Na území Mexika žili před stovkami les záhadní Mayové, kteří po sobě zanechali mnoho mystických staveb. Uprostřed mexického pralesa se ukrývá i největší mayské město Palenque. Co v sobě toto místo ukrývá?
Mayská říše nepředstavovala jednotný stát, skládala se z městských států, které mezi sebou neustále válčily. Rozprostírala se na celém poloostrově Yucatan, na území dnešní Guatemaly, Belize, severozápadním Hondurasu, ale i na částí Mexika.
Města znamenala pro Maye významné místo, kde budovali chrámy, stupňovité pyramidy a konaly se zde náboženské a rituální obřady.
Jednám z nejvýznamnějších a také nejkrásnějších měst mayské říše se stalo Palenque, nacházející se v mexickém státě Chiapas.
Leží zhruba 130 km jižně od města Ciudad del Carmen u řeky Usumacinta v nadmořské výšce téměř 3000 metrů nad mořem. Jeho historie sahá minimálně do roku 220 před naším letopočtem.
K největšímu rozkvětu tohoto městského státu však došlo již v novém letopočtu – mezi lety 683–702 za vlády tajemného krále Pakala, kdy se stalo centrem politické, vojenské i náboženské moci.
Vynikající astronomové
Mayové se proslavili jako přeborníci v astronomii, jelikož na základě pozorování hvězd sestavili dokonce mayský kalendář. Podle záhadologa Ericha von Dänikena nebyl ani Palenque postaven úplně náhodně.
Rozmístění budov souvisí určitým způsobem s astronomií a s vesmírem. Nejdůležitější chrámy se totiž velice nápadně podobají tvaru souhvězdí Kassiopeia.
Celý komplex v sobě ukrývá několik úchvatných památek. V pomyslném středu se nachází tzv. Palác, budova skládající se z několika staveb, prostranství a teras, kterou započal stavět právě slavný vládce Pakal.
Palác se rozkládá na deset metrů vysoké plošině o rozměrech 97 x 73 metrů, přičemž je tvořen ze čtyř nádvoří, která jsou mezi sebou propojena bludištěm koridorů a místností.
Palác byl využíván zřejmě především jako zábavní a administrativní centrum, konaly se zde také rituální ceremoniály. Nejpozoruhodnější je však jeho čtyřpatrová věž s propracovanými štukovými reliéfy na stěnách.
Ta zřejmě sloužila pro potřeby mayských královských rodin, které odtud pozorovaly západ Slunce v době zimního slunovratu. Obdivovat lze i sochy na nádvoří, které odhalují moc tehdejších vládců.
Na oválné desce je zde zachycen Pakal, jak přijímá symboly královského úřadu od své matky.
Jedna z nejznámějších budov se nazývá Chrám nápisů a vyrostla přímo na úpatí kopce. Vyznačuje se tím, že má devět stupňovitých částí, které mají symbolizovat mayské podsvětí. Na vrcholu chrámu se nachází pět vchodů tvořících velkou místnosti.
Na této budově lze vidět štukové basreliéfy, na kterých jsou vyobrazeny klíčové události města, ale hlavně život vládce Pakala, od jeho korunovace až po politické vztahy se sousedními městy. Jedná se o druhý nejdelší vytesaný text na světě.
Unikátní stavba
Chrám pokrývala v klasickém mayském období syté červená omítka. Detailní reliéfy na jeho vrcholu zobrazující božstva a zvířata byla zvýrazněna pestřejšími barvami.
Celkem si zde může návštěvník prohlédnout 617 vyrytých hieroglyfů seřazených na trojici kamenných desek. Podařilo se zde rozluštit zajímavý nápis v hieroglyfickém písmu:
„Velké slunce had- jaguár, svatý vládce Palenque, pečoval o Dům devíti obrazů, posvátné jméno hrobky Velkého slunečního štítu, svatého vládce Palenque“.
Tak je popsán Pakal, o kterém se dochovalo pouze několik informací. Podle dostupných informací se narodil v roce 603, a na trůn nastoupil ve věku pouhých dvanácti let. V té době město právě bojovalo na několika frontách, a utrpělo i několik těžkých porážek.
Panovníkovi se však podařilo Palenque vyzdvihnout na výsluní a udržoval ho tak po neuvěřitelných 68 let, což z něj činí jednoho z nejdéle vládnoucích panovníků celých dějin.
Podle amerického archeologa Kevina Smithe se však nejednalo o obyčejného člověka – údajně měl na každé ruce i noze šest prstů a kónický tvar lebky.
Některé prameny také říkají, že Pakal trpěl už od dětského věku tzv. koňskou nohou.
Nové chrámy
Po Pakalově smrti nastoupil na jeho místo syn Balam, který pokračoval v otcových stopách a nechal vybudovat další krásné stavby, zejména skupinu kříže, kam patří Chrám kříže, Chrám slunce nebo Chrám lebky či Hrobka Červené královny.
Tento panovník je známý jako Jaguáří Serpent II., protože v hieroglyfickém písmu bývá zapsán pomocí obrazců jaguára a bájného monstra serpenta.
Chrám kříže a Chrám listového kříže jsou postaveny na vrcholcích menších pyramid a zdobí je tesané reliéfy.
Chrámy byly pojmenovány prvními objeviteli, kteří u nich nalezli desky s vyobrazením křížů, které však ve skutečnosti vyjadřují v mayské mytologii strom stvoření.
Po jedné krátké pěšině se dá dostat například k rozvalinám Chrámu jaguára. Své jméno obdržel podle uvnitř nalezené podobizny vládce sedícího na jaguářím trůnu. Chrám dodnes zůstal neodkrytý a je zarostlý bujnou pralesní vegetací.
V komplexu se nachází také zajímavé hřiště. Vědcům se podařilo zjistit, že se na něm Mayové bavili míčovou hrou nazývanou Tlachtli. Ta se hrála jako součást náboženského rituálů. Hra pochází nejspíše od Olméků a rozšířila se mezi další kultury.
Zřejmě má znázorňovat vesmírný pohyb. Hřiště představovalo vesmír a míč Slunce, případně Měsíc. Dva kruhové kotouče v hřišti, kterým měl míč proletět, symbolizovaly východ a západ Slunce.
Mohli ho hrát hlavně svobodní muži urozeného původu, při různých oslavách a svátcích.
Nalezená hrobka
V roce 1952 se do Palenque dostal i mexický archeolog Alberto Ruz, který místo podrobně zkoumal. O rok později si všiml, že v jedné místnosti Chrámu nápisů zadní stěna pokračuje i pod úroveň podlahy a jedna z desek má otvory.
Po zvednutí kamene objevil zasypané schodiště. Když odstranil veškerou suť, odhalila se před ním malá kamenná komora s pozůstatky pěti lidský obětí.
Největší objev však čekal na archeology až pod komorou, kde se nacházela krypta o ploše 10×4 metrů. V té době neměli badatelé ale tušení, kdo se v hrobce ukrývá.
To, že jde o samotného Pakala, se podařilo vyřešit až v 70. letech minulého století, kdy nastal obrovský pokrok v luštění mayských nápisů. Klíčem k rozluštění názvu na hrobce se stal hieroglyf v podobě stoličky jaguára, který představoval posvátné zvíře Mayů.
Nejprve si vědci mysleli, že jde o hrot kopí, ale symbol se objevoval i na dalších nápisech popisující válečné události. Dnes se tento nález považuje za srovnatelný s objevem Tutanchamonovy hrobky v Egyptě.
Podobně jako egyptské sarkofágy byla i tato dvacet tun těžká rakev ozdobena štuky a vzácnými ornamenty.
Zdi zdobilo devět štukových postav, které představovaly předky dynastie, zatímco samotný sarkofág zdobil slavný reliéf zachycující Pakala v okamžiku smrti a znovuzrození. Z vládcova těla vyrůstá „Strom světa“ ve tvaru kříže, který nese mayská nebesa.
Tato deska váží neuvěřitelných 8 tun, což je 3x více než průměrný kámen, ze kterého se stavěly egyptské pyramidy.
Podle archeologa Arnolda Cruze se jedná spíše o loďku a boha, který krále vede do podsvětí. To podkládá i nápis: „Bůh povede zemřelé do podsvětí.
Ponoří je do vody, aby tam byli přijati.“ Další rytiny pak zobrazují klikatou trasu, kterou teče voda, a zároveň cestu královy duše, jež měla dojít klidu.
Jeden z rozluštěných textů v Chrámu nápisů také říká, že se Pakal znovu narodí za dalších 4700 let a bude opět vládnout.
Má se zrodit jako Slunce, neboť Pakalova hrobka byla v mayském myšlení součástí podsvětí.
Hrob byl ve stupňovité pyramidě umístěn do první vrstvy podsvětí a podle Mayů Slunce zapadalo do podsvětí, aby zde vybojovalo bitvu s démony a ráno se vynořilo jako znovuzrozené. Podle legendy se tak Pakal vynoří jako Slunce a bude znovu oživen.
