Proplouváte mezi majestátními kamennými obry a nevíte, kam vlastně upírat pohled přednostně. Skalní soutěsky tyčící se nad říčkou Kamenicí v Českém Švýcarsku představují to nejcennější z celého národního parku.
Vytvořit turistickou atrakci v Českém Švýcarsku se příroda rozhodla už někdy před sto miliony let.
Pečlivě se starala o usazování písečných usazenin silných až několik set metrů na dně moře a když pak nechala vodu odtéct, sopečná činnost a eroze během třetihor už vykonala zbytek práce.
Až lidské oči ale v rozeklaných skalních průrvách dokázaly vidět romantiku, jaká jen obtížně hledá konkurenci.
Hazardní sázka prvních turistů
Zpočátku ale byly skalní soutěsky na řece Kamenici lidem spíš pro zlost. Byly obtížně přístupné a navíc vydat se do jediného kostela široko daleko znamenalo pro věřící z druhé strany pořádnou štrapáci, protože museli tu obrovskou díru v zemi složitě obcházet.
Ne nadarmo se pro místo, kde končily všechny stezky nebezpečným spádem do hlubin, ujalo označení Konec světa. Každý, kdo by se snad pokusil do neprobádaných končin proniknout, by byl nutně považován za šílence a hazardéra. Ale našli se i takoví.
V roce 1877 se pětice mladíků s nepříliš vyvinutým pudem sebezáchovy v hřenské hospodě U Zeleného stromu po pár žejdlících vsadila, že soutěskami řeky Kamenice projede na vorech.
Dali dohromady tři přibližně čtyři metry dlouhá improvizovaná plavidla a u Dolského mlýna se s nimi pustili do proudu.
Jízdu přežili a když se nakonec bez jediného škrábnutí vynořili u Hřenska, ani netušili, že právě nenápadně položili základ budoucího turistického ruchu v těchto romantických končinách.
Zkušenosti z Alp se hodí
Uplynulo jediné desetiletí a podnikavý obchodník se dřevem Franz Clar z Hřenska se pokusil vydělávat na zpřístupnění jedné ze soutěsek.
V roce 1889 se postaral o vybudování systému plovoucích ukotvených dřevěných lávek a chodníčků a pro návštěvníky připravil i vor. Ale všechno to bylo málo trvanlivé a stačilo, aby se trochu zvedla hladina, a už chodníčků povážlivě ubylo.
Pořádně do ruky to vzal až sám majitel zdejšího panství Edmund Clary-Aldringen. Bylo mu jasné, že budoucí turisté musejí soutěskami procházet pohodlně a bezpečně.
Potřebné odborníky přivezl až z Itálie stejně jako dvě stovky dělníků, příslušníků kočovné a svérázné komunity, kterým se říkalo barabové. Byli to původně železniční dělníci vykonávající ty nejtěžší práce při prorážení tratí a tunelů v těžkém terénu v Alpách.
Podobná práce jako tam je čekala i v soutěskách. I tady bylo třeba kromě stezek prorážet tunely. Barabové používali prastarou techniku: Pískovcové skály nejprve zahřívali ohněm a pak je prudce ochlazovali vodou. Popraskaný kámen pak bylo snadnější vylámat.
Žebráci se na loďce nesvezou
Barabové byli hotovi za několik měsíců a už v roce 1890 tak mohl být zpřístupněn první úsek – zhruba půl kilometru dlouhá soutěska, která od té doby nese jméno Edmundova.
Na hladinu řeky se tehdy vydalo pět lodiček ovládaných převozníky vybavenými bidly a vyšňořenými v námořnických stejnokrojích. Po osmi letech se zvědavci mohli podívat také do Divoké soutěsky, dlouhé 250 metrů, a turistický ruch se rozjel na plné obrátky.
Nahlédneme-li do dochovaných dokumentů z 20. let minulého století, zjistíme, že v té době už křižovalo vody Kamenice v soutěskách 21 lodiček a ročně se na nich svezlo 160 000 zájemců. Už tenkrát tu platily přísné předpisy.
Že se nesmělo fotografovat, to tehdy ještě možná běžné návštěvníky trápit nemuselo. A majitel pro jistotu přidal i zákaz podomního obchodu a vylepování politických plakátů a také zapověděl vstup žebrákům.
