To místo se stalo dějištěm odporných zvěrstev, páchaných minulým režimem, oblíbenou zastávkou romantických trampů, neoficiální nudistickou pláží, konečnou stanicí sebevrahů i námětem strašidelných příběhů.

Není to však jen bohatá a trochu ponurá historie, kterou Amerika u středočeské obce Mořina přitahuje návštěvníky jako magnet. Soustava vápencových lomů s průzračnou vodou a systémem podzemních štol totiž jakoby vůbec nezestárla.

Je stále nádherná a fascinující jako kdysi.

Budiž Amerika!

Vápenec z Českého krasu vzbuzuje v lidech zájem už pěkných pár set let zpátky. Jako stavební materiál je využíván pravděpodobně již okolo 9. století. Dějepisci pak rádi připomínají rok 1320, kdy český král Jan Lucemburský (1296–1346) uděluje mílové právo k pálení vápna.

Opravdový lomařský boom však přichází až s druhou polovinou 19. století spolu s rozvíjejícím se průmyslem a rostoucí poptávkou po snadno opracovatelném stavebním materiálu. Na konci roku 1890 získává licenci na dolování vápence v lokalitě Mořina podnikatel Gottfried Bächer, který hned následující rok rozjíždí první průmyslovou těžbu.

Na začátku dubna 1898 od něj povolení na kutací práce kupuje Pražská železářská společnost, příštích 50 let diktující tempo těžby v Českém krasu. Její inženýři, perfektně ovládající technologii hlubinného dobývání a mající zkušenosti se železnicemi, dají společně vzniknout systému otevřených lomů a dopravních a průzkumných štol, propojených sítí železničních malodráh.

Peklo Mořina

Je jich celkem 19. Každý má své originální přízvisko, přisouzené trampy, kteří si z lomů udělali své poutní místo. Najdete tu Soví ráj, Jižní kříž, Podkovu, Modlitebnu, Liščí lom i Želvu. Zdaleka největší pozornosti se však těší trojice Velká Amerika, Malá Amerika a Mexiko.

Pro poslední jmenovaný však mají starší ročníky v paměti ještě jiná jména – Český Mauthausen, Trestanecký lom či Vápencové peklo Mořina. Za druhé světové války slouží jako pracovní tábor pro zločince.

V letech 1945 a 1946 tu pracují zajatí a uvěznění Němci. Jeho nejzrůdnější využití však přichází až s nástupem komunistického režimu. Mezi lety 1949 a 1953 tady do úmoru za nelidských podmínek, bití a ponižování dřou převážně političtí vězni.

Za pět let se jich tu vystřídá na dvě tisícovky. Každý den jsou nuceni nalámat 16 až 18 vozů kamene, který musejí ještě před naložením rozštípat dvanáctikilovým kladivem na menší kusy. Nesplnění normy se tvrdě trestá.

Provinilci jsou v promočených trestaneckých uniformách zavíráni do betonové nevytápěné kobky o rozměrech 4 x 4 metry. Pobyt odsouzenců na Mořině obvykle končí jejich odvozem do vězeňské nemocnice. Ony hrůzné chvíle dnes připomíná dvoumetrový kamenný pomník na paměť politickým vězňům.

Český Grand Canyon

V těsném sousedství Mexika leží největší z lomů – Velká Amerika, kterému se říká český Grand Canyon. Na jeho dně se nachází jezírko s azurově čistou vodou, rybami i raky, které i přes přísný zákaz vstupu přitahuje ilegální milovníky koupání, a to i ty bez plavek.

Za minulého režimu se sem, na jednu z prvních neoficiálních nudistických pláží, sjíždějí naháči z celé republiky. Rádi se sem vracejí také potápěči. Kromě nich sem unikátní přírodní scenérie přivábila i nejeden filmový štáb.

Natáčely se tu scény z Limonádového Joea i Malé mořské víly. Těžilo se tu až do velkého sesuvu horniny v roce 1963. Třetí lom do party, Malá Amerika, má zatopené dno (tzv. Rešenské jezero). Jedinou pevnou půdou pod nohama je poloostrůvek u severní stěny.

Ten je však přístupný jen po vodě nebo lanech. Těžké stroje dnes v lomech Amerika burácejí už jen v malé míře. Jejich absence využívá už od 60. let množství dobrodruhů, především z řad trampů a nudistů.

Ti ještě dnes s oblibou vzpomínají, jak se schovávali před hlídkujícími esenbáky. I v současné době odtud musejí strážci zákona rok co rok vyhánět desítky trampů, ignorujících výstražné cedule. Lomy lákaly a stále lákají i sebevrahy a odehrála se tu bohužel i řada smrtelných nehod.

Některé z nich má prý na svědomí tajemný Hagen…

Pozor na Hagena!

To jméno patří k Americe stejně neodmyslitelně jako Dracula do Transylvánie. Legenda o něm má hned několik verzí. Jedna z nich vypráví o vojákovi wehrmachtu Hansi Hagenovi, který se v lomech ukryl na konci druhé světové války před spojeneckými vojsky.

Odpálený granát ho ale ve štolách uvěznil a on si ze zoufalství prohnal hlavou kulku. Jeho duch však nenalezl klidu a dodnes v podzemním bludišti přebývá. Okrádá nocující trampy, nebo je dokonce vraždí.

Za tichých nocí jsou prý v chodbách slyšet kroky a šílený smích. V jiných variantách je Hagen dělník, který zůstal při důlním neštěstí spolu s dalšími parťáky uvězněn pod sesuvem. Zatímco jemu se nakonec podařilo protáhnout na svobodu úzkým otvorem, jeho dva druzi takové štěstí neměli.

Smutek Hagena nad jejich ztrátou se postupně promění v šílenství a nenávist ke každému vetřelci.