Obrácená jiným směrem
Chrám nápisů má podélnou osu otočenou o deset stupňů od severojižního směru, zatímco hrobka po měření měla odklon 25 stupňů podélné osy od severojižního směru. Pakal měl hlavu otočenu na sever.
Příčná osa mířila při zimním slunovratu k východu Slunce nebo k západu Slunce o letním slunovratu. To by mělo potvrzovat to, že Pakal by vyznavač boha Slunce, a proto lidé věřili, že se v jeho podobě znovuzrodí.
Velkým předmětem spekulací se stala rytina, na které je vládce Pakal vyobrazen. Záhadolog Erich von Däniken tvrdí, že byl Pakal zástupcem mimozemšťanů, kteří mayskou civilizaci zásadně ovlivnili.
Ve vyobrazení vidí Pakala, jak sedí v aerodynamickém stroji, z něhož šlehají plameny. Von Däniken tvrdil:
„Vidíme muže, který sedí v nějaké kabině, na nose má vzduchovou masku a jeho ruce manipulují s ovládacími prvky lodi, nohy jsou pevně opřeny do pedálů a za zády má technickou část plavidla, aby vše bylo naprosto jasné, ze zadní části rakety vychází dým a plameny.“
Když archeologové odkryli víko sarkofágu, našli samotného vládce ověšeného šperky a velmi vzácnou nefritovou mozaikovou posmrtnou maskou. Oči masky vyrobili Mayové z obsidiánu a lastur, aby vytvořili iluzi živého pohledu.
Co se však dodnes nepodařilo identifikovat, jsou předměty, které měl Pakal u sebe. Vedle jeho pravé ruky se našla jadeitová krychle, u levé zase koule. K čemu sloužily, zůstává dodnes tajemstvím.
Vedle masky archeologové nalezli i další rituální předměty.
Zřejmě se jednalo o posmrtné dary, mezi nimiž se nacházely keramické figurky, vyřezávané kosti, perly, úlomky nefritu, pazourku a obsidiánu, leštěné zrcadlo z pyritu či množství želvích, ještěřích a ptačích kostí.
Všechny tyto cenné předměty archeologové odvezli do Národního antropologického muzea v Mexiko City. Jenže v roce 1985 došlo k loupeži a nejvzácnější artefakt – Pakalova maska – byl odcizen.
Hrobka Červené královny
Neméně zajímavý objev byl uskutečněn v roce 1994. V Chrámu XIII se našly pozůstatky ženské kostry, která měla nezvykle červenou barvu. Archeologové zjistili, že Mayové ženu po smrti rituálně ošetřili sulfidem rtuťnatým. Tato jasně červená barva pro ně znamenala znovuzrození.
Vedle ostatků se našla také malachitová maska, podobná jako u Pakala, a tisíc kousků nefritu. Podle některých teoretiků byla pohřbená žena Pakalovou manželkou.
Kromě toho byly vedle sarkofágu nalezeny oběti dvou žen. Zřejmě to byly služebnice, aby doprovodily královnu do onoho světa.
Voda jako cesta duše
Fascinující byl i nález podvodního komplexu, který našli badatelé pod Chrámem nápisů v roce 2012. Zjistilo se, že komora je propojena s jezery, která jsou v okolí, a byla úmyslně umístěna tak, aby stála na vrcholu pramene.
Podle Pedra Sancheze Nava z Národního institutu antropologie byla voda pro indiánské kmeny v souvislosti s mrtvými velmi důležitá. Podobný tunel se totiž našel i v Teotihuacánu.
Dodnes však zůstává tajemstvím, proč Mayové místo opustili. Podle některých pramenů Mayové odešli v roce 1123 zřejmě v důsledku válek nebo nenávratných zásahů do okolní krajiny, které zapříčinily změny v ekosystému.
Mayové byli závislí na vodě, ale v 10. století postihlo tuto civilizaci extrémně dlouhé sucho, což mělo za následek nedostatek vody, a tedy i potravin. To mohlo zřejmě zapříčinit zhroucení celé civilizace. Palenque tak na několik staletí splynul s okolní džunglí.
Ukrývá v sobě mnoho tajemství
Město čekalo na své znovuobjevení do roku 1773, když cestovatelé zkoumali poloostrov Yucatan. V té době bylo město ještě ve velmi dobrém stavu, dnes už vidíme pouze ruiny.
Podle některých informací bylo na místo odhaleno necelých 10 % z odhadovaných původním 8 km2 plochy areálu. V okolí neproniknutelné džungle se zřejmě nachází ještě mnoho objektů, které stále čekají na své odkrytí.