Převozník těžký chleba má
Jako první po proudu se mezi obcí Srbská Kamenice a zříceninou Dolského mlýna pod vysokou hradbou skal otevírá Ferdinandova soutěska. Na sklonku 19. století tu panoval docela čilý ruch.
Lodičky nabízely půlhodinovou projížďku, cestu zpátky proti silnému proudu si převozníci museli i s prázdnými plavidly tvrdě odpracovat. Trasa vedla i přes takzvanou Černou hlubinu, nejužší místo soutěsky.
Dnes už tudy pramice neprojíždějí a pěšky si celou soutěsku také neprojdeme, protože voda místy dosahuje až ke strmým skaliskům. Ferdinandova soutěska je však volně přístupná, jen v době hnízdění zdejší kolonie výrů velkých od února do dubna se sem nesmí.
Hned za Dolským mlýnem z 16. století se skrývá divoká rokle zvaná Ve Strži. Díky své naprosté nepřístupnosti je takřka nedotčená člověkem.
Po ní následuje Divoká soutěska zpřístupněná už v roce 1898. Od Mezního můstku překlenujícího Kamenici sejdeme stezkou k přístavišti, abychom na člunu zhruba za čtvrthodinku absolvovali úsek dlouhý 450 metrů.
Přitom bychom si měli trochu obdivu, který věnujeme okolním skalním velikánům, ponechat i pro samotné převozníky. Nejen že bravurně podávají výklad i v cizích jazycích, ale také se docela nadřou.
Prázdná lodička váží 850 kilogramů a naplněná turisty se může vyšplhat až na hmotnost 2,5 tuny. Každý z převozníků se v sezoně musí průměrně čtrnáctkrát otočit, aby se projížďky dočkali všichni zájemci.
Soutěskou ale můžeme projít také suchou nohou po dřevěných chodnících a nechat se vést žlutou turistickou značkou. Chodníky byly před dvěma lety nákladně zrekonstruovány a byl opravdu nejvyšší čas.
Poslední opravu prováděli už před téměř šedesáti lety vojáci Československé armády.
Vodopád, který padá na povel
V sevření skalních velikánů není pro návštěvníky ani tak těžké pochopit, že právě v těchto hlubokých roklích panují úplně jiné přírodní podmínky.
Takzvaná vegetační inverze je způsobena hromaděním studeného vzduchu na dně roklí a překvapivě se tu proto můžeme setkat s řadou podhorských i horských druhů rostlin. Je to tak i v poslední soutěsce v řadě – Edmundově neboli Tiché soutěsce.
Téměř kolmé stěny, které ji svírají, se tyčí do výšky až 150 metrů a po vodě tu můžeme urazit téměř kilometr. Skalní útvary nad hlavami nesou mnohdy neobvyklá jména jako Skalní rodina, Gorila, Velryba, Sloní rodina, Hřenská anakonda či Mimozemšťan.
Převozníci během zhruba dvacetiminutové projížďky potěší jak odborným, tak žertovným výkladem a jako bonus zatáhnou za ocelové lanko, čímž spustí proslulý umělý vodopád.
Pokud zvolíme plavbu po proudu, doveze nás pramička tak daleko, že dojít pěšky do Hřenska už není takřka žádná námaha.
Voda nesnese nic v cestě
Příroda kolem Kamenice nenabízí jen úchvatné půvaby, ale umí ukázat i tvrdou odvrácenou tvář. V úzkých roklích v hlubokém skalním korytu voda proudí zdánlivě poklidně, při větším průtoku se však chová jako dravá horská bystřina.
Na počátku srpna 2010 se zdejší oblastí prohnala ničivá povodeň, podle starousedlíků největší, jakou pamatují. Ve Hřensku stoupla hladina říčky na 406 centimetrů, zatímco běžně dosahuje sotva desetiny. Blesková povodeň ale zcela zničila soutěsky.
Odnesla můstky a lávky, rozvalila jezy a lodičky rozházela po březích i stromech, jako by byly z papíru. Až do Hřenska připlul kiosek s občerstvením. Ze soutěsek se uvolnilo obrovské množství naplavenin a příroda se tak trochu vrátila do dob hraběte Edmunda.
Když převozníci příští sezonu nastupovali do práce, museli dvoumetrová bidla vyměnit za čtyřmetrová a i tak mnohdy ani nedosáhli na dno a museli používat pádla. Dnes už jsou ale následky povodní napraveny a soutěsky čekají na turisty opět v plné kráse.
FOTO: PX FUEL
