Běžně člověk echolokační hlasy netopýrů a vrápenců neslyší. Tito savci z řádu letounů je vysílají na ultrazvukových frekvencích a jejich vysoké tóny není lidské ucho schopné zachytit.

Prostřednictvím speciálních detektorů je ale vědci dokáží převést do slyšitelné podoby.

A Jeskyně Na Špičáku (JNŠ) u Supíkovic na Jesenicku bude první v Česku, která turistům fascinující signály během standardní prohlídky nabídne.

„Přemýšleli jsme o nějaké novince na letošní hlavní sezónu. O novince, která by pomohla labyrint zatraktivnit a posílit návštěvnost zejména mimo letní prázdniny,“ vysvětluje vedoucí Správy JNŠ Andrea Švubová.

„Zároveň jsme chtěli přijít s něčím, co jinde nemají. Náš podzemní labyrint je tou nejmenší zpřístupněnou jeskyní v zemi, je na poměrně odlehlém místě, má ale své jedinečné kouzlo.

A díky tajuplným hlasům netopýrů by mohl ještě více získat na popularitě,“ dodává.

Echolokační volání letounů uslyší návštěvníci v Dómu naděje. V místě, kde zaměstnanci Správy jeskyní ČR pořádají občasné koncerty. Má totiž výbornou akustiku.

Běžní turisté ji mohli doteď ocenit pouze při poslechu reprodukované hudby, kterou jim průvodci v závěru trasy pouštěli. Od 1. dubna ji doplní i čtyři netradiční ukázky. „Vybrali jsme letouny, které v jeskyni pravidelně potkáváme.

Na prvním místě je to tedy vrápenec malý, náš nejčastější zimní spáč,“ dodává Švubová. Další hlasy patří netopýru brvitému, velkému a také rezavému. Ten poslední pod Špičákem sice nehibernuje, ale běžně se pohybuje v okolních lesích.

„Každý hlas je originál, každý zní úplně jinak. A lidé si pod nimi mohou představit ledacos, třeba mlaskání, bubnující kapky deště nebo prskavky na narozeninovém dortu,“ popisuje průvodkyně JNŠ Soňa Cundrlová.

Reprodukované nahrávky hlasů vrápence a netopýrů, které návštěvníci uslyší, se podařilo zaznamenat prostřednictvím takzvaných bat detektorů. „Právě ty převádějí dané zvuky do spektra slyšitelného lidským uchem.

Místní letouni je tudíž nebudou vnímat a ani je nebudou nijak rušit v jejich běžných aktivitách,“ upřesňuje Jiří Šafář z Agentury ochrany a přírody České republiky (AOPK ČR).

Detektoring je přitom jedna z metod, kterou chiropterologové – odborníci zkoumající netopýry – využívají při svém výzkumu.

„Žádný druh letouna není slepý, přesto hlavním nástrojem orientace v prostoru je echolokace,“ doplňuje svého kolegu zoolog Vladimír Hanzal z AOPK ČR. Tuzemští netopýři a vrápenci vydávají chvěním hlasivek v hrtanu série krátkých ultrazvukových signálů, které vysílají otevřenou tlamou či nozdrami a odrazy vln od překážek zachycují citlivým sluchem.

Tak získávají ve tmě informaci o prostoru, ve kterém se pohybují a rovněž o výskytu potravy, tedy zejména hmyzu.

Na této skutečnosti je založena i moderní metoda zjišťování výskytu, takzvaný bat detektoring. Používají se k tomu přístroje registrující druhově specifické ultrazvukové signály.

„Je tak možné určit, víceméně přesně, jaké druhy se v našem okolí vyskytují,“ doplnňuje Hanzal.

Zvukové nahrávky v JNŠ mohou podle Pavla Jurky z AOPK ČR, který působí v Jeseníkách a má na starosti práci s veřejností, přispět k osvětě v dané oblasti.

„Názorná akustická nebo vizuální ukázka ze života chráněných živočichů na nás udělá vždy větší dojem, než dlouhý ústní výklad nebo obsáhlý text na informační tabuli.

A pokud je navíc doplněna kvalitním doprovodným komentářem, rozšíří naše znalosti, pomůže nám vnímat přírodu kolem nás mnohem intenzivněji a může nás tak naučit hledání dosud netušených souvislostí,“ uzavírá Jurka.

Jeskyně Na Špičáku je jednou ze čtrnácti zpřístupněných jeskyní v péči Správy jeskyní České republiky. Podzemí je součástí Národní přírodní památky Na Špičáku, vyhlášené roku 1970 na ploše 7,05 hektaru.

Výjimečnou jeskyni vytvořily ledovcové vody při periferii čtvrtohorního kontinentálního ledovce.

Je nejstarší písemně doloženou jeskyní v ČR, s historickými nápisy na stěnách datovanými k z roku 1519 a odborně zrestaurovanou renesanční malbou Adorace Krucifixu z poloviny 16. století.

Tajemné podzemí poblíž lomu takzvaného supíkovického mramoru je turistům otevřeno už od roku 1885. U zpřístupnění podzemí stál Sudetský horský spolek (Sudeten-Gebirgsverein) s čestným předsedou Johanem Ripperem, zetěm zakladatele jesenických vodoléčebných lázní Vincenze Priessnitze.

Prohlídková trasa se roku 1955 dočkala elektrifikace a prodloužení. Z dosud známé celkové délky 410 metrů je citlivou formou veřejnosti zpřístupněno 220 metrů chodeb a síní.

V nich se každoročně na 17 tisíc návštěvníků seznamuje s geologickou stavbou krasového území, genezí a morfologií unikátního podzemního systému a významným zimovištěm netopýrů a vrápenců.