Jsou památky, které nás na místě, kde stojí, docela překvapí. Kdo by třeba uprostřed západočeských lázní čekal výstavný pravoslavný chrám v byzantském stylu?

To, že západočeské lázně jsou už dlouho cílem hostů z Ruska, je všeobecně známo. Bylo tomu tak už v 19. století, kdy se sem ruští návštěvníci i pacienti jen hrnuli. V Mariánských Lázních se jim líbilo, ale postrádali důležitou věc: pravoslavnou modlitebnu.

I lázeňští lékaři tvrdili, že duševní spokojenost pacientů se příznivě projevuje i na jejich fyzickém stavu. Dokonce se zdálo, že hosté z tohoto důvodu začínají dávat přednost Karlovým Varům a Františkovým Lázním, kde už pravoslavný kostel měli. Improvizovaná kaple v zadním traktu radnice brzy přestala stačit.

Stavba na druhý pokus

Výstavba plnohodnotného svatostánku to měla od počátku docela složité. Když na sklonku 19. století Výbor pro stavbu kostela nashromáždil dost peněz, banka zkrachovala a najednou se začínalo zase od nuly. Ale druhý pokus už vyšel.

Plány vypracoval petrohradský architekt a člen Petrohradské akademie umění Nikolaj Vladimirovič Sultanov a v létě roku 1900 byl konečně položen základní kámen. Za pouhé dva roky se chrám podařilo dokončit. Celá stavba i s parcelou vyšla na 65 tisíc tehdejších rublů.

Zní hlas svatého Vladimíra

Poměrně nevelká budova má půdorys rovnoramenného kříže a je zakončena cibulovitou kopulí, ke vchodu proto vede dvouramenné kamenné schodiště.

Celou stavbu zdobí bohaté štuky, Vchod lemují mozaiky zobrazující svatého Vladimíra a svatou Olgu a patrona chrámu zobrazuje i barevné okno. Zvonice nad hlavním vchodem už dnes bohužel nenese pětici původních zvonů, zabavených během 1. světové války.

V roce 1972 se ovšem kostel dočkal zvonů nových. Před deseti lety pak zvonice získala i novou zvonkohru tvořenou 14 bronzovými zvonky. Nainstalována mohla být díky sbírce věřících, kterým se podařilo dát dohromady přes milion korun.

Jednotlivé zvonky nesou jména slavných světců a kromě Vladimíra tak uslyšíme hlas svaté Ludmily nebo svatého Václava.

Malý chrám ve velkém chrámu

Chloubou kostela je zejména jedinečný ikonostas oddělující kněžiště od hlavního prostoru chrámu, který získal hlavní cenu na Světové výstavě v Paříži. Emailovo-majolikový ikonostas je největší svého druhu a je pokryt drahým zlatem a ještě dražším kobaltem.

Svým tvarem připomíná malý chrám s kopulemi a kříži. Je to jediný z asi dvaceti dochovaných majolikových ikonostasů, který se nachází mimo území bývalého carského Ruska. Jsou na něm zavěšeny ikony na cínových deskách ze 17. století.

Do Mariánských Lázní se dostal tak, že ho na výstavě v Paříži zakoupil jistý ruský plukovník, který jej pak chrámu věnoval. Do dnešních dnů se bohužel nedochovala jeho zlacená mříž, kterou si za války odvezli nacisté.

Za modlitbou i hudbou

Během druhé světové války byl kostel využíván jako skladiště, ale už v 50. letech se dočkal obnovení včetně fasády, střechy i nových instalací.

V té době se v něm také začaly znovu sloužit mše, a to v češtině, zatímco pěvecký sbor zůstal věrný staroslověnštině. V polovině let devadesátých pak chrám prošel kompletní rekonstrukcí.

Dnes je každý den přístupný prohlídkám, bohoslužby probíhají v neděli i ve svátek vždy v 10 hodin a několikrát měsíčně se tu konají koncerty duchovní hudby.