Měla to být chlouba komunistického Sovětského svazu – elektrárna obřích rozměrů s celkem 12 nukleárními reaktory. Nakonec se však stala smrtícím nástrojem tisíce lidí. Dodnes panují spory o to, proč. Co se vlastně v sobotu 26. dubna 1986 v 01.24 ráno v Černobylu odehrálo?

Selhala technika, lidský faktor nebo šlo o pouhou nešťastnou náhodu a shodu okolností? A kdo za tuto tragickou havárii nese odpovědnost? Černobyl je dodnes plný nevyjasněných okolností…

Je klidné páteční odpoledne 25. dubna 1986. Za pár hodin dojde ve 4. bloku sovětské (dnes ukrajinské – pozn. red.) jaderné elektrárny v Černobylu k největší jaderné havárii v historii lidstva. V denním plánu je odpojení reaktoru a experiment, který má ověřit funkci havarijního chlazení.

Už za pár hodin však dojde ke dvěma mohutným explozím, jejichž síla bude tak obrovská, že vymrští trosky budovy až kilometr do výšky, jako pírko nadzvedne betonový kryt reaktoru, vážící 2000 tun (zhruba jako 75 tanků T 34 – pozn. red.), a otočí jej do svislé polohy. Explozím, které v krátkém okamžiku zničí a ovlivní tisíce životů. Ale proč vlastně?

Šlo o větší bezpečnost

Naplánovaný experiment má paradoxně přispět ke zvýšení bezpečnosti elektrárny. Černobylští operátoři totiž chtějí 26. dubna zjistit, zda jsou turbíny generátoru po náhlém uzavření přívodu páry z reaktoru ještě schopné – než naskočí záložní dieselové generátory – na volnoběh dodávat energii do havarijního chladícího systému. Výkon má být snížen přibližně na třetinu. Aby experiment nic nepokazilo, upravují operátoři automatiku reaktoru tak, aby nezapojila havarijní chlazení předčasně. V dalším průběhu testu ale dochází k několika vážným chybám. Následkem toho nekontrolovatelně roste výkon reaktoru, palivo se přehřívá, jaderný reaktor je čím dál více přetlakován… a následují dva výbuchy. Při první explozi pára odsouvá horní betonovou desku reaktoru, druhá exploze je pravděpodobně způsobena vniknutím vzduchu do reaktoru a reakcí vodní páry s rozžhaveným grafitem. Do okolí je rozmetáno palivo a 700 tun vysoce radioaktivního hořícího grafitu.

Sehrála roli i opilost?

Jak vypadala situace těsně před havárií? O půlnoci, tedy zhruba hodinu a půl před osudnými okamžiky, dochází v Černobylu k běžné výměně pracovních směn – odpolední směna končí a přichází směna noční. Tu vede provozní inženýr ALEXANDR AKIMOV.

Ani on, ani jeho podřízení však nejsou o právě probíhajících pokusech dostatečně informováni, protože původně je měli provádět pracovníci předchozí, mnohem zkušenější směny (kvůli výkonu však došlo k devítihodinovému odkladu – pozn. red.) Navíc údajně někteří z nich přicházejí do práce opilí! Nebo jde v tomto případě jen o spekulace? Pod vlivem alkoholu má být i nadřízený Akimova – provozní zástupce hlavního inženýra ANATOLIJ STEPANOVIČ DJATLOV. Právě ten sehraje v dalších desítkách minut důležitou úlohu. Ačkoli ho totiž Akimov s kolegou LEONIDEM TOPTUNOVEM upozorňují, že „hladina výkonu je pod bezpečnostním limitem 700 MW a výkon klesá příliš rychle“, Djatlov prý jejich varováním nepřikládá žádnou váhu a naopak je okřikuje: „Jediné, co tady nefunguje, je ten váš naprosto neschopný personál!“

Chybami se člověk ničí

Djatlov dává příkaz provést test reaktoru při 200 MW, a to přesto, že směrnice uvádí 700 – 1000 MW. Proč? Jde jen o jeho aroganci, nebo o něco jiného – neznámý pokyn, případně zatemnění smyslů pod vlivem alkoholu? To se asi již nedozvíme.

