Příroda je krásná sama o sobě, ale když má někdo cit, dokáže ji ještě vylepšit. Zámecký park v Průhonicích u Prahy je toho nejlepším důkazem. Tady by se příroda mohla od člověka učit, jak se to má dělat.

Obec Průhonice u Prahy sice leží oficiálně už ve Středočeském kraji, i když doslova jen o pár metrů, ale přesto vyhlášený Průhonický park můžeme směle přiřadit k hlavnímu městu.

Prestižní organizace UNESCO totiž v roce 2010 Průhonický park zařadila do seznamu světového kulturního dědictví, a to jako neoddělitelnou součást pražského historického centra.

Park tedy spolu s historickým jádrem Prahy tvoří jeden unikátní soubor, který si vysloužil uznání celého světa.

Hrabě, právník i politik

Na místě těsně přiléhajícím k obci Průhonice samozřejmě takhle nádherný park vždycky nebyl. Kdysi ve 12. století tu stávala tvrz s románským kostelem, z níž se v pozdějších staletích nenápadně stal gotický, renesanční či empírový zámek s běžným okolním parkem.

Jeho majitelé nikdy nepatřili do nejvyšších feudálních kruhů, ale jednoho z nich si přece jen zapamatovat musíme. Na sklonku 19. století získal zdejší panství příslušník významného portugalského šlechtického rodu Arnošt Emanuel Silva-Tarouca.

Kromě přídomku hrabě bychom ho ještě mohli označit také za právníka, dendrologa a koneckonců i politika, protože byl poslancem Říšské rady i Českého zemského sněmu a nakonec se stal v Rakousku-Uhersku ministrem zemědělství.

Konec s nudnými paragrafy!

Průhonice vlastně vyženil, protože si za svou choť zvolil komtesu Marii Antonii z rodu Nosticů, který Průhonický park vlastnil. Svatbu měli právě tady, ve zdejší románské kapli Narození Panny Marie z 12. století.

Jak už víme, Arnošt byl právník, ale vždycky ho to víc táhlo k přírodě. Přestože v tomto oboru žádného vzdělání nedosáhl, pilně studoval a nakonec začal publikovat odborné knihy.

Stromy a květiny ho lákaly víc než paragrafy a teď mu najednou spadl do klína obrovský prostor, v němž si mohl v praxi vyzkoušet své představy o krajinářství.

Romantika za každým rohem

Když poprvé procházel malebným údolím kolem potoka Botiče a jeho dvou přítoků, před očima se mu už rýsovala podoba budoucího parku.

Inspirací pro budování parku mu byl park u rodového sídla v Čechách pod Košířem na Prostějovsku a hlavně slavný park knížete Pücklera v Bad Muskau u hranic s Polskem.

Při zakládání parku mu pomáhal slavný německý botanik, dendrolog a zahradní architekt evropského formátu Camillo Karl Schneider. S přeměnou krajiny hrabě začal v roce 1889, chytře přikupoval i dostupné okolní pozemky a park tak rozšiřoval.

Zvětšil plochy rybníků, vodní toky vedl v přesně vypočítaných meandrech a podle citu neomylně osazoval prostor kombinací domácích a cizokrajných dřevin. Byla to mravenčí práce, protože se snažil, aby se z každého úhlu naskýtaly romantické průhledy.

Měl dokonalý přehled o vegetačním období stromů i keřů, takže dokázal stoprocentně využít i proměnlivosti dřevin v jednotlivých ročních obdobích.

Evropa nám závidí skálu

Promyšlenou skladbou vegetace i vodních ploch se hrabě postaral o vytvoření příznivých klimatických podmínek ideálních nejen pro flóru, ale i pro faunu. Začalo se rodit nesmrtelné dílo.

Arnoštova sbírka domácích i exotických dřevin dosáhla počtu 1600 druhů a přičíst samozřejmě musíme i jeho vášeň pro rododendrony, kterých si pořídil na 8000 kusů ve stovce druhů a kultivarů.

