Calzada de los Muertos, Cesta mrtvých, protíná Teotihuacán. Středem města míří 2,5 kilometru dlouhá ulice přímo k posvátné hoře Cerro Gordo. Čtyřicet metrů širokou hlavní třídu lemují významné budovy až k Pyramidě Měsíce, která kopíruje tvar masivu za sebou.

Kolem Měsíční pyramidy se nachází dvanáct menších pyramid. Nejspíše sloužily pro praktikování lidských a zvířecích obětí. Na náměstí Měsíce najdeme ruiny paláce Quetzalpapálotl, Chrámu opeřených ulit a Paláce jaguárů.

Jižnímu konci Cesty mrtvých vévodí Citadela, sídlo dávných vládců města, uvnitř tohoto objektu narazíme na pyramidu Quetzalcóatla, který má podobu opeřeného hada.

Úžas ale vzbudí i obytné komplexy Yayahuala a Zacualael, svědčící o vysokém komfortu bydlení v době své vrcholné existence, tedy od přelomu letopočtu cca do roku 700 n. l.

Místo, které stvořili bohové

Další dominantou aztéckého města je Pyramida Slunce, stojící severně od Citadely. Nejstarší stavba celé lokality, vysoká 66 metrů, stojí přímo nad posvátnou jeskyní. Symbolizuje plodnost.

„Místo zrození bohů,“ tak se dá do češtiny přeložit Teotihuacán, metropole skrytá v údolí. Rozsáhlý komplex leží 50 kilometrů na severovýchod od Mexico City, hlavního města dnešního Mexika.

Právě tak by mohl vypadat stručný průvodce nejdůležitějšími body dávného starověkého města, které dosud zahaluje mnoho tajemství. Prolíná se zde několik kultur.

Stavby jsou umístěny podle přísných geometrických pravidel a obsahují řadu symbolů. Nelze pochybovat, že podle Aztéků svět stvořili bohové a toto místo má odrážet jejich víru. Další podrobnosti, které by nám pomohly pochopit jeho význam, ale chybí.

Geometrická přísnost staveb i jejich rozmístění přinášejí spoustu otazníků. Dokážeme na některé z nich odpovědět?

Pyramida zasvěcená Slunci ukazuje zajímavý jev. Vycházející paprsky ranního Slunce naprosto přesně osvítí pouhou polovinu jejího obrazu, ta druhá zůstane ve stínu. Je to vidět na mnoha fotografiích, pořízených letecky nad pyramidou za ranního rozbřesku.

Ale tím nekončí úzká souvislost staveb s hvězdnými tělesy. Dávné předkolumbovské civilizace mistrně ovládaly astronomii a astrologii. Pohyby vesmírných těles přesně určovaly, kde mají být význačné budovy města vystavěny.

Bez vhodné konstelace planet nebylo možné ani položit základní kámen. Hovoří se i o tom, že roli zde hrála oběžná doba planety Venuše, jež ztvárňovala jednoho boha. Dokonce snad určovala i počet lidských obětí, nezbytných pro zdar a zasvěcení staveb.

Tajemství umístění staveb

Polohy planet se zjišťovaly nejenom při zakládání pyramid a všech důležitých budov ve městě, ale i při jejich následných přestavbách. Vědci se dnes snaží přijít na kloub tomu, podle jakého klíče budovatelé stavby umisťovali.

Angažují se v tom i Češi.

„Podle Malmströma (geografa Vincenta H. Malmströma) Slunce zapadá ve směru od Pyramidy Slunce kolmo na Třídu mrtvých s astronomickým azimutem 285.5 ◦ dne 13. 8., což má být význačné datum počátku mayského kalendáře (vztahuje se k počátku Dlouhého počtu mayského kalendáře, t.

j. mayský rok, den a měsíc „nula“ údajně připadají na den 13. 8. 3113 př. n.

l.). To vše ale jen za předpokladu, že převodní koeficient mezi mayským a naším kalendářem platí tak, jak jej užívá většina historiků,“ uvádí Jaroslav Klokočník z Astronomického ústavu v Ondřejově svoji tezi týkající se umístění staveb v Teotihuacánu.

