Jeho silueta patří k nejznámějším nejen mezi Čechy, ale i ve světě. Pražský hrad hrdě se tyčící nad Vltavou je symbolem české státnosti a snad každý z nás ho alespoň jednou v životě navštívil. Na jeho poznání ale jedna návštěva rozhodně stačit nebude.

Turisté, kteří se každý den vydávají vzhůru na Pražský hrad, nejspíš vůbec netuší, že kopec, na které se tato rozlehlá stavba vypíná, má také své historické jméno.

Jmenuje se Opyš a je jedním z původních devíti historických vrchů, na nichž naše hlavní město vznikalo. Skalnatý výběžek nad řekou lákal k osídlení už v pravěkých časech a archeologové tu zaznamenali nálezy keramiky z období před osmi tisíci lety.

Přesnější informace po sobě ovšem zanechali až Přemyslovci. Kníže Bořivoj, proslulý mimo jiné zakládáním kostelů v českých zemích, jeden takový zasvěcený Panně Marii nechal v 9. století vystavět právě na Opyši.

Kolem něj postupně vznikalo opevněné hradiště a přibývaly další a další stavby, o což se starali zde sídlící vládci v čele s Přemyslem Otakarem II., jedním z nejváženějších evropských panovníků své doby.

Práce na půl tisíciletí

Císař Karel IV. už přebíral hrad jako rozsáhlý komplex s výstavným královským palácem vybudovaným podle francouzských vzorů. Srdcem hradu se měla stát nová katedrála sv.

Víta, jejíž základní kámen pokládal mladý Karel IV. ještě jako následník trůnu v době, kdy vládl jeho otec Jan Lucemburský.

Sotva tenkrát mohl tušit, že stavba se dočká dokončení až po více než půl tisíciletí, v době, kdy už i samo království české bude minulostí a na hradě vystřídá feudálního panovníka volený prezident.

Královský dvůr se stěhuje

Na nějakou dobu čeští panovníci na hrad zanevřeli a za svou rezidenci si zvolili Králův dvůr v místě dnešního Obecního domu. Potom se ale do bezpečného a pohodlného hradu zase vrátili, jen jeho opevnění a komfort postupně ještě vylepšovali.

Zejména Vladislav Jagellonský byl v tomto ohledu velice aktivní a díky němu máme dnes třeba monumentální Vladislavský sál, největší světský klenutý prostor bez podpůrných sloupů v tehdejší Evropě.

Za svou trvalou hlavní rezidenci si Pražský hrad vybral i císař Rudolf II., což znamenalo nejen přesun celého dvora do Prahy, ale i další stavební rozmach komplexu. Rudolf II. byl ale zároveň posledním z panovníků, kteří byla na Pražském hradě doma.

Jeho následovníci už přijížděli jen na návštěvy, případně u příležitosti korunovace, a tak až po vzniku Československa se Pražský hrad proměnil opět v sídlo hlavy státu.

Sál nad hlavami koní

Přestože do areálu Pražského hradu můžeme vstoupit i od Prašného mostu či po Starých zámeckých schodech, tím hlavním vstupem zůstává takzvaná Brána Gigantů na Hradčanském náměstí.

Hned za ní se před námi otevře první nádvoří – ceremoniální prostor tradičně sloužící k uvítání významných státních návštěv.

Svou dnešní podobu získalo až v polovině 18. století a naše kroky po novodobější žulové dlažbě logicky vedou k Matyášově bráně, slavnostním portálu směrujícím návštěvníka na druhé nádvoří.

Své jméno dostala podle císaře Matyáše Habsburského, za jehož vlády byla na počátku 17. století dokončena, přestože největší zásluhu na jejím vzniku bychom měli spravedlivě připsat spíše Rudolfu II. Brána není jen obyčejným průchodem, skrývá v sobě také jak vstup do reprezentačních prostor hradu vpravo, tak vlevo monumentální Sloupovou síň, z níž se vchází do největšího slavnostního prostoru hradu – Španělského sálu o rozměrech 47 x 24 metrů a se štukovým stropem ve třináctimetrové výšce.

Své jméno dostal podle vzácných španělských koní, kteří se chovali ve stájích přímo pod ním. Rudolf II. sem umístil svou sochařskou sbírku, dnes známe Španělský sál především jako místo konání koncertů či státních slavnostních shromáždění.

Pokladnice hlídaná lvy

Vzhlédneme-li k obloze, můžeme spatřit nad střechou v jihozápadním rohu nádvoří vlát prezidentskou vlajku, která se vyvěšuje v době, kdy je hlava státu přítomna na hradě. Víceméně pravidelný obdélníkový tvar druhého nádvoří narušují dva objekty.