Zdejší skálu úctyhodných rozměrů 65 tisíc čtverečních metrů proměnil v alpinum, které nemělo v dalekém okolí konkurenci a je jedním z největších na přirozené skále v rámci celé Evropy. Roste na něm přes 600 druhů trvalek.

Průhonice náhle vešly do povědomí odborné veřejnosti jako jeden z nejvýznamnějších zámeckých parků na českém území.

Všechny peníze do parku

Hrabě současně rekonstruoval i samotný zámek. V rámci úprav nechal zbourat celé jižní křídlo zámku, aby se z terasy otevřel neopakovatelný pohled na rodící se přírodní krásy kolem.

Nechal sice přistavět novou bohatě zdobenou věž, fasádu zámku pokrýt sgrafity a k vnitřní výzdobě povolal umělce zvučných jmen včetně Mikoláše Aleše nebo Josefa Mánesa, ale jinak bychom v interiérech příliš vybavení, sbírek obrazů nebo vzácného nábytku nenašli. O to víc financí mohlo jít na venkovní úpravy.

Domek, kde bydlela Popelka

Procházíme-li dnes Průhonickým parkem o rozloze 250 hektarů, i po více než století od práce jeho zakladatele obdivujeme důmyslně vytvořenou krásu přírody.

Sotva si přitom uvědomujeme, že nás obklopuje 186 druhů jehličnanů a 847 druhů listnatých stromů a vydat se k nim můžeme po třiadvaceti kilometrech cest.

Na procházkách se před námi občas otevře pohled na zámeckou věž, jinde zase narazíme na některou ze zdejších romantických staveb, které bývaly ve své době v podobných parcích samozřejmostí.

Prohlédnout si tak můžeme třeba poloroubenou Českou chaloupku u rybníka Labeška, kterou si určitě budeme pamatovat třeba ze slavné Popelky s Evou Hruškovou.

Scházet nemůže ani gloriet – typický parkový zděný altán z nosticovských dob, v Průhonicích ovšem proměněný ve vyhlídkovou věž a známý také jako Kozí hrádek.

Ještě na přelomu tisíciletí byla stavba chátrající ruinou, dnes po rekonstrukci ale opět září jako kdysi. Jen okolní stromy za léta vyrostly tak, že okrasná funkce glorietu už dávno převažuje nad vyhlídkovou.

Chystá se vylepšení dokonalosti

Hrabě Silva-Tarouca svůj milovaný park budoval až do své smrti v roce 1936, i když v té době už oficiálně jeho majitelem nebyl, Celé panství totiž v roce 1927 prodal československému státu.

Nyní park spravuje Botanický ústav Akademie věd, při kterém byla v roce 1963 v Průhonicích založena i botanická zahrada. Už nyní je Průhonický park perlou mezi krajinářskými parky republiky. Ale zdá se, že zanedlouho na tom bude ještě lépe.

Na sklonku minulého roku započala jeho rozsáhlá obnova plánovaná na dvouleté období. Zahrnuje nejen ošetření stromů, ale budou opraveny i cestičky a některé zdejší historické stavby, v nichž mají vzniknout nové expozice pro návštěvníky.

Jediný omyl hraběte Arnošta

„Až bude mé jméno zapomenuto, nechť park dále žije, rozvíjí se, těší se pozornosti a stane se tak kulturní památkou naší milé vlasti,“ prohlásil kdysi hrabě Arnošt Silva-Tarouca. Všechna přání se mu splnila.

Park opravdu žije a vzkvétá, kulturní památkou skutečně je a asi ani jeho zakladatel si nepředstavoval, že ho budou obdivovat i odborníci z daleké ciziny. Jen jedna předpověď hraběti opravdu nevyšla.

Jeho jméno zapomenuto není a dokud bude Průhonický park tak krásný jako dnes, ani hned tak zapomenuto nebude.