Pod africkými mraky, nad polopouští pláně severovýchodní Tanzanie, nedaleko hranic s Keňou se hrdě tyčí bělostný kužel Kilimandžára – nejvyšší hory černého kontinentu. Ačkoliv její vrchol pokrývá sníh a led, byla zrozena ze žáru a ohně, jak se žhavé magma prodíralo na povrch.

Je jednou z nejdostupnějších a také nejnavštěvovanějších hor na světě. Na výstup na ni si může troufnout každý fyzicky zdatný jedinec s trochou vůle bez předchozí horolezecké průpravy a zvláštního vybavení.

Pokud se mu to podaří, najde nahoře větrem ošlehanou dřevěnou ceduli a slastný pohled na okolní krajinu.

Hora? Spíše pohoří

I když je její jméno v odborné literatuře i v nabídkách mnoha cestovních kanceláří povětšinou neodmyslitelně spojeno s výrazem hora, přesněji řečeno jde vlastně o pohoří, nebo chcete-li horský masiv, s délkou 60 km, šířkou 40 km a třemi hlavními vrcholy, vyhaslými krátery Shira (3 962 m), Mawenzi (5 149 m) a nejmladším Kibo, doplněnými asi 250 malými parazitními krátery.

Nejvyšším z nich a zároveň také nejvyšším bodem celého afrického kontinentu je vrchol Uhuru (vrchol Svobody) na okraji vulkánu Kibo. Vypíná se do nadmořské výšky 5 895 metrů a po výstupu na něj se udýchaným horolezcům před očima rozkryje 2,4 km široký, sněhem pokrytý kráter.

Sníh v Africe? Nesmysl!

Po dlouhá staletí bylo Kilimandžáro jen horou mýtů a legend a pravdu o něm znal jen lid z kmene Čaga, žijící na jeho úpatí od 16. století. Prvním Evropanem, který obří bílý vrchol spatří, je v květnu 1848 německý misionář Johannes Rebmann (1820–1876). Civilizovaný západ se však jeho svědectví o ledem pokryté africké hoře vysměje. Jeden z členů londýnské Královské zeměpisné společnosti dokonce Rebmannovo tvrzení označí za pouhou halucinaci. Uplyne ještě více než deset let, než misionářova slova potvrdí jeho krajan, badatel baron Karl Klaus von der Decken (1833–1865), a odstartuje tak závody o jeho premiérové dobytí.

Z nich nakonec jako vítězové vzejdou dva muži, světoznámý lipský alpinista, geograf a vědec Hans Meyer (1858–1929), který se o výstup na

Kilimandžáro neúspěšně pokoušel už v předchozích dvou letech, a jeho kolega, věhlasný rakouský horolezec Ludwig Purtscheller (1849–1900), kteří 6. října 1889 v 10:15 pokoří vrchol Kibo.

Ten výhled za to stojí

Cesta ke zdolání obřího spícího stratovulkánu, ležícího pouze tři stupně jižně od rovníku, vede jedinečným ekosystémem s několika vegetačními pásmy. Spodní svahy Kilimandžára jsou přikryty hustými horskými deštnými pralesy, skýtajícími ochranu mnoha zvířecím druhům.

V nadmořské výšce okolo 2 800 metrů začíná krajina řídnout a přecházet v křovinatý porost, vřesoviště a rašeliniště. Noční teploty klesají k bodu mrazu a řada dobrodruhů začíná v prořídlém vzduchu ztrácet dech.

Ve 4 000 m. n. m. pak většina vegetace končí, ze země vyráží jen několik desítek rostlinných druhů. Tady je svět mechů, trávy a lišejníků, kde denní teploty v prostředí vysokohorské poušti přes den atakují 35 °C a ty noční klesají hluboko pod bod mrazu.

Za hranicí 5 000 m. n. m. se pak celá scenérie kolem mění doslova v měsíční krajinu a království věčného sněhu, ledu a sypkých sopečných sutí. V 5 500 m. n. m. dosahuje atmosférický tlak pouhé poloviny tlaku v nulové nadmořské výšce.

Není divu, že přibližně polovina těch, kteří se na Kilimandžáro vydají, nikdy nedosáhne jeho vrcholu. Výhled ze samé koruny Afriky však za tu námahu stojí. Nejkrásnější je prý časně ráno, krátce po východu slunce.

Kilimandžáro je součástí stejnojmenného národního parku, který byl v roce 1987 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.