Uprostřed prostoru vévodí barokní Kohlova kašna, které se přezdívá také Lví. Její kamenná nádrž je totiž zdobena lvími hlavami a další trojice lvů podpírá kouli na samém vrcholku.

Na jižní straně pak vystupuje do prostoru nádvoří Kaple svatého Kříže z poloviny 18. století, dnes sloužící k uchovávání Svatovítského pokladu shromažďovaného od 11. století.

Vystavené předměty mají nejen neocenitelnou historickou a liturgickou hodnotu, ale také jsou dokladem neobyčejné umělecké a řemeslné zručnosti našich předků.

Největšími unikáty je třeba prapor svatého Jiří, meč svatého Václava nebo korouhev osobně zhotovená svatou Ludmilou.

Dominanta největšího nádvoří

Z druhého nádvoří se můžeme vydat dvěma cestami. Ta první směrem k Prašnému mostu nás zavede k barokní Jízdárně Pražského hradu, dnes jedné z nejvýznamnějších pražských výstavních síní.

Druhý průchod nás pak provede pod severním křídlem a první, co spatříme z třetího, hlavního a největšího nádvoří, bude zdobený portál katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

Tu jsme si blíže představili v předminulé Epoše na cestách, tak alespoň připomeňme, že její stavba byla započata v roce 1344 a dokončena až roku 1929 u příležitosti tisícího výročí úmrtí svatého Václava.

Jižní věž katedrály je svou výškou 96,6 metru třetí nejvyšší kostelní věží na našem území.

Pod leskem zlaté pyramidy

Katedrála je samozřejmě dominantou nádvoří, ale my bychom si měli povšimnout i dalších zajímavých objektů.

Naši pozornost bezesporu upoutá osmnáctimetrový žulový obelisk, stojící na svém místě od roku 1928 a teprve na sklonku tisíciletí zakončený pozlacenou vrcholovou pyramidou.

Minout bychom neměli barokní budovu Starého proboštství či Starý královský palác, před nímž stojí Orlí kašna a v němž se skrývá již zmíněný unikátní Vladislavský sál.

Třetí nádvoří pak plynule přechází v Náměstí U Svatého Jiří, k němuž projdeme podél katedrály a na němž na první pohled nepřehlédneme baziliku sv. Jiří, jeden z nejstarších českých kostelů a pohřebiště Přemyslovců.

Legendy o zlatě a alchymii

Oficiálně má Pražský hrad také čtvrté nádvoří, které ale nečekejme v posloupnosti za třetím. Ve skutečnosti leží v těsné blízkosti vstupu do areálu, trochu stranou úplně vlevo, a velkou většinu jeho rozlohy tvoří zahrada na Baště.

Nádvoří tak většinou nebývá tak zaplněno turisty a slouží spíše k odpočinku. My však ve své procházce areálem pokračujeme dál.

Obejdeme-li katedrálu z druhé strany, ve Vikářské uličce čeká proslulá restaurace Vikárka, známá z příběhů Svatopluka Čecha o panu Broučkovi.

Zdejšímu vikářství udělil právo vařit pivo Karel IV. už v roce 1347. Náměstí U Svatého Jiří opustíme Jiřskou ulicí, z níž ovšem nesmíme zapomenout odbočit doleva do Zlaté uličky..

Zdejší miniaturní, pohádkově vyhlížející domy se od konce 16. století vestavovaly do výklenků v hradbách. Podle legend tu přebývali zlatníci či alchymisté, ve skutečnosti si zde ale příbytky zřejmě budovali chudí zaměstnanci hradu a císařští vojáci. Dnes mají domky nové pestřejší fasády a slouží převážně jako prodejny suvenýrů.

Po starých zámeckých schodech…

Uličkou se pak dostaneme až k Daliborce, proslulé věži postavené původně jako věznice a spojené s legendou o mladém šlechtici Daliborovi z Kozojed, který se v ní za dobu svého věznění naučil hrát na housle.

Hrad pak můžeme opustit třeba po Starých zámeckých schodech ze 17. století, které nás zavedou dolů na Malou Stranu a blízko ke stanici metra Malostranská. Schodiště je 230 metrů dlouhé a absolvovat budeme muset 121 schodů.

Možná nám přitom bude tiše znít v hlavě slavná píseň Po starých zámeckých schodech od Karla Hašlera, který má ostatně v horní části schodiště i svůj pomník.