak velikostí svojí populace odpovídá Kroměříži nebo Orlové.

Nepatří tedy mezi megalopole, ovšem na poměry střední Austrálie je to až zázračné velkoměsto. Všude kolem se totiž táhnou stovky kilometrů neutěšené pouště, kde přežijí jen ty nejodolnější organismy. Vždyť teplota se zde umí vyšplhat až na hodnotu 65 °C!

Okolí však není úplně mrtvým místem. Kvete zde řada rostlin, jejichž půvab působí docela drsně, vždyť také poušť není místem pro citlivky. I někteří živočichové se v poušti cítí jako doma.

Lze zde narazit například na molocha ostnitého, neobyčejného malého ještěra, jehož tělo je pokryto žlutými, hnědými a bílými ostny. Občas v dálce přeběhne pštros a na malý pražský fotbalový klub Bohemians 1905 dá vzpomenout i australské národní zvíře klokan.

Lze zde narazit i na zdivočelé velbloudy, které kdysi dávno osadníci dovezli z Afghánistánu a Indie. Ty ovšem farmáři nevidí rádi.

Stádo těchto žíznivých tvorů je schopno během několika málo minut vyprázdnit celé vzácné napajedlo, takže rančeři při střetu s nimi bez milosti sahají po pušce… A všude kolem poletují mračna much.

Ty neštípají, ale jsou neskutečně drzé a jejich nejoblíbenější přistávací plochou je jakýkoli lidský obličej.

Respekt pak budí zdejší pověstní hadi; z 25 nejjedovatějších hadů světa jich hned 21 má za svůj domov právě Austrálii.

Naštěstí i takový dvoumetrový taipan, jehož jed by dokázal zabít až sto lidí najednou, je celkem kliďas a svou zbraň použije jen v případě, kdy se cítí být zahnán do kouta.

Bílí přistěhovalci věřili, že se v těchto místech nachází velká vodní plocha. Nikdo neví, co je k tomuto pevnému přesvědčení vedlo.

Zatímco domorodci dávno věděli, že prastaré moře dávno vyschlo a zůstaly po něm jen nánosy sedimentů a kosti jeho dávných plovoucích obyvatel, Evropané až v roce 1862 zjistili, že žádné vodní plochy se v centru Austrálie skutečně nedočkají.

Právě tehdy jako první běloch přešel napříč Austrálií severojižním směrem skotský cestovatel John McDouall Stuart.

Ač byl prakticky slepý, což měly na svědomí kurděje a podvýživa, kterých si McDouall Stuart užil na svých předchozích pěti výpravách australským vnitrozemím, i on pocítil, že věčnou žízeň žádné jezero uprostřed pouště nezažene.

Ostatně, jak by se také jezero plnilo vodou? Sucho, sucho a zase sucho, to je zdejší leitmotiv. Srážky jsou zde minimální, jejich roční úhrn nepřesáhne 300 milimetrů.

A když už přijdou, jsou přívalové, takže voda po suché rudé půdě jen steče do vyschlých vádí a řeky zabublají jen na krátký čas.

Proč právě tady?

Je tak docela s podivem, že v takové pustině vyrostlo na poměry vnitřní Austrálie docela velké město. Za vznikem Alice Springs byla, jak to tak u podobných sídel bývá, zlatá horečka, která nejmenší kontinent zachvátila v druhé polovině 19. století.

Dnes je Alice Springs moderním městem, které je s okolním světem propojeno jak letecky, tak i transkontinentální silnicí a nedávno otevřenou železnicí.

Temnou kapitolou v australských dějinách je zacházení bílých osadníků s původními obyvateli.

Evropským přistěhovalcům během 150 let padlo za oběť nejméně čtvrt milionu Austrálců (Aboriginců) a v roce 1930 jejich počet klesl na pouhých 40 000. Britští kolonizátoři nehleděli na staré zvyklosti, půdu bezohledně zabírali a na nebohé domorodce pořádali hony.

Technologická převaha jim umožňovala lovy lidí, aniž by se museli obávat ztrát ve vlastních řadách. Vzhledem k tomu, že Austrálie bývala britskou trestaneckou kolonií, lze si představit, jak mnohdy bezskrupulózní lidé se na kontinent dostali.

Nejvíce se ovšem na Austrálcích, které Britové ani nepovažovali za lidi, podepsaly zavlečené choroby. Spalničky či tuberkolóza nekompromisně postupovaly přes celý kontinent a zanechávaly za sebou prázdné chýše a osady duchů.

Oblast kolem města Alice Springs byla domovem domorodců lidu Anangu, patřících ke kmenům Pitjantjatjaraa a Yankunytjatjara. Tito lidé si před bílým mužem svá tajemství snažili střežit. Zejména ta, která byla spojena s jejich duchovními a náboženskými rituály.

