Snažit se vybrat zdejší nejcennější památku je marná snaha. Význam lednicko-valtického areálu spočívá v tom, že je jich tu tolik pohromadě. Ne nadarmo je toto místo označováno za nejrozsáhlejší komponovanou krajinu na světě.

Pokud chceme proniknout do historie Lednicko-valtického areálu, budeme neustále narážet na příslušníky šlechtického rodu Lichtenštejnů.

Ti sice původně sídlili v Rakousku, ostatně své jméno odvozují od hradu Liechtenstein u Vídně, ale velké pozemky vlastnili také na jižní Moravě, a vlastně nejen tam.

Třeba na konci 17. století spadalo pod lichtenštejnská panství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1500 poddanských rodin. Není divu, že jeden z nejbohatších šlechtických rodů po sobě zanechal tak výraznou stopu v přetváření krajiny.

Už Jindřich I. Lichtenštejnský získal v polovině 13. století od krále Přemysla Otakara II. za věrnost a statečnost v boji panství kolem Mikulova. Později se pak Lichtenštejnové na Moravě usadili natrvalo. A za domov si zvolili Valtice.

Rod urozených stavbyvedoucích

Ve Valticích stával už někdy ve 12. století opevněný hrad, později přestavěný v románském duchu a považovaný za středisko rytířských turnajů. Zdejší panství měnilo majitele, až ho získali právě Lichtenštejnové.

Od té chvíle ho začali měnit a za staletí dopracovali Valtice k dokonalosti. K původnímu hradu přibývaly přístavby, třeba čtyřkřídlá renesanční s arkádami, dodnes téměř nedochovaná, také se hodně opevňovalo, protože turecké nebezpečí stále ještě nepominulo.

A od počátku 17. století se Lichtenštejnové proměnili takřka ve stavbyvedoucí na plný úvazek.

Do Valtic přijížděli nejvýznamnější vídeňští architekti, kteří nejprve dodali zámku barokní vzhled, později přidávali další a další modernější prvky včetně vodovodu, rozsáhlých koníren a zimní jízdárny, prostor pro zpracovávání vína, bohatě zdobené kaple nebo divadla. Dnešní podobu získal valtický zámek přibližně v polovině 18. století.

Copak nějaká Vídeň, ale Lednice!

Také sousední Lednice měla za sebou hodně bohatou historii. I zde stávala už ve 13. století gotická tvrz, kterou ale jeden z nejpodnikavějších Lichtenštejnů Hartmann II. nechal v 16. století zbořit, aby získal prostor pro nový renesanční zámek.

Protože už ale víme, jak Lichtenštejnové rádi budovali, i tato stavba šla po sto letech k zemi a její místo zaujalo rozsáhlejší barokní sídlo s monumentální jízdárnou a rozlehlou zahradou.

Zámek se i v dalších desetiletích neustále vylepšoval a přestavoval a pozvolna ztrácel své barokní prvky. V polovině 19. století Lichtenštejnové usoudili, že svá tradiční vídeňská setkání rakouské i evropské smetánky přenesou na nové místo.

Volba padla na Lednici, která za tímto účelem prošla opět další rekonstrukcí, tentokrát v duchu anglické gotiky. Takovou už ji víceméně známe dnes včetně reprezentačních sálů s bohatě vyřezávanými stropy a dřevěným obložením stěn.

I ti nejbohatší zástupci starých šlechtických rodů museli při svých návštěvách zírat s více či méně tajeným obdivem. A to ještě Lichtenštejnové ve svém budovatelském nadšení neřekli zdaleka poslední slovo.

Věděli jste, co jsou to salety?

Vzácné návštěvy samozřejmě nechtějí trávit čas jen mezi čtyřmi stěnami. Touží i po vycházkách plných zajímavostí a povyražení. A hostitelé jim připravili skutečně úžasné zážitky.

Okolí pozvolna měnili v architektonicky komponovanou krajinu, v níž se uživilo nejen množství zahradníků, ale i tady se začalo stavět ve velkém. Lichtenštejnové se nyní začali zaměřovat na takzvané salety – menší romantické stavby roztroušené po krajině.

Při procházkách či projížďkách po okolí se pak mohou domácí i hosté kochat jejich krásou a zastavovat se k odpočinku. Takových salet vzniklo postupně v prostoru mezi Valticemi a Lednicí šestnáct, a patnáct z nich se dochovalo až do dnešních časů.

Výjimečná krajinářská kompozice v prostoru o rozloze téměř tří set čtverečních kilometrů je dodnes předmětem obdivu odborníků i turistů.

Když je novostavbou zřícenina

Lednicko-valtické salety mají mnoho podob. Jsou to rozsáhlé budovy i drobné stavbičky krášlící krajinu. Mezi nejznámější patří Janův hrad – lovecký zámeček se čtyřmi nárožními věžemi sloužící jako shromaždiště panstva před lovem.

Byl postaven jako umělá zřícenina napodobující gotický hrad a jeho vybudování vůbec nebylo jednoduché. Kvůli podmáčenému terénu bylo třeba nejprve podloží zpevnit dřevěnými trámy a teprve na ně bylo možné pokládat vlastní kamenné zdivo.

Architekti dbali na zachování historické podoby do nejmenšího detailu včetně dubových pravotočivých schodišť nebo Rytířského sálu.

Že Janohrad, jak se stavbě také říká, jako lovecký zámeček opravdu sloužil, dokládá třeba i vystavené paroží největšího uloveného jelena, který vážil 350 kilogramů.

Janův hrad je dnes vítanou zastávkou turistů a cesta k němu vede nejen příjemnou procházkou krajinou, ale i na lodi po Dyji z Břeclavi nebo od lednického zámku.

Nechcete kostel, budete mít minaret

V lednickém zámeckém parku zdálky zaujme další významná stavba celého areálu. Je jí 62 metrů vysoký minaret, nejvyšší stavba svého druhu mimo islámské země a současně nejvyšší dochovaná rozhledna na českém území.

Dokončen byl v prvních letech 19. století a také v jeho případě se museli architekti vypořádat s močálovitým podložím.

Na vyhlídkový ochoz, z něhož je možné zahlédnout i vrcholek věže svatoštěpánského dómu ve Vídni, vede 302 schodů a uvnitř se skrývá celkem osm místností s orientální výzdobou, na níž se prý podíleli i pozvaní umělci z arabských zemí.

Romantickou stavbu prý nechal Alois I. z Lichtenštejna vybudovat tak trochu na truc, když mu církev zakázala postavit další kostel. Minaret pak dlouho sloužil především jako skladiště bohatých lichtenštejnských exotických sbírek.

Nevěřte vychytralým kameníkům

Do zcela jiné destinace nás zavede Apollónův chrám na břehu Mlýnského rybníka, přímo na trase spojující zámky Lednice a Valtice. Stavba v empírovém stylu pochází z počátku 19. století a poznáme ji zdálky podle osmi dórských sloupů ve stylu antických chrámů.

Horní část sloužila jako vyhlídková terasa. Pokud se od chrámu vydáme směrem k Valticím, měli bychom se zastavit u neméně zajímavé gotické kaple svatého Huberta v Bořím lese.

Ze všech salet v areálu je nejmladší, ale její autoři se to snažili úspěšně zamaskovat. Vybudovali ji z pískovcových kvádrů, do kterých vyryli kamenické značky připomínající ty, které se běžně používaly ve středověku. Uprostřed kaple stojí socha svatého Huberta, patrona myslivců.

Obelisk na památku manželské rozepře

A naše procházení křížem krážem Lednicko-valtickým areálem může pokračovat. Určitě se vám zalíbí Obelisk, jediný dochovaný ze čtveřice kdysi zde vztyčených.

Je vysoký 23 metrů a postaven byl na památku uzavření míru mezi Rakouskem a Francií v roce 1797. Pověst nám nabízí zajímavé vysvětlení, proč stojí zrovna na tomto místě. Prý právě zde údajně vlepila kněžna svému manželovi pohlavek.

Není jen jasné, zda to bylo za odhalenou nevěru, nebo za příliš vysokou prohru v kartách. Každopádně se nenechte splést, když místní usedlíci místo názvu Obelisk řeknou jednoduše Facka.

Mnohem více materiálu spotřebovali stavitelé další romantické stavby v areálu. Kryté sloupořadí zvané Chrám Tří Grácií stojí nedaleko Apollónova chrámu a má připomínat tři bohyně krásy a Lednicko-valtický areál půvabu nazývané také Charitky.

A to ještě rozhodně nesmíte minout několik dalších zámečků – Hraniční, Rybniční či Lovecký, ale také Belveder nebo Lány. A Nový dvůr se stájemi, chlévy a kruhovou Rotundou nás přesvědčí, že i užitkové stavby mohou být elegantní.

Průčelí valtického zámku je bohatě zdobené a doplňuje jej věž a zvýrazněný vstupní portál. Od roku 1995 je zámek Národní kulturní památkou České republiky.

Lichtenštejnové si zvolili Valtice za své sídlo a sousední zámek Lednice přebudovali na moderní reprezentační prostory, v nichž si místo ve Vídni dávali dostaveníčko zástupci evropské šlechtické elity.