K nejzáhadnějším místům v Tichém oceánu bezesporu patří ruiny kamenného města Nan Madol, které leží na uměle vytvořených ostrovech a ostrůvcích u pobřeží ostrova Pohn Pei, jenž je největším ostrovem Federativních států Mikronésie a leží na něm i místní hlavní město Palikir.

Evropané se na tento ostrov podívali prvně v roce 1595, kdy se sem dostal portugalský mořeplavec Pedro Fernández de Quirós, který se kvůli problémům s lodí Svatý Jeroným musel odchýlit od běžné plavební trasy a přistál u zdejšího pobřeží.

Protože jde však o místo velice odlehlé, uskutečnila se zde další „evropská“ návštěva až v roce 1799 a o jakémsi pravidelnějším styku lze hovořit až od 30. let 19. století.

Tehdy se Pohn Pei stal centrem velrybářů a obchodníků s kokosovými ořechy a výrobky z nich – například koprou.

Důkazy o nejranější lidské činnosti na ostrovech pocházejí již z prvního nebo druhého století před naším letopočtem, ale samotná stavba umělých ostrůvků začala pravděpodobně kolem 8. a 9. století našeho letopočtu.

Megalitické stavby, jež se na nich dnes tyčí, byly postaveny v období 12. až 13. století, přibližně ve stejnou dobu jako kamenná stavba katedrály Notre Dame v Paříži nebo Angkor Wat v Kambodži.

Pozdní průzkum

Ruiny dávného města byly pro archeology a historiky objeveny poměrně pozdě a k jejich prvnímu průzkumu došlo až koncem 19. století.

Od roku 1870 se o Nan Madol začal zajímat polský biolog a etnograf Jan Stanislaw Kubary, který zde řídil plantáže a ve volném čase sbíral archeologické nálezy pro Godeffroyovo muzeum vědy v Hamburku.

Vytvořil i poměrně podrobné náčrtky jednotlivých ostrovů i charakteristických staveb. V roce 1880 sem dorazili britští průzkumníci, vedení Frederickem Christianem.

Ovšem při snaze Nan Madol prozkoumat se dostali do kontroverze s domorodci, kteří je tam nechtěli pustit s tím, že místo je tabu a nelze tam chodit bez povolení místního krále.

A protože král povolení neudělil, zůstala tajemství stále neodhalena. První vědci se tak do míst dostali až později, kdy se vlády nad ostrovy ujali nejprve Němci.

V dubnu 1907 provedl na žádost etnologického muzea v Lipsku první vykopávky tehdejší viceguvernér Victor Berg.

O rok později uskutečnil první skutečně vědeckou studii etnolog Paul Hambruch, který místo zkoumal až do roku 1910 a poskytl první přesnou mapu, kterou archeologové stále používají. Podařilo se mu nalézt zbytky šperků, sekerek a také rybářské háčky. Jeho objevy jsou k vidění v lipském muzeu.

Později se místu věnovali Japonci pod vedením Ičira Jawaty a po roce 1945, kdy se ostrovy dostaly pod správu USA, sem občas zamířily americké expedice.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se výzkumu lokality věnoval J. Stephen Athens z institutu na Honolulu. Zvláště se zaměřil na jeden ostrůvek – Nan Dauas.

Objevil zde zbytky keramiky a také se mu podařilo prokázat, že konstrukce ostrůvků započala přibližně okolo roku 900 našeho letopočtu.

Podivné území…

Samotné území Nan Madol, což v domorodém jazyce znamená „Místo mezi“, zabírá přibližně plochu 80 hektarů a leží na 92 umělých ostrovech. Všechny zdejší stavby jsou postaveny z čedičových sloupů, které jsou šestihranné.

Mezi jednotlivými umělými ostrůvky, na kterých ruiny stojí, jsou zbudovány vodní kanály, někteří vědci tak Nan Madol titulují jako „tichomořské Benátky“. Při přílivu je v těchto kanálech vody přes metr, naopak během odlivu jimi lze pohodlně chodit.

V současné době stojí na místě již jen původní hradby. Mohutné čedičové zdi, jimiž je místo obehnáno, sahají místy až do výše šestnácti metrů. Karbonová analýza ukázala, že byly postaveny přibližně v osmém až devátém století.

Ovšem to, jak stavitelé zvedali těžká břemena do této skutečně úctyhodné výšky, vědci zatím nezjistili. Ani to, jak dokázali přemístit nejméně 750 000 tun kamene. Jednotlivé kusy, z nichž jsou budovy postaveny, mají totiž hmotnost od pěti do padesáti tun.

Jak sem tedy mohly být takto těžké kameny dopraveny?

Čedič se sice na ostrově vyskytuje a jsou zde i lomy, kde se objevují i ony šestihranné kameny, ale nejbližší z lomů je vzdálen asi patnáct kilometrů v džungli, a je navíc oddělen údolím, takže je velice málo pravděpodobné, že by odtud byly kameny dopravovány po zemi.

Žádné stopy po transportu ani nebyly objeveny. Vědci se tak domnívají, že kameny byly na místo určení přepravovány po vodě.

Například někteří vědci se domnívali, že stavitelé měli pro přepravu kamenů zhotoveny speciální čluny či „rafty“, jejichž pomocí táhli kámen pod hladinou, aby jej voda nadlehčovala.

Ovšem i tak bylo stěhování nemožné, jak dokázal pokus, který uspořádali reportéři stanice Discovery Channel. I s těmi nejlehčími kameny měli totiž problémy, které se s narůstající hmotností zvyšovaly. I tento způsob přepravy tedy asi využíván nebyl.

Ale jakým způsobem domorodci kameny stěhovali, vědci zatím nerozluštili. Legenda, kterou se mezi domorodci po generace traduje, tvrdí, že kameny samy létaly za pomoci magie.

Údajně měli tehdejší šamani ovládat umění, kdy pomocí zvukových vln dokázali těžké břemeno zvednout a odeslat na určené místo.

Ostatní stavby jsou v ruinách, jen na jednom ostrůvku zůstala zachována jakási čtvercová „hrobka“, která má i střechu. Je však zcela prázdná.

Podle českého záhadologa Ivana Mackerleho však na ostrovech žádné velké budovy pravděpodobně nikdy nestály, a proto zde nemohou být ani jejich pozůstatky.

… a neznámí stavitelé

Archeologové také stále netuší, kdo celý systém ostrůvků a kanálů vybudoval. Jedna z hypotéz hovoří o jakýchsi „kolonistech“, kteří přišli z Asie.

Nejodvážnější tvrzení dokonce zmiňuje vojsko Alexandra Velikého, které se sem mělo dostat po vodě a vojáci měli na místě využít svých znalostí staveb z Egpyta.

Někteří domorodci také věří, že jde o pozůstatky staré říše Lemurie, která se před tisíci lety potopila do oceánu. Nan Madol mělo být hlavním městem této říše a jeho další části mají být pod vodou.

V dávných královských hrobkách, které byly otevřeny, ukázalo se, že v nich byli pohřbeni „obři“. Tedy v porovnání s místní populací. Pohřbení lidé měřili přes dva metry, takže se od domorodců výrazně odlišovali, a pohřbeni byli údajně v platinových rakvích.

Bohužel celý nález byl odvezen Japonci do Hirošimy, kde byl během druhé světové války při bombardování atomovou pumou zničen, takže nelze zjistit, zda šlo opravdu o platinu a kosti obrů, či zda je to jen tradovaná „legenda“.

Dodnes je zkoumání místa poměrně náročné, protože kvůli onomu zmiňovanému tabu musejí archeologové získat povolení od místního vládce. De facto na místě pracovala déle a pečlivěji jen jedna americká výprava ze Smithsonova institutu.

Ovšem i tito vědci důkladně prozkoumali jen pouhé tři ostrůvky. Podařilo se jim však objevit v pozůstatcích starých pecí zbytky popela a radiokarbonovou metodou určit, že tento popel pochází ze 13. století našeho letopočtu. Ruiny samy však mohou být samozřejmě starší.

Teorie se různí

Vědci se nicméně domnívají, že Nan Madol byl mocenským a správním centrem dynastie Saudeleurů, kteří na některých místech Mikronésie vládli přibližně od 12. do 17. století.