Každá kultura má svá magická místa a lid Anangu v tomto ohledu nebyl výjimkou. Avšak udržet takové místo v tajnosti byl nadlidský úkol. Zvláště když rudou barvou doslova září do okolí na desítky kilometrů daleko. Přesto se to Austrálcům dlouhou dobu dařilo.

Vždyť prvním evropským přistěhovalcem, který ono posvátné místo spatřil na vlastní oči, byl až v roce 1872 cestovatel Ernest Giles.

Ano, řeč je o skalním monolitu zvaném Uluru nebo také Ayersova skála. Je až skoro k neuvěření, že se Evropanům skrývala tak dlouho. Objekt tyčící se do výšky 350 metrů uprostřed rovné krajiny by se zdál nepřehlédnutelný.

Domov mnoha duchů…

Oranžově až červeně zbarvená skála je široká 2,5 kilometru a dlouhá 3,5 kilometru. Nadmořská výška vrcholu činí 863 metrů. Aby ji člověk obešel, čeká ho výšlap o délce téměř deseti kilometrů.

Což o to, není to žádná dlouhá štreka, kterou by průměrně zdatný člověk neušel s úsměvem na rtech. Ale ve výhni australského vnitrozemí je taková procházka doslova peklem.

Voda z organismu se odpařuje neuvěřitelnou rychlostí a člověku regulérně hrozí, že získá podobu křížaly.

Pohled na skálu bývá jako z jiného světa. Okolní světlo způsobuje, že masiv dokáže během dne měnit své barvy. Asi nejvelkolepější pohled nabízí Uluru večer při soumraku a ráno během východu Slunce.

Zatímco obloha je potemnělá, skála mění své odstíny od červené přes růžovou a fialovou, až se do okolí rozzáří tmavě oranžovou barvou a vypadá, jako by svítila.

Před podobným okouzlujícím přírodním divadlem zůstanou často stát v němém úžasu i místní obyvatelé, kteří by již mohli být na podobné scény zvyklí. Ale Uluru se neokouká nikdy.

Gigantická pískovcová masa vznikla v pradávných dobách, kdy život na Zemi byl teprve v plenkách. Před 600 000 000 let by případný cestovatel časem narazil na naší planetě leda tak na řasy, členovce či kroužkovce.

A právě tehdy, kdy byla Austrálie ještě součástí prakontinentu Protogondwana, v jejím jádru ztvrdly vrstvy zvětralé půdy a proměnily se v obrovskou červenou pískovcovou masu. Ta se pak celých 200 000 000 let tlačila vzhůru, až se vynořila a nad povrchem.

Většina jí zůstala skryta v podzemí a na světlo světa vystoupila jen nepatrná část, podobně jako tomu bývá u ledovců.

Samozřejmě že Uluru neboli Ayersova skála lidi odjakživa fascinovala. Kmen Anangů, který skálu ve svém jazyce nazývá Uluru, ji považuje za posvátnou. Onen pojem Uluru je těžko češtiny přeložitelný, významově nejlépe odpovídá kombinaci slov pláč a stín.

Těch 22 000 let, kdy zde Anangové žijí, se do vzhledu monolitu v mnohém promítlo. Anangové mají i svou báji vysvětlující zrod monolitu, podle ní byla Uluru stvořena dvěma malými chlapci, kteří si během období dešťů hráli s blátem.

Podle jiného mýtu je pak monolit pozůstatkem zuřivého boje dvou hadů. Oba plazi proti sobě šli natolik urputně, že jejich zápolení vyvolalo zemětřesení. Z hlubin se vynořila hora, kterou krev obou soupeřů zbarvila do ruda a oba soky poté do sebe pohltila.

Duchovní význam Ayersovy skály pro původní obyvatele je symbolizován tzv. křižovatkou stvoření. Právě zde se totiž setkávají čtyři základní cesty, od nichž se odvíjí život.

První cesta je zasvěcená klokanu pruhovanému (v domorodém jazyce Mala), další jedovatému hadovi (Liru), třetí psí příšeře (kurpany) a čtvrtá konečně krajtě (Konyia).

Skála rudě zářící do okolí je protkána tisíci příběhy a mýty. Anangové věří, že k sobě přitahuje déšť a sídlí v ní duchové, bdící nad dušemi živých.

I v současnosti jsou na stěnách patrné malby, znázorňující výjevy z běžného života, ale i události z dob, které už dávno odvál čas. Archeologové zde v puklinách nebo jeskyních objevili řadu starodávných maleb.

