K nejzajímavějším návštěvnickým cílům Slavkovského lesa patří historický cínový důl Jeroným nedaleko zaniklého horního města Čistá. Dolovat se v něm začalo už ve středověku.
Národní kulturní památka je dnes přístupná veřejnosti a hojně vyhledávaná turisty, kteří si zde mohou učinit poměrně konkrétní představu o namáhavé práci tehdejších horníků.
Důl Jeroným se poprvé otevřel veřejnosti v roce 2013. Je unikátní především tím, že tvoří mimořádně zachovalý komplex se stopami po dobývacích metodách od 15. až do 20. století.
Ve Slavkovském lese je zřejmě nejstarší rýžování cínu spojeno s tepelským klášterem, založeným roku 1197. Počátky hlubinného dobývání spadají do první poloviny 15. století. Čistá (německy Lauterbach) byla v roce 1551 propůjčena horní práva a privilegia.
Město mělo vlastní cínovou váhu, cínovou huť a právo volné těžby dřeva v královských lesích.
Oheň a voda
K těžbě cínové rudy se používala metoda sázení ohněm, tedy žárové dobývání. Hornina byla nejprve rychle rozpálena pomocí ohně do co nejvyšší teploty. Následné prudké ochlazení způsobilo pnutí masivu a rozpraskání povrchové vrstvy horniny.
Po vzniklých trhlinách bylo možné snadněji odlamovat kusy rudniny pomocí špičáku nebo želízka a mlátku.
V následujících obdobích doly postupně upadaly a v roce 1847 byly klasifikovány jako sešlé. Podle odhadů bylo za celé historické období vytěženo 500 až 700 tun cínu.
Nacisté uvažovali o obnovení těžby cínu, avšak v letech 1940–1943 společnost Egerländer Erzbergbau GmbH prováděla pouze průzkumné práce. Štolu Jeroným vyčistili a zprovoznili do hloubky 26 metrů. Současně zde probíhaly technologické pokusy s rudninou.
Brzy se však ukázalo, že obnovení těžby je nereálné, a práce byly zastaveny. Z období druhé světové války se v dole dochoval také muniční sklad.
Zapomenutá část dolu
Moderní historie dolu se začala psát v roce 1982, kdy František Baroch z Pramenů nalezl u silnice v poli propadlinu. Při jejím zkoumání zjistil, že se dostal do části starého opuštěného dolu Jeroným.
Objevil dosud nepřístupné prostory v bezprostřední blízkosti dolu, které byly v minulosti báňsky propojeny s dalšími známými částmi.
Oddělení obou částí dolu bylo pravděpodobně způsobeno zavalením přístupových chodeb z hlavní části ložiska již na konci 16. nebo v průběhu 17. století. Díky tomu zůstaly tyto podzemní prostory doslova zakonzervovány a uchráněny před další těžbou.
Dodnes jsou tak stěny a stropy černé od sazí a lze zde spatřit i dobře viditelné stopy po želízkách a špičácích.
V letech 2014 a 2015 byly objeveny další tři dosud neznámé části dolu a do budoucna se předpokládají další objevy.
Národní kulturní památka
V roce 1990 byl důl Jeroným prohlášen národní kulturní památkou. Došlo ke zmapování a dokumentaci starých důlních děl a byla vypracována studie možného zpřístupnění dolu veřejnosti.
Nejdůležitějším krokem bylo zajištění komunikace vedoucí nad dolem proti propadu, protože přeložka silnice nebyla možná. Proto byl vybudován jakýsi podzemní železobetonový most, který překryl nejohroženější část.
Netopýří swarming
Na lokalitě historického dolu probíhá od roku 1995 souvislé monitorování netopýrů. Staré štoly s klidem a stabilní teplotou představují ideální zimoviště.
Důl Jeroným však neslouží pouze k přezimování, ale také jako významné místo pro netopýří swarming – tedy rojení netopýrů.
Swarming probíhá zhruba od konce srpna do října. Mláďata se při vletech do podzemí učí od starších jedinců a poznávají vhodná zimoviště, zatímco dospělí netopýři se zde setkávají a páří.
Každoročně zde zároveň probíhá i akce Noc netopýrů, během níž se koná odchyt a kroužkování těchto létajících savců.
Pravidelné mapování ukázalo, že návštěvníky dolu nejsou pouze běžné druhy, jako netopýr velký, ušatý či řasnatý, ale také velmi vzácný netopýr velkouchý. Pravidelně sem zalétají i další druhy, například netopýr Brandtův, vodní nebo vousatý.
Milovníci extrémů si přijdou na své
V současné době jsou v dole otevřeny dva návštěvnické okruhy. První je určen běžným návštěvníkům, přesto je poměrně fyzicky náročný. Druhý, extrémní okruh, již vyžaduje velmi dobrou fyzickou kondici.
Letos bude navíc slavnostně otevřeno prodloužení tohoto adrenalinového okruhu. Odvážlivci si tak budou moci prohlédnout kouzelná podzemní jezírka, části podzemí zkoumané nacisty i prostory, kde se během druhé světové války nacházel muniční sklad.
Během této trasy se sestupuje až 60 metrů pod zemský povrch. Výstup z okruhu vede původní historickou jámou.
Archeologie v podzemí
Podzemí je bohaté také na archeologické nálezy, které dokládají báňské práce v různých historických obdobích. Nechybí torza fošen, kulatiny, trámky ani bočnice žebříků. Kromě částí výdřevy se podařilo odhalit i zbytek dřevěného žlabu o délce 2,5 metru.
Naplavené sedimenty obsahovaly keramické střepy. Dochovaly se také zbytky ohnišť – ohořelé dřevo použité při sázení ohněm. Z 16. století pocházejí dvě kompletní želízka. K nejzajímavějším nálezům patří torzo keramického poháru ze 17. století, patřícího k tzv.
lepšímu zboží. Archeologové se domnívají, že z něj nepili samotní horníci, ale spíše panská kontrola. Cín (kasiterit) totiž patřil ke strategickým surovinám a jeho těžba byla přísně sledována.
Malé srovnání
Staří horníci používali k ražbě chodeb v tvrdých horninách, jako je rula či žula, jednoduché dobývací nástroje – mlátek a želízko. Za jednu osmihodinovou směnu postoupili přibližně o deset centimetrů.
Při moderní ražbě spojovací štoly v dole Jeroným, která propojila stávající prostory s novými, dělníci navrtali skálu a pomocí hydraulického roztahováku ji roztrhli silou přibližně 200 tun. Trhaviny se z bezpečnostních a památkových důvodů nesměly používat.
Přestože byla použita moderní technika, postupovalo se rychlostí přibližně 20 centimetrů za šestihodinovou směnu – a to pouze v rovině. Při ražbě do svahu se postup snížil na pouhých deset centimetrů za směnu.