Neobjasněná záhada stavitelů

Hádankou však zůstává i samotná totožnost stavitelů. Podle některých teorií vybudovali dávné stavby Toltékové. Ano, uvažuje se o nich, ale řada vědců poukazuje na to, že vrchol toltécké kultury nastal až později. Jejich kultura se datuje do doby 900–1150 n. l. Jiní přemýšlejí o Totonacích, kmeni z východu.

Mluví se rovněž o kultuře z města Cuicuilco, ležícího na břehu jezera Texcoco v jihovýchodním údolí Mexika (dnešní čtvrť Tlalpan v Mexico City). Počátky této kultury sahají až do roku 1400 př. n. l., k jejímu velkému rozvoji pak došlo po roce 800 př. n.

l., kdy bylo vytvořeno městské centrum s asi 20 000 obyvateli. Ovšem v 1. století př. n. l. postupně dochází k úpadku. Tehdy také začíná růst Teotihuacán – na přelomu letopočtu se rodí zdejší Pyramida Slunce.

Může to mít souvislost právě s oslabováním Cuicuilca, které pak zřejmě v letech 245 až 315 n. l. zcela pohřbila láva z nedaleké sopky Xitle. Největší a nejvýznačnější stavby Teotihuacánu se zrodily zhruba do roku 300 našeho letopočtu, což se časově shoduje.

Nelze tedy vyloučit, že Cuicuilčané vyrazili směrem do Teotihuacánu a podíleli se na zdejších stavbách.

O náboženských praktikách používaných ve městě toho víme také velice málo. Architektura a dochované umělecké artefakty vyjadřují, že šlo o polyteistickou společnost, tedy kulturu uznávající větší množství bohů.

Nejdůležitějším božstvem je Velká bohyně Teotihuacán, zobrazovaná jako bohyně pavouků. Silný vliv má Quetzalcoatl, bůh vegetace, ovšem význam tohoto božstva se postupně měnil. Dále jsou zde bůh deště Tlaloc a také bůh jara Xipe Totec. Těmto bohům obětovali kněží lidi i zvířata.

Ovšem i těchto málo dochovaných zpráv ukazuje na shodu ve vyznávání Huehuetéotla, aztéckého boha ohně, známého a uctívaného v obou městech, tedy jak v Cuicuilcu, tak v Teotihuacánu. I to napovídá, že sídla měla společného více, než bychom možná čekali.

Glyfy nic neprozrazují

O jazyce, politice i kultuře máme jenom o zlomky informací. Teotihuačané používali jako písmo glyfy.

Nelze vyloučit, že několik záznamů, které dodnes máme k dispozici, se omezuje pouze na data a jména, takže ani jejich případné rozluštění by nepomohlo objasnit téměř nic z ze záhad obklopujících život ve městě v dobách jeho největší slávy.

Ať už metropoli postavil, kdo chtěl, pozdější existence Teotihuacánu nese stopy více kultur – Aztéků, Mixteků a Zapoteků. Proto se uvažuje o tom, že výbuchy sopek v okolí svedly do údolí více skupin.

Samotní tvůrci si určitě neuvědomovali, jak velkolepé dílo postavili, rozhodně jedno z největších měst tehdejšího světa. „Bylo to největší město kdekoli na západní polokouli před rokem 1400. Mělo tisíce obytných komplexů a desítky pyramidových chrámů…

srovnatelných s největšími pyramidami v Egyptě,“ uvádí nedávno zesnulý George Cowgill, archeolog z Arizonské státní univerzity. Rozlohou bylo ve své době naprosto srovnatelné se starověkým Římem, nebo ho možná dokonce předčilo. Teotihuacán se rozkládal na prostoru 22–25 km2.

Minimum zpráv existuje i o životě v této metropoli. Nástěnné malby v pyramidách, tzv. murálie, napovídají, že lokalita nejspíše byla domovem válečníků. Úkolem bojovníků bylo najít zajatce na náboženské rituály a zasvěcování svatyní.

Již v 18. století budila tajemná Pyramida Měsíce pozornost badatelů. Tehdy ji začali prozkoumávat první archeologové.

Svědectví proto poskytují především archeologické vykopávky, a to až do současné doby, kdy je provádí Saburo Sugiyama z univerzity v japonském Aiči a Rubén Cabrera, mexický archeolog.

Pod nánosy hlíny odhalili ostatky zvířat a lidí, které pocházejí z obětních rituálů.

Roku 1989 narazili archeologové na 18 obětí v jámě, nalézající se na jih od chrámu Quetzalcoatl. Další nálezy odkryly 200 obětí, které se staly součástí chrámu v době, kdy byl stavěn, tedy v období na počátku 3. století našeho letopočtu.

Z velké části šlo o bojovníky, pohřbené ve vojenském oděvu. Nechyběly však ani mladé ženy a také muži, podle šatu s vysokým společenským postavením. Nelze pochybovat, že Pyramida Měsíce patřila k místům sloužícím k oslavám státní moci a také vojenských úspěchů.

V roce 2004 došlo k odhalení dalších obětí, tentokrát celkem dvanácti lidí s rukama svázanýma za zády. U deseti z nich byla odříznuta hlava a ostatky rozházeny okolo pohřebních truhel umístěných v pyramidě.

Dvě oběti, které nebyly dekapitovány, měly bohatě zdobený šat.

Součástí byly i oběti zvířecí, a to pět špičáků odpovídajících vlkům nebo kojotům, ostatky tří kočkovitých šelem, jaguárů nebo pum, a také třináct ptáků, pravděpodobně orlů, ve všech případech symbolizujících válečníky.

Obešli se bez podzemních prostor

Jak se vlastně liší pyramidy v Mezoamerice od těch staroegyptských? O pyramidách ležících v říši na Nilu toho víme o poznání více, i proto teotihuacánské pyramidy vzbuzují takovou zvědavost.

Díky intenzivnímu výzkumu můžeme říci, že je odhalováno stále více s nimi spjatých tajemství.

Především nesmíme opomenout důležitou skutečnost, že v mezoamerických pyramidách nenajdeme velké prostory, které jsou typické pro egyptské pyramidy a slouží jako hrobky.

Naopak jako charakteristický rys mezoamerických pyramid označujeme obětní schránky, uložené do základů budovy.

Vkládaly se do nich rozmanité předměty – od nejrůznějších artefaktů až po drahokamy, a samozřejmě nechyběly obětiny, jak již samotný název schránek napovídá. Šlo o obětovaná zvířata či lidi. Uložení do základů budovy zřejmě vždy doprovázely složité obřady.

Tady však musíme nechat průchod tajemnu, protože o jejich průběhu neexistují žádné záznamy. Než se podaří objevit více, musíme se spokojit s tvrzením, že rituály měly za úkol posvětit budovy a předat jim posvátnou moc.

U mezoamerických staveb se tyto schránky vyskytují poměrně často. Ve většině z nich nenarazíme jenom na jednu, ale na mnohem více schránek s obětinami. Co to znamená?

Odborníci předpokládají, že k vytvoření schránky a jejímu naplnění posvátným obsahem došlo při každé přestavbě důležité budovy, a tím se právě vysvětluje velké množství schránek.

Existují zároveň i předměty, které měly opačnou roli než propůjčit budově posvátnou moc. Kromě posvěcovacích schránek se tedy objevovaly i schránky odsvěcovací.

Kde vědci rozlouskli záhadu obou typů schránek? Pomohl jim průzkum Hlavního chrámu v Tenochtitlánu. Ukazuje se, že Teotihuacán v tomto ohledu nabízí ještě cennější poznatky, protože vznik Pyramidy Slunce sahá dále do minulosti než tenochtitlánský chrám.

Její základy pocházejí z přelomu letopočtu. Jak už jsme zmínili, mezoamerické pyramidy postrádají rozsáhlé prostory, v jejich nitru odhalíme obvykