Při procházce lesem najednou začnou z přítmí vegetace vyvstávat obrysy skal přecházejících v postavy a tváře. To jeden z nejslavnějších barokních sochařů zanechal budoucím generacím svá nejvýznamnější díla.

Když se řekne Kuks, mnoho lidí si představí zámek. Vnějším vzhledem a krásou to sice odpovídá, ale Kuks je ve skutečnosti původně hospitál – zaopatřovací ústav pro vojenské veterány.

Tato barokní památka je nejúžasnější svého druhu na našem území a i když měla sloužit praktickým účelům, její stavitelé si dali záležet i na architektonické kvalitě a na důkladném zkrášlení celého prostoru.

Ostatně na výzdobě areálu se podílel i jeden z nejvýznačnějších barokních sochařů Matyáš Bernard Braun.

Jak vyzdobit poustevnické jeskyně

U Matyáše Bernarda Brauna zůstaneme, vždyť jeho sochy Ctností a Neřestí na terase před kostelem jsou neopakovatelné, ale areál hospitalu Kuks přece jen opustíme. Braunova umělecká díla se totiž skrývají i v okolí.

Zakladatel Kuksu hrabě František Antonín Špork na počátku 18. století navštívil Adršpašsko-teplické skály a tamní bizarní kamenné útvary ho přivedly na novou myšlenku: co takhle tesat sochařská díla přímo do skály?

Kousek od Kuksu k tomu měl příhodná ložiska vysoce kvalitního pevného pískovce, ostatně právě odtud pocházel materiál na slavné Braunovy sochy v Kuksu.

V prostoru za Kuksem, kterému se říkalo Nový les, už ve skalách existovaly poustevny svatého Antonína a svatého Pavla, ale hrabě hodlal zdejší místa určená k rozjímání ještě vylepšit.

Sochy rostou přímo ze skály

Matyáš Bernard Braun, kterému se přezdívalo východočeský Michelangelo, pro něj začal přímo v lese vytvářet sochy a reliéfy, které dnes považujeme za jeho vrcholná díla.

Protože vznikala v poměrně dlouhém časovém rozsahu, můžeme na nich sledovat dokonce i Braunův umělecký vývoj od ryze barokních prací až po díla stále více ovlivněná příchodem klasicismu.

Abychom si prohlédli co nejvíce Braunových děl, bude nejlepší vydat se po sedmikilometrové naučné stezce Betlém – Kuks.

Takzvaný Braunův betlém původně tvořilo 26 figurálních plastik vytesaných přímo do pískovcových skal, i když do dnešní doby se jich zachovalo pouze deset.

Lebka, která splní každé přání

Obdivovat můžeme třeba Útěk svaté rodiny do Egypta, Klanění pastýřů nebo Příchod tří králů. Zachoval se také úplně první Braunův skalní reliéf Vidění sv.

Huberta, socha Máří Magdalény nebo socha poustevníka Garina označovaná odborníky za umělecky nejkvalitnější. Z některých soch a reliéfů zbyla bohužel pouze torza.

V areálu Nového lesa stávaly i dřevěné polychromované sochy, z nichž ale přežila staletí jen jediná, zobrazující svatého Antonína. Tu ovšem v lese nespatříme, museli bychom za ní do muzea v Jaroměři.

Měla ve své době i praktické využití – postava drží v rukou lebku s otvorem, jímž věřící mohli vhazovat dovnitř lístečky se svým přáním.

Nejohroženější památky světa

Sochy v Novém lese mohly být mnohem zachovalejší, ale osud jim v průběhu dalších staletí vždycky úplně nepřál.

Podepsala se na nich třeba válka o rakouské dědictví a budování lesních palebných pozic dělostřelectva, později zase nešetrná těžba kamene na výstavbu pevnosti Josefov.

Prvního restaurování se Braunova díla dočkala až na počátku 20. století, ale vzápětí je opět začaly pokrývat lišejníky narušující jejich povrch.

V roce 2000 zařadila newyorská organizace World Monuments Fund Braunův Betlém do seznamu stovky nejohroženějších památek světa.

V loňském roce pak byly všechny sochy ve spolupráci s fakultou restaurování Univerzity Pardubice odborně očištěny Areál je dnes národní kulturní památkou, takže můžeme jen doufat, že odkaz velkého barokního umělce nám ještě hodně dlouho vydrží.