Obvykle představují výjevy z lovu či z různých kmenových rituálů. Báje, které jsou s Uluru spojeny, si místní snaží střežit. I tak ovšem jich mezi příchozí pár uniklo. Jedna z nich vypráví o zloději, který podloudně sebral kořist členům jiného kmene.

Skála se mu pomstila tím, že jeho úkryt získal stejnou barvu jako ona sama, tedy ohnivou. Legenda praví, že se před ohněm snažil zachránit úprkem, avšak uklouzl a skutálel se dolů. Černé stopy po jeho pádu jsou prý na skále dodnes viditelné.

Vystoupat na vrchol se žádný domorodec neodváží. Za pravdu jim dávají mnohé případy turistů, kteří výstup na Uluru podcenili a v lepších případech končili s polámanými kostmi. Byly ovšem i případy horší, které skončily fatálně.

Však také pískovcový povrch masivu bývá i po mírném dešti kluzký a v mnohém si ve svých vlastnostech nezadá s ledem. Austrálci rovněž varují všechny ty, kdo by si chtěli z monolitu kousek odloupnout. Brzká tragédie je prý nemine.

To ovšem spoustu lidí neodradilo, stejně jako mastná pokuta, která činila v přepočtu téměř 140 000 korun. Nemálo lidí kameny, které si odsud odvezli, později poslali poštou zpět. „Byl jsem úplný idiot, že jsem si ten kámen vzal.

Měl jsem ho tam prostě nechat,“ vzpomínal jistý Steve Hill z Canberry. O tom, že kameny možná opravdu přinášejí smůlu, jej přesvědčilo několik autonehod, které způsobil. Hill nebyl sám, kdo kameny či štěrk vrátil.

Jednou poštovní vůz přivezl před budovu správy oblasti balík, ve kterém překvapení správci nalezli 32 kilogramů odcizeného kamení a k tomu omluvný dopis.

Zatímco působení kamenů je záhadou, vliv velkého vedra na lidský organismus lze vysvětlit snadno. Nemálo tragédii zde totiž mělo na svědomí i zdejší klima, mnohá srdce kombinaci místních podmínek a extrémní zátěže jednoduše nevydrželo. Mezi oběťmi, které už hora nevydala, byl i český občan.

Kulturní památka majetkem domorodců

Austrálci byli s ostatními obyvateli země zrovnoprávněni na základě celostátního referenda teprve v roce 1967. A až v roce 1993 pak na základě přijatého zákona Native Title Act mohli vlastnit území, která jim po řadu generací patřila.

V současnosti jim mimo jiné patří téměř dvě pětiny území Severního teritoria včetně monolitu Uluru.

Ten je Austrálci spravován již od roku 1985. V témže roce byl monolit zapsán na seznam přírodních památek UNESCO o devět let později se dočkal i zápisu mezi kulturní památky.

Vzhledem k významu, jakou monolit v jejich kultuře hraje, Austrálci nebyli nadšeni, že se z Uluru stala atrakce, kterou každoročně zdolávaly desetitisíce turistů.

Ještě v roce 2018 si nezapomenutelný monolit přijelo zblízka prohlédnout 400 000 lidí, převážně Australanů a také Japonců. Byť se většina z nich chovala slušně, objevily se i křiklavé případy neuctivého až skandálního chování vůči posvátnému místu.

Některá zákoutí masivu se proti své vůli přeměnila ve veřejné záchodky, zdokumentován byl případ muže, jenž si z vrcholu udělal golfové odpaliště, svět oběhlo i video ženy, která na hoře předvedla striptýz.

Anangové nakonec po vleklých jednáních s australskou vládou dosáhli svého. „Lidé, kteří lezou na horu, ji poznamenávají, a proto jsme dospěli k rozhodnutí stezku uzavřít.

Toto je opravdu posvátné a zvláštní místo, a tak ho musíme společně chápat,“ prohlásil jeden z vůdců Anangů Sam Wilson. A tak 26. října roku 2019 se hora turistům definitivně uzavřela a návštěvníci ji mohou obdivovat již jen z dálky.

Náhradou jim může být čtyřicet kilometrů vzdálený komplex gigantických homolí Kata Tutja (Mnoho hlav), které se tyčí do výšky pěti set metrů.

Velkolepá scenérie nehraje v kultuře Anangu tak důležitou roli, takže turisté zde mohou šplhat až na vrchol bez strachu z pokut i z prokletí duchů.

Pouze, když teplota stoupne nad 36 °C, se komplex preventivně uzavírá a turisté musejí čekat, až se aspoň trochu ochladí. Ve střední Austrálii může být takové čekání velmi dlouhé….

Foto: PX FUEL