Nan Madol, jako město na vodě, měl být sídlem kněží a šlechty, které sem usadil panovník, jenž je chtěl mít všechny pohromadě, aby proti němu nikdo nemohl kout žádné pikle.

Nebyla to oblíbená panovnická dynastie, údajně měli její členové praktikovat i kanibalismus, a tak obyvatelé uvítali, když byl poslední z těchto vládců vyhnán v první polovině 17. století nájezdníky z ostrova Kosrae, vzdáleného asi 500 kilometrů na jihozápad.

Nový kosraeský vládce Isokelekel založil novou dynastii a sídlo přenesl na Pohn Pei, sídlo Nan Madol tak bylo opuštěno a začalo chátrat.

Jiná hypotéza tvrdí, že na ostrově mělo v té době žít asi 500–1000 obyvatel a jednotlivé ostrůvky měly sloužit jako pohřební místa pro nejvýznamnější a nejbohatší.

Ovšem teorie má mezeru v tom, že se na žádném z ostrůvků nepodařilo objevit žádné kosterní pozůstatky, ale ani zbytky domů či hrobek.

Záhadologové navíc operují i s teorií, že pod zemí či pod hladinou se nachází velké množství podzemních chodeb, hrobek a dalších staveb, v nichž jsou dodnes ukryty další platinové rakve s pozůstatky obřích nebožtíků.

Dokonce se hovoří o celém Městě mrtvých, ukrytém pod hladinou. Krátce před vypuknutím druhé světové války je měli objevit Japonci, ale následné boje veškeré snahy o průzkum ukončily a po skončení bojů se už místo nepodařilo nalézt.

Co ostrovy ukrývají?

Do některých staveb byly jako jejich základ zahrnuty i ploché písčité břehy. Dvě hlavní části jsou odděleny mělkým, ale širokým přílivovým kanálem.

Madol Pah neboli Dolní místnost leží na západě a tvoří ji 34 ostrovů. Nachází se zde i hlavní, zřejmě kultovní náměstí, a bylo zde pravděpodobně hlavní centrum moci.

Madol Powe neboli Horní místnost se rozprostírá na východě a zabírá 58 ostrovů. Zde byla pohřebiště, ale také obydlí pro kněží. Hlavně však zde stojí Nandawaus, hrobka vládnoucí dynastie Saudeleurů. Tato část byla pravděpodobně centrem náboženské moci.

Ostrovy mají tvar obdélníku a byly vyplněny korálovými kameny a sutí. Na takto vytvořených základech patrně vznikaly další stavby, ovšem postavené ze dřeva, takže se po nich žádné pozůstatky nedochovaly.

Kamenné základny vytvořené z čediče byly stavěny bez použití malty či jakéhokoli jiného spojovacího materiálu. Odlišit se tu dají dva typy zdiva. První tvoří velké amorfní čedičové bloky, jež mají v mezerách mezi sebou vloženy tzv. klínové kameny.

Druhým typem jsou stěny z čedičových hranolů, skládaných na sebe do požadovaného tvaru.

Někteří archeologové se v minulosti domnívali, že Nan Madol byla pevnost. Proti tomu ovšem hovoří velmi otevřená struktura stavby a také široké otvory ve zdech, jeden má cca patnáct metrů, další pak okolo jedenácti metrů.

Spíše se lze tedy přiklonit k hypotéze, považující stavbu za důkaz síly a bohatství vládnoucí dynastie.

K nejznámějším stavbám patří Nandawaus, obří pohřebiště Saudeleurů, které stojí ve východní části. Má rozlohu takřka 3100 m2 a je tvořeno třemi stěnami o výšce 10 metrů, západní stěna je odkrytá.

Podle objevených známek byla okolo hrobky plánována ještě další linie zdí, ale ta již nebyla realizována, zachovaly se jen náznaky základů. Třetí linie zdí pak obklopuje celý ostrov v délce asi 155 metrů.

Tato stěna je široká 10,5 metru a na výšku měří 4,5 metru. Nandawaus je jediná stavba, která je v Nan Madol orientována podle světových stran. Její rohy jsou míně vyvýšené, takže dodávají stavbě charakteristický vzhled.

Uprostřed se nacházel samotný hrob Saudeleurů o rozměrech 7 x 6 x 1,3 metru. Nelegálními výkopy v minulosti byl však zničen. Původně na něm stálo dvanáct čedičových sloupů o výšce osmi metrů.

V blízkosti ústřední pohřební komory se na jih a na východě nacházely menší hroby, určené patrně pro členy rodiny či pro příslušníky vysoké šlechty.

Co ostrůvek, to jiná funkce

V západní části se do výšky čtyř až pěti metrů tyčí lichoběžníková stavby Pahn Kadira, někdy uváděná i jako Pan Katera či Nangutra, jejíž západní strana měří 97 metrů. Je postavena z několika vrstev čedičových sloupců naskládaných na sebe.

V každé stěně zůstávají průchody, široké až čtyři metry.

Byla to rezidence Saudeleurů, v níž kromě staveb ze dřeva, které se nedochovaly, bylo postaveno i jezírko, soukromý oltář či komplex, v němž pravděpodobně přebývala jakási ochranná garda či dnešními slovy řečeno bodyguardi.

Uprostřed stál chrámový komplex, určený pro uctívání „krokodýlího ducha“ Nahna Keiela Mwahu. Je to vlastně jakási třístupňová miniaturní pyramida, postavená z plochých čedičových kamenů.

Před ní se nachází místo, na kterém docházelo k rituálnímu drcení kořenů a dalších částí pepřovníku opojného, neboli kavy. Podařilo se zde objevit i zbytky dvou posvátných trumpet, vytvořených z lastur mořských hlemýžďů.

Na východ od Pahn Kadira leží Idehd, poměrně malá budova o rozměrech 43 x 31 metrů. V jejím případě se jen částečně zachovala hrana z čedičových sloupů o výšce 2,5 metru. Do její stavby byl organicky zahrnut velký kopec, vytvořený z korálových bloků.

Byl zde však vytvořen jakýsi „dvorek“, na němž byl v kamenném jezírku chován posvátný mořský úhoř a také želvy, které byly důležitou obětinou. Byly zde objeveny zbytky těchto tvorů, pocházející podle radiokarbonové metody ze druhé poloviny 13. a 14. století.

Částečně na útesu, částečně na pevném podkladu byl postaven Peinkitel, ve kterém byly objeveny pozůstatky několika hrobů. Největší z nich byla hrobka o rozměrech asi 7 x 5 metrů, vybudovaná z vybraných čedičových sloupů na západní straně.

Podle některých názorů jde o hrob dobyvatele Isokelekela, ovšem archeologové nejsou zajedno, zda tento dobyvatel a panovník byl skutečnou osobou, či zda jde o postavu mytickou.

Okolo roku 1250 vznikl v jihozápadním rohu ostrova Madol Pah přístav Pahnwi. Šlo o místo, kde návštěvníci kotvili své kánoe. Na samotném ostrůvku o rozloze asi 7700 m2 jsou pozůstatky tří domů, dvou hrobek a několika dalších hrobů.

Při archeologickém průzkumu se zde podařilo najít rybářské návnady, ozdoby na ruce i korálky.

Na vnější stěnu, která má na výšku osm metrů a je postavena z balvanů, z nichž některé mají hmotnost až 90 tun, v dávných dobách šplhaly těhotné ženy, neboť tento obtížný výkon měl zajistit, že jejich dítě bude zdravé a silné.

Uprostřed písečné oblasti se nachází Peinering, speciální ostrůvek, jenž byl určen k finálnímu zpracování kokosového oleje pro slavnostní účely včetně pomazávání mrtvých. Byly zde skladována koksové ořechy, z nichž se extrahoval a rafinoval olej.

Z ostrůvku byla tato komodita distribuována i na další místa. Základem výrobny kokosového oleje byla budova se stěnami vysokými tři metry.

S předchozím ostrůvkem úzce souvisí i Kohnderek, patřící mezi nejsevernější ostrůvky. Archeologové jej datují přibližně rokem 1400. Právě zde byla parfémována a upravována těla zemřelých významných osobností.

Zde se také měly odehrávat slavnostní pohřební tance, které měly nebožtíkovi zajistit pokojný odchod na onen svět. Dodnes se na ostrůvku zachovaly pozůstatky šesti budov.

Temná minulost i nejasná budoucnost

Ostrůvek Wasao, jehož vznik vědci dávají do roku 600, sloužil jako vězení a mučírna, kde byli odstraňováni lidé, kteří se vládnoucím Saudeleurův znelíbili.

Samo pojmenování Wasao znamená v domorodém jazyce „to místo“, což dokazuje, že místní lidé s ním nechtěli mít raději nic společného. Podle jedné pověsti jeden z vládců Raipwinloko právě zde praktikoval kanibalismus.

Na místě bylo nalezeno množství keramických střepů, což naznačuje, že jde skutečně o ostrůvek vzniklý v dávnějších dobách, které byly známé právě výrobou keramiky.

Na ostrůvku Dau, jenž má rozlohu přibližně 5100 metrů čtverečních a vznikl pravděpodobně mezi lety 1000–1250, žili bojovníci, kteří zde hlídali posvátné úhoře a střežili, zda se po moři neblíží nějací nepřátelé.

Také zde vyráběli své zbraně, jimiž byly sekery a kopí. Stálo zde šest domů a na pobřeží byl vybudován jakýsi miniaturní přístav pro přivazování kánoí.

Na poměrně velkém ostrůvku Peikapw byly chovány posvátné obětní želvy. Sloužila k tomu čtveřice „bazénů“, nazývaných Namweias.

V jednom z těchto bazénů se podle pověsti spatřil vládce Isokelekel svou tvář, jak bude vypadat ve stáří, a rozhodl se proto spáchat sebevraždu. K tomu zvolil poměrně drastický způsob autokastrace.

V menších bazénech údajně kněží spatřovali děje, k nimž docházelo v okolí jejich říše. To dynastii Saudeleurů umožňovalo budovat nejen obranu své říše, ale i „špehovat“ případné náznaky neposlušnosti mezi poddanými.

Legenda spojená s tímto ostrovem navíc vypráví o dvou ženách, které zapomněly vzdát příslušnou úctu jednomu z bohů, a za trest byly proměněny ve dva kameny, které se dodnes nacházejí u severovýchodní zdi Peikapw.

Východní stranu Nan Mwoluhsei chrání řada mořských zdí, jež mají funkci jakéhosi vlnolamu. Vnější zeď má na rozdíl od zdí na jiných ostrovech pouze jeden průchod, přes nějž mohly projíždět kánoe.

Údajně to také byla vstupní brána do legendárního města, zvaného Kahnimweiso, které leží pod zemí. Oblast byla chráněna dvěma nebezpečnými žraloky jmény Oun Mwikuhsei a Lioun Mwoluhsei, kteří bránu střežili.

Na znamení odvahy sem skákali někteří z mužů, kteří nejprve kamínky odlákali pozornost žraloků a poté skočili do vody. Pokud se jim podařilo přežít, těšili se ve společnosti značné vážnosti a úctě.

Pahn Douwas znamená v překladu doslova „pod ústy náčelníka“. Jde o ostrůvek v bezprostřední blízkosti Nan Douwas, kde spali stráže a hlídači. Na ostrůvku se dnes nachází pětice domovních základů. Při přílivu je ostrůvek skoro celý zatopen.

Velký ostrov Peikapw Sapwawas byl součástí místního komunikačního systému, a to spolu s ostrovem Pwalahng a ostrovem Usendau. Na všech třech byly umístěny trumpety a bubny, jejichž prostřednictvím se přenášely důležité zprávy či nařízení panovníků.

V současné době je celý areál ostrůvků chráněnou památkou UNESCO, od roku 1985 se však dostal na seznam ohrožených památek. Místo ohrožují rozšiřující se mangrovové porosty a také stoupající hladina moře i jeho celkové působení.

Nan Madol je i cílem mnoha turistů či amatérských badatelů, kteří chtějí rozlousknout některé z jeho tajemství, či snad dokonce nalézt ony pověstné platinové rakve. Každým rokem sem takto dorazí několik tisíc lidí z celého světa.

Pokud se však chtějí dostat přímo k ruinám megalitického města, musejí získat za poplatek potřebné povolení.

Foto: PX FUEL, Pixabay, Shutterstock