Nicméně vinou chyb, které pod tlakem Djatlova operátoři dělají, dochází k prudkému poklesu výkonu a prakticky k zastavení kontrolované štěpné reakce. Co to pro reaktor znamená? Velmi nestabilní stav! Ačkoli Toptunov údajně podle předpisů navrhuje, aby byl reaktor zcela odstaven a test ukončen, Djatlov i nadále trvá na jeho pokračování. Vyhrožuje operátorům, že budou propuštěni. A chyb přibývá…

Nehoda? Nevěříme!

Té poslední, osudové chyby se operátoři dopouštějí tím, že (sice podle plánu, ale v nesprávný okamžik) ablokují havarijní signál, který by při uzavření přívodu páry na turbínu automaticky odstavil reaktor. Teď už je katastrofa neodvratná. Co se přesně děje? Výkon v reaktoru naopak začíná nekontrolovatelně rychle růst, každou sekundou se zdvojnásobuje! Djatlov, Akimov, Toptunov i další jsou z toho zmateni. Ze strany centrálního sálu slyší zvláštní údery. A pak nastávají výbuchy. Djatlov, Akimov a Toptunov však dokonce ani v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, zmateně údajně na velínu vykřikuje: „Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy.” (Akimov umírá 15 dnů a Toptunov 17 dnů po nehodě na následky ozáření. Djatlov žije a je odsouzen k 10 letům vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku 1990 je ale propuštěn a v roce 1995 umírá na infarkt.

Svoji chybu nikdy otevřeně nepřipouští – pozn. red.).

Začíná válka?

V elektrárně se v té chvíli nachází i ALEXANDR JUVČENKO – jeden ze šťastlivců, který sice posléze trpěl nevyléčitelnou nemocí z ozáření, ale přežil. Se svým příběhem se v srpnu 2004 svěřuje časopisu New Scientist: „Nejprve nedošlo k výbuchu, ale k zemětřesení. Výbuch přišel až po 2 nebo 3 sekundách. Byl jsem zrovna v kanceláři a probíral s kolegou nějaké dokumenty. Najednou se vyvalily dveře kanceláře. Připomínalo to demolici starých domů – všude byla strašná spousta prachu, ale také páry. Všechno se třáslo a věci padaly na zem. Pak zhaslo světlo. Naše první myšlenky byly na to, kde se ukrýt. Utekli jsme do transportní chodbičky, kde bylo místo se sníženým stropem. Stáli jsme tam a okolo nás se všechno bořilo. Vůbec by mě nenapadlo to dávat do souvislosti s reaktorem.Myslel jsem, že na nás něco spadlo nebo že možná začala válka. Před tím, než se to stalo, nebyly žádné vibrace, ani zvuky, ani žádné jiné příznaky, že je něco v nepořádku.“

4000krát větší záření, než jsme doufali

Asi pět minut po explozi dostávají hasiči telefonicky zprávu, že došlo k výbuchu mezi 3. a 4. reaktorem
a že hoří střecha reaktorového sálu. O určitých potížích, přesněji o zvýšené radiaci, se dozvídá i ředitel elektrárny VIKTOR PETROVIČ BRJUCHANOV. Přístroje v řídicím sále ukazují hodnotu 3,6 rem za hodinu (tedy asi tolik, kolik potřebujeme na běžný snímek plic – pozn. red.). Více ale ukázat nemohou, protože jejich měřící rozsah je pouze do 3,6 rem. To sice Brjuchanov ví, přesto ale údajně telefonicky oznamuje Moskvě, že radiace je pouhých 3,6 rem. Jak je později zjištěno, dávkový ekvivalent záření je ve skutečnosti asi 4000krát větší!

Reaktor: Kde hledat chybu?

Stojí však za tragédií jen selhání lidského faktoru? Zřejmě zdaleka ne. Příčinu je nutné hledat především v reaktoru jako takovém. Jde o jaderný reaktor typu RBMK 1000, používaný v Sovětském svazu od roku 1954. Ten den se vymkl kontrole. Proč? Jeho konstrukce je chybná! Jak je možné, že více než 30 let na to nikdo nepřišel? Uvnitř proudí chladící voda přímo okolo palivových článků. V případě, že dojde k jejímu úbytku, roste výkon reaktoru a voda se začne měnit v páru. Tím opětovně podporuje další nárůst výkonu reaktoru. To však zdaleka není všechno! Aby bylo koloběh reakce v reaktoru možné udržet pod kontrolou, štěpnou reakci „drží na uzdě“ řídící tyče. Těch je v reaktoru celkem 211 a jejich zasouváním do reaktoru je možné štěpení regulovat. Tyto tyče však v rozhodujícím okamžiku vlivem obrovského tepla v reaktoru nefungují správně. Naopak – vinou jejich chybné konstrukce paradoxně dochází na chvíli ještě ke zvýšení výkonu reaktoru!

Co věděla KGB?

Další závady popisuje tajný materiál O nedostatcích při stavbě černobylské jaderné elektrárny, který zasílá předseda komise pro státní bezpečnost SSSR a zároveň šéf KGB JURIJ VLADIMIROVIČ ANDROPOV (1914 – 1984) už 21. února 1979 (tedy 7 let před havárií – pozn. red.) Centrální komisi KSSS. Co v něm stojí? „Podle skutečností, které má KGB SSSR k dispozici, dochází na stavbě druhého bloku černobylské jaderné elektrárny k odchylkám od projektu a porušování technologie vedení stavebních a montážních prací, což může vést k haváriím a nehodám. Sloupy výztuže strojového sálu jsou postaveny s odklonem od vytyčených os do vzdálenosti až 100 mm, mezi sloupy chybí na několika místech horizontální spoje. Stěnové panely jsou uloženy s odklonem od osy až do vzdálenosti 150 mm. Rozdělení krycích desek je provedeno s odchýlením od předepsaného autorského záměru. Jeřábová trať a brzdné desky mají spádový rozdíl až do 100 mm a místy náklon 8 stupňů. (…) Porušení hydroizolace může vést k proniknutí podzemních vod do budovy elektrárny a radioaktivnímu znečištění okolního prostředí. (…)“ S výstavbou elektrárny je tedy spojena značná lajdáckost. Měla i ona podíl na děsivých důsledcích havárie?

Hlavně to ututlat!

Snad i z těchto důvodů se po nehodě sovětská vláda snaží – jak je ostatně jejím zvykem i v jiných záležitostech – celou věc ututlat. Celý svět se o velikosti a dopadech černobylské katastrofy dozvídá jen velmi pomalu. Jako první se v západních médiích objevují švédské zprávy o zvýšené radioaktivitě v ovzduší, a to ve chvíli, kdy od katastrofy uplynulo již více než 50 hodin. Sovětská vláda v reakci na vzrůstající tlak Západu publikuje pouze krátkou zprávu pro večerní zpravodajství: „V jaderné elektrárně Černobyl došlo k nehodě, při níž byl zničen jeden z reaktorů. Sovětská vláda přijala patřičné kroky k eliminaci nehody. Pomoc pro oběti je připravena a vláda sestavila speciální vyšetřovací komisi.“ Neoficiální zprávy zprvu hovoří o 2000 mrtvých a desetitisících evakuovaných, sovětská agentura TASS však pouze o 2 mrtvých! Následky jsou však více než zřejmé po celé Evropě.

Vodou se reaktor nehasí

Bezprostředně po havárii se speciálnímu hasičskému útvaru daří uhasit požár v reaktorové hale a na střeše turbinové haly. Uvnitř reaktoru však stále hoří grafit. 34 hasičů, kteří jadernou havárii likvidují, ale vůbec neznají samotnou příčinu ohně. Myslí si, že jen hoří střecha 4. bloku elektrárny, a zalévají tak nejdříve trosky reaktoru vodou, čímž situaci ještě zhoršují! Dochází k dalším menším explozím a ke zvýšení radioaktivního zamoření. Protože nejsou vybaveni ochrannými pomůckami, respirátory ani obleky, pro většinu z nich se tyto práce stávají osudnými. „I já jsem si byl jist, že umřu. Dostal jsem pořádnou dávku (…) 150 rentgenů, to už se nemoci z ozáření utéci nedá,“ říká VLADIMIR ŠKURKO, jeden z bývalých vedoucích pracovníků černobylské elektrárny. „Byly to poslední dny Pompejí, začátek apokalypsy,“ vzpomíná. „Mnoha lidem nedocházelo, co se stalo. Mně bylo vše jasné ihned – viděl jsem kusy tyčí, těch, které měly být v reaktoru. Uviděl jsem, že chybí střecha reaktoru, věděl jsem, že čelíme zkáze.“

Lidé: „Jsou u nás mimozemšťané?“

Informace o havárii se v průběhu 26. dubna tají. Vlivem nezodpovědného přístupu institucí a orgánů k havárii panuje jakési „informační vakuum“. Zhruba 50 000 obyvatel nedalekého města Pripjať tráví slunečné sobotní odpoledne venku obklopení radiací 400krát převyšující horní hranici normy. Mezi lidmi je ale cítit napětí. Je zřejmé, že se něco děje, nicméně nikdo neví co. Objevují se spekulace. Jde o konspiraci KGB? O pokusy na lidech? Nebo snad dokonce o invazi mimozemšťanů?

Není se co divit, že za jízdenku do Moskvy, která normálně stojí 15 rublů, se 26. dubna 1986 platí i 100 rublů a více.

Tříhodinová evakuace

V tu chvíli situaci mapuje VALERIJ LEGASOV, člen Akademie věd SSSR a zástupce ředitele Kurčatovova institutu atomové energie v Moskvě. Sedá si do vojenské helikoptéry a létá nad 4. blokem elektrárny. Jeden z členů posádky se Legasova údajně ptá: „A co je to tam dole za fialové světlo?” Legasov křičí: „Zpátky, zpátky! Leťte okamžitě pryč! To není světlo, to je smrt!” Asi jako jediný z pohlavárů si uvědomuje vážnost situace.

Až v tuto chvíli navrhuje okamžitou evakuaci obyvatel a zasypání reaktoru pískem (Legasov o dva roky později páchá sebevraždu – pozn. red.). K Černobylu poté přijíždí náčelník sovětského chemického vojska generál VLADIMÍR KARPOVIČ PIKALOV ve vozidle vybaveném radiační ochranou. Zjišťuje, že uvnitř reaktoru ještě hoří grafit a že reaktor vydává ohromné množství záření a tepla. Krátce poté je varována i sovětská vláda, která nechává 27. dubna 1986 ve 14.00 Pripjať evakuovat. Za necelé 3 hodiny je město prázdné. Proč ale došlo k evakuaci tak pozdě?

Lidský život za tisíc rublů

V průběhu dalších dní je kolem elektrárny vyhlášeno třicetikilometrové zakázané pásmo a více než 30 helikoptér svrhuje na reaktor 5000 tun dolomitu, 2400 tun olova, 1800 tun písku a jílu. Nechybí ani karbit boričitý a v poslední fázi je pro zchlazení reaktoru použit i tekutý dusík. Tímto způsobem se postupně daří snížit teplotu v aktivní zóně reaktoru z 5000 °C na 300 °C. Zároveň požárníci odčerpávají vodu ze zásobníku pod reaktorem, aby zamezili termální explozi. Tyto nebezpečné úkoly plní všichni až do 8. května 1986. Každý pracovník za to dostává prémii – 1000 rublů.

Což je vlastně cena za jeden lidský život. Dva týdny poté rozhodují sovětské úřady zakonzervovat celý havarovaný blok včetně strojovny do tzv. sarkofágu – železobetonové obálky s vestavěným chladícím systémem. Ten je později ještě vylepšen a jeho dnešní cena se pohybuje okolo 2 miliard dolarů (cca 35 miliard Kč – pozn. red.). I přesto ale Černobyl asi zůstane jakýmsi synonymem pro smrt. Budou někdy známé všechny příčiny, proč se tak muselo stát?

Petr Brzokoupil