Jde o ojedinělé pietní místo, kterým můžeme tiše kráčet a přemýšlet o pomíjivosti světa. Ale také o síle lidského génia, o postavách, které tvořily historii tohoto národa. Vyšehradský hřbitov Slavín je projevem úcty Čechů svým nejvýznamnějším osobnostem.
Stačilo málo a nejvýznamnější český hřbitov by neexistoval. V roce 1785 totiž císař Josef II. z hygienických důvodů vydal zákaz pohřbívání v obcích a hřbitov, který už po staletí zaujímal místo opředené slavnou historií u baziliky sv.
Petra a Pavla na Vyšehradě, zrušení unikl jen díky výjimce. Panovník se tehdy nechal přesvědčit, že hřbitov je v dostatečné vzdálenosti 500 kroků od města.
Slavín pro věčnou slávu
Jen díky tomu tak mohl v roce 1869 politik František Ladislav Rieger podat návrh vybudovat na Vyšehradě národní hřbitov, kde by s poctami spočinuly ostatky nejvýznamnějších osobností české země.
Nápad se zalíbil členu vyšehradské kapituly Václavu Štulcovi, který ho ihned začal uskutečňovat spolu s vlasteneckým spolkem Svatobor.
Za pár let vyrostly na okraji hřbitova novorenesanční arkády a společná hrobka pro nejvýznamnější osobnosti české kultury a vědy. Název Slavín vymyslel kanovník vyšehradské kapituly Mikuláš Karlach.
Vítězství i smutek pospolu
Jako první našel v hrobce místo posledního odpočinku básník Julius Zeyer. „Ač zemřeli, ještě mluví,“ zní výstižný nápis v hrobce.
Hrobce na vrcholu monumentálního schodiště vévodí socha okřídleného Génia od Josefa Maudera, jenž byl spolu s J. V. Myslbekem nejvýraznější osobností české pomníkové tvorby.
Génia doprovázejí dvě sochy s výmluvnými názvy Vlast truchlící a Vlast vítězná.
Ve Slavíně odpočívají nejen Zeyerovi vrstevníci Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek nebo František Křižík, ale i osobnosti novější doby jako herci Zdeněk Štěpánek a Jaroslav Marvan či dirigent Rafael Kubelík.
Ti nejlepší mnoha generací
Přestože jméno Slavín oficiálně náleží kamenné hrobce, Slavín se říká i části Vyšehradského hřbitova, kde je pochováno více než 600 osobností české kultury a vzdělanosti.
Při tiché procházce uličkami hřbitova před námi defilují jména spisovatelů, básníků, vědců, hudebních skladatelů, výtvarníků, herců i politiků.
Osobnosti jako Jan Neruda, Karel Čapek, Božena Němcová, Bedřich Smetana se tu symbolicky setkávají se svými pokračovateli. Poklonit se můžeme odkazu takových veličin, jako byli Vlasta Burian, Waldemar Matuška, Ljuba Hermanová či Jaroslav Heyrovský.
Pozvánka do dobré společnosti
Vstup na hřbitov najdeme vlevo od baziliky sv. Petra a Pavla a otevřeno je od pondělí do pátku celoročně. Návštěva nás přesvědčí, že český národ může být na svou historii pyšný.
„Chodím tam rád, je tam dobrá společnost,“ nechal se kdysi slyšet básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Jeho jméno bychom ale na Vyšehradském hřbitově hledali marně. Je totiž pohřben v rodišti svých předků v Kralupech nad Vltavou.
Poklad pod dvěma věžemi
Historie baziliky sv. Petra a Pavla se začala psát už v roce 1070 založením románského kostela. Ten se ale v průběhu staletí mnohokrát přestavoval podle právě moderních stylů. Dnešní podobu mu vtiskla radikální novogotická úprava z přelomu 19. a 20. století.
Baziliku už z dálky poznáme díky dvěma charakteristickým věžím, vysokým 58 metrů, které tvoří jednu z pražských dominant.
V rámci prohlídky baziliky můžeme navštívit i slavnou klenotnici, která překvapí kolekcí vzácných liturgických předmětů včetně částí pokladu ze 14. a 16. století.
