Asi jste poznali, že tentokrát vás pozveme na Chodsko. A věřte, že pokud se sem vydáte, budete okouzleni.

Říká se, že kdo tento svérázný kraj jednou navštíví, musí se sem stále vracet. Proč se to děje, nevíme, ale něco vás tu chytí za srdíčko a už nepustí.

Může to být v lidech, tvrdých chodských palicích se srdcem na dlani, ale i kouzelné krajině s úpravnými vesnicemi, nad nimiž se tyčí pohoří Českého lesa a pásmo Haltravy, či ve stále uchovávaných národopisných zvycích.

Žili tu i spisovatelé a malíři, na letní byt sem zajela leckterá hvězda stříbrného plátna. Ale ti nejdůležitější jsou místní. Ti dělají ten pocit domova. Inu, uvidíte sami.

Psohlavci

Ti, kdo měli ještě jako povinnou četbu Jiráskovy Psohlavce, budou asi něco vědět o Kozinovi a statečných sedlácích. Nutno však říci, že pan profesor si ledacos vymyslel. Nicméně platí, že Chodové střežili dvě důležité obchodní stezky z Bavor do Čech.

Měli doprovázet cizí obchodníky na celní stanici v Domažlicích, což se nazývalo „klejtování“, a pokud se tudy ubíral královský průvod, byla to velká sláva. Hraniční povinnosti přinášely Chodům jistá práva.

Užívání všeho, co jim hraniční les poskytoval, ať už dříví, zvěře a nebo píce pro dobytek z lesních pastvin, bylo samozřejmostí a navrch se Chodové těšili značným privilegiím.

Mohli svobodně nakládat se svým majetkem, stěhovat se, ale nejcennější privilegium bylo osvobození od robot, které si ale nikdy nevymohli potvrdit písemně, což se jim později stalo osudným.

Horní a dolní

Chodsko zahrnuje celkem 11 vesnic a z historické podstaty se dělí na chudší horní a bohatší dolní. V horním Chodsku se lidé věnovali spíše řemeslům jako výroba keramiky, krajky či kanafasu.

Patřily sem zejména obce na úpatí Haltravského hřebene (Klenčí, Postřekov a Chodov). Obce z dolního Chodska, mezi které patří např. Draženov, Újezd, Mrákov, Lhota, Pocínovice ležící blíže Všerubskému průsmyku, bývaly spíše zemědělské a bohatší.

Centrem jsou samozřejmě Domažlice, ale my se pro tentokrát hlavně na horní Chodsko.

Z Klenčí na Výhledy

O věhlas Klenčí se postaral zejména Jindřich Šimon Baar, který tu má muzeum. Najdete je na náměstí hned pod kostelem svatého Martina, v jehož nitru s skrývá hrobka Lamingenů (ano i toho Jiráskova Lomikara).

Není to jeho rodný dům, ten byl zničen v roce 1945, ale dům, kde žil na konci života. Spisovatel, který své dílo věnoval tomuto kraji, má pomník od Ladislava Šalouna na nedalekých Výhledech.

Možná si to dnes nedovedeme představit, ale slavnostnímu odhalení v roce 1933 přihlíželo 37 000 diváků. Za války pak Chodové sochu svého básníka ukryli v Chodském hradu v Domažlicích a tím ji zachránili před roztavením.

Po válce se Baar na milované místo vrátil a vy se spolu můžete rozhlédnout po kraji, který, který tolik miloval. Možná vás po cestě překvapí, v jaké musel formě musel starý pán být, když sem chodil jen tak na procházku, nebo sem vodil své návštěvy. Vy možná budete rádi, že na vás v cíli čeká restaurace.

Na čerchovskou rozhlednu

Vrchol Čerchova vidíte už zdálky, když přijíždíte do kraje a kdo by nezatoužil se sem podívat. Už proto, že se sem dlouhá léta nesmělo, neboť tu bylo pásmo, a Kurzova věž, kterou vybudovali pro pocestné čeští turisté, sloužila pohraničníkům.

Po těch tu ostatně zbyla ještě jedna věž, na kterou se nesmí dodnes a bohužel i zanedbané domy, které vrchol hyzdí. Ale vy sem míříte kvůli pohledu do širokého okolí.

Uvidíte odtud německou i českou část Šumavy a za ideálních podmínek dohlédnete až na Alpy na skupinu Dachsteinu vzdálenou 230 km. Vede sem mnoho cest a všechny jsou krásné. Takže si můžete směle vybrat.

Z Capartic vás na vrchol doveze o víkendech autobus, pěšky či na kole se sem dostanete z České Kubice nebo z Pece pod Čerchovem.

Pec

Jmenuje se tak proto, že zde nechal Lomikarův správce Melchior z Aschenbachu postavit vysokou pec a huť na zpracování rudy.

Když se výroba železa nevyplácela a huť byla zrušena, vystřídala ji výroba skla, zejména tabulového, ale vyráběli se zde i skleněné knoflíky, korálky do růženců takzvané páteříky. Hlavním zdrojem obživy byl ovšem pro místní les.

A právě dřevorubci si ze sbírky postavili krásnou kapličku zasvěcenou svatému Prokopovi, na jejíž výzdobě se podílela řada umělců.

Mimochodem právě na svátek tohoto světce se tu každoročně konají Dřevorubecké slavnosti, na kterých se můžete přesvědčit, že tohle řemeslo dosud nevymřelo.

Naproti kapličce stojí škola,ve které se ukrývá dřevorubecké muzeum a na dvoře vás určitě zaujme taková zvláštní maringotka. Abychom ukojili vaši zvědavost, v tomhle domku na kolečkách maloval Jaroslav Špillar v zimě v plenéru. Ostatně kousek odtud stojí dům, ve kterém žil.

Do Postřekova nejen za kroji

Kdo chce vidět něco z chodského folklóru, ten musí do Postřekova. Zde se totiž stále udržuje mnoho chodských tradic, a tak není divu, že tu také najdete Muzeum chodských krojů.

To vzniklo zásluhou Marie Langové a Anny Burešové, které tu postupně shromažďují kroje z chodských vsí a můžete vidět opravdové skvosty. Kromě čtyřiceti kompletních krojů jsou v muzeu také doplňky, nádobí, nábytek a další vybavení domácností.

V jakém kroji se vdávala děvčata z Postřekova a v jakém ze sousedního Mlýnce, kde převažovalo německé obyvatelstvo? Co se nosilo „ve všídni“ a co ve svátek?

Jaké pomůcky a materiál měla k dispozici postřekovská švadlena a jak vypadá léčebný přístroj Pansanitor, který užíval i lékař ve filmu Postřižiny? Protože autorky expozice si na denní chléb vydělávají šitím krojů, je muzeum otevřené po telefonické domluvě.

Obě vám poví o krojích téměř všechno a klidně i ukáží jak se váže chodský šátek nebo obléká některá součást chodského kroje.

Foto a text: EVA HOŘÁNKOVÁ , Shutterstock, plzen.cz, trekink cz, kettykeramika.com,ceskozemepribehu.cz, cupeko.cz