Široké pláně ruské Sibiře jsou dodnes místem, kde se z vědeckého hlediska stále nachází mnoho zajímavého materiálu. Na mnoha těchto místech se kromě vědců přiživují i nejrůznější záhadologové, kteří za nimi často spatřují jevy nevysvětlitelné či pocházející z jiných světů.

K takovým místům patří i Patomský kráter, který bývá poeticky nazýván Hnízdem ohnivého orla.

V roce 1949 objevil v odlehlé části na severu Irkutské oblasti ruský geolog Vadim Kolpakov záhadný útvar. Kráter o průměru cca 180 metrů a výšce 40 metrů je podle dendrologické analýzy starý minimálně 250 let.

Místní domorodci se místu zdaleka vyhýbali, protože jej považovali za nebezpečné. A podle vědců se místu vyhýbají i zvířata. Kolpakovovi kráter na první pohled připomínal obří důlní jámu, ale s ohledem na to, že nikde v okolí nebyly žádné v Sovětském svazu tolik rozšířené pracovní tábory, pochopil, že jde o přírodní výtvor.

Jako první jej napadl kráter vyhaslé sopky, ovšem proti této domněnce hovoří fakt, že zde není žádný jícen a ani tu není žádná stopa po vytékající lávě či sopečném popelu. Bližší zkoumání pak ukázala, že se jedná o obří kupu roztříštěných kusů vápence o hmotnosti asi milionu tun.

S ohledem na probíhající studenou válku se sovětské orgány věnovaly jinými činnostem a na kráter se zapomnělo až do roku 1971, kdy byl poprvé vyfotografován z vrtulníku. Snímek ukázal, že útvar má seříznuty vrchol a uvnitř něj je kupolovitá vyvýšenina, která připomíná obří vejce.

První vědci přišli až ve 21. století

První skutečně vědecká expedice, zaměřená jen na tento útvar, se na místo vypravila až v roce 2005. A výsledky byly vskutku zajímavé. Pomineme-li fakt, že vedoucího výpravy postihl na místě infarkt, kterému podlehl, což bylo považováno za špatné znamení, naměřili vědci například zvýšenou hladinu radioaktivity v okolí kráteru – v porovnání s centrem samotného kráteru byly hodnoty až dvojnásobné.

Stáří kráteru by podle dendrologické analýzy nemělo přesahovat 250 let a navíc tato analýza místních stromů ukázala, že přibližně v polovině 19. století se v místě prudce měnily životní podmínky. Proč tom tak bylo, to vědci však zatím netuší.

Ovšem největší záhadu přinesl průzkum pomocí magnetometru. Ukázalo se, že v hloubce asi 100–300 metrů pravděpodobně leží nějaký předmět z feromagnetického materiálu. O tom, zda jde o kobalt, nikl, železo, či nějako slitinu, se vědci stále ještě jen dohadují.

Zajímavé však je, že v místech, kde se kráter nachází, je výskyt železitých rud v půdě prakticky nulový. Měření navíc naznačují, že nejde o rudnou žílu, ale nějaký objekt dlouhý asi 6 metrů s průměrem 3 metry.

To vedlo i k domněnce, že může jít o fragment známého Tunguzského meteoritu, či nějaký jiný podobný meteorit. Jiné teorie operovaly s výronem hlubinného plynu nebo podzemní nukleární reakce. Se svou troškou do mlýna samozřejmě přispěchali i ufologové, podle nichž kráter vznikl po pádu vesmírné lodi.

Mezi lety 2006–2010 se do míst vědci vrátili a podařilo se jim zjistit, že kruhová struktura Patomského kráteru se skládá z kruhů vytvořených v různých dobách. Podle měření se na jeho vzniku podílely minimálně tři různé vnitřní procesy.

Záhada trvá…

Vyloučeny byly teorie hovořící o dopadu meteoritu, stejně jako teorie vysvětlující vznik kráteru zmrznutím uvolněných vrstev vody. Podle geologů celé Hnízdo ohnivého orla vzniklo v důsledku freatické erupce, kterou odstartovala vzniklá pára.

K iniciaci takové erupce dochází v okamžiku, kdy horké magma pronikne do oblasti, ve které se nachází dostatek hornin s vyšším obsahem vody, případně při dekompresi zahřátých vodnatých hornin. Do minerálu, v jehož krystalické mřížce je zabudována voda, narazí vertikálně se pohybující magma, které díky své vysoké teplotě minerál prudce zahřeje a z vody v minerálu uzavřené se stane vodní pára, která následně exploduje a zanechá „usušený“ minerál rozbitý na malé kousky.

Právě vyšší teplo, o kterém hovořil i Kolpakov, může být důvodem, proč se místu vyhýbá zvěř a proč zde neroste žádná vegetace. Proto teorii trochu hovoří, že je kráter osamocen, i to, že nejsou nijak vysvětleny naměřené anomálie – a to jak radioaktivní, tak magentická.

Nemluvě o onom předmětu zabořeném v hlubinách.

Právě na něj se zaměřili odborníci z ruského Institutu mechaniky, kteří testovali simulované dopady různých těles do sypkého materiálu. Jejich pokusy ukázaly, že po dopadu pevného předmětu válcovitého tvaru skutečně vznikne kráter podobný Patomskému kráteru.

Teorie o dopadu extrémně tvrdého a pevného tělesa značnou rychlostí tak dostala reálný obrys. Ovšem další průzkum, který by zjistil, co na Sibiři spadlo, zatím hatí finanční i technické potíže. Odlehlost oblasti, nepříznivé klimatické podmínky, které zde po většinu roku panují, i cena za metr vrtu pokračování průzkumu zatím odkládají na neurčito.

A to navíc vědci ani netuší, jak by z takto extrémně tvrdého tělesa v hloubce odebírali vzorky…

Foto: Shutterstock