Renesanční bílovecký zámek ve Slezku pochází z první poloviny 16. století. Za své existence byl několikrát přestavován, rozšiřován podle možností panstva a také opravován po požárech, především v létech 1729, 1755 a po roce 1945.
Po tom prvním požáru jej nechal opravit a barokně přestavět Václav Sedlnický z Choltic. Právě s tímto mužem je spojován příběh jednoho z duchů zdejšího zámku.
Barona Karla Sedlnického přezdívali lidé, bůh ví proč, baronem Luši. Hospodyni mu tehdy dělala jakási Běta, kterou ale jeho děti moc v lásce neměly. Bály se jí a vyprávěly si o ní všelijaké hrůzostrašné historky.
Jednou si prý baron Sedlický chystal pušku na lov a jen tak z rozmaru namířil na Bětu a stiskl kohoutek. Puška měla být prázdná, ale tom se ozvala rána a hospodyně se kácela k zemi.
Údajně mělo prý jít o nevinný žert, ale při pověsti o povaze Běty to mohlo být i trochu jinak. V osudnou chvíli se měla k baronu přibližovat s ostrým nožem v ruce. Zlá náhoda, nebo sebeobrana?
Místnost, kde ke krvavé události došlo, byla od té chvíle prokletá. Nikdo v ní nechtěl přebývat ani přespávat. Začalo se totiž tvrdit, že tam obchází duch Běty. Neúspěšně také skončily pokusy zbavit se krvavé skvrny na zdi, která zde zbyla.
Když najatý zedník zeď oškrábal a zabílil, najedou byl cítit slabý vánek a skvrna se opět objevila v původní velikosti a barvě. Když selhal i druhý a třetí pokus o odstranění krvavé skvrny, zedník odmítl v této místnosti dál pracovat.
Od té doby nejen tento pokoj, ale i další místa na zámku, byla spojena s duchem Běty, kterou lidé považovali za jakousi zdejší bílou paní. Občas ji bylo možno od brány zámku zahlédnout na tmavém nádvoří. Ale nejčastěji byla ke spatření na zámecké zahradě.
Především u besídek, kde za života ráda pobývala. Teď se však lidé bály do zahrady jen vstoupit a tak zahradník, pokud chtěl něco prodat, musel vždy přijít na zavolání k plotu a přinést požadované zboží.
Ovšem není se čemu divit, pokud se otevřela zámecká brána do zahrady, často se na cestě objevil i ve dne duch Běty. Se strnulým výrazem ve tváři a nehybnýma očima kráčela Běta s kuchyňským nožem v ruce směrem k bráně.
Ještě v roce 1920 byl zřejmě zaznamenán duch Běty na zámku. To mladý pán Sedlický se vrátil na prázdniny ze studií v Opavě a přivezl si dva mladé spolužáky. Tato parta vymýšlela různá alotria pro pobavení.
Jednou přesvědčili zdejšího mladého adjunkta, aby v pozdní večer přišel předvést strašidlo v bílém povlaku. Těšili se, jak vyděsí mladé dámy ze zámku. Bylo tenkrát žhavé léto, a proto pozdní posezení na zahradě přišlo všem vhod.
Když se posléze objevila postava v bílém, pobíhající kolem zámku, začaly dámy samozřejmě ječet a studenti byli spokojeni. I když se jim některé výjevy nezdály být úplně podle představ.
Druhý den se s adjunktem setkali ve městě a děkovali za vystoupení. Jaké však bylo jejich zděšení, když se dozvěděli, že adjunkt poněkud přebral v hostinci a na zámku vůbec nebyl.
Že by jej zastoupil duch Běty?
Ovšem zámek může mít svého ducha také z jiné události. V době po bitvě na Bílé hoře tehdy hrozila ztráta hrdla řadě šlechticů. Někteří z nich prchli do ciziny, jiní věřili, že se obhájí. Byl mezi nimi i majitel bíloveckého panství, pan Mokroš.
Když se jeho manželka dozvěděla, že má být mezi popravenými, ujížděla za císařem Ferdinandem vyprosit pro něho milost. Dorazila však právě ve chvíli, kdy se manželova hlava skutálela z katova špalku.
Zřejmě zešílela, políbila useknutou hlavu, vzala ji pod levou paži a odešla. Po návratu domů však velmi brzy zemřela, ale zůstal prý její duch. O půlnoci byla vídána její postava v zámeckých komnatách s hlavou manžela pod paží a se svící ve druhé ruce.
Pozdější majitel zbožnými dary údajně vykoupil klid její duše. Ale pokud rodině pánů ze zámku hrozilo nějaké neštěstí, stejně se opět zjevila v zámeckých komnatách.
Autor: Lucie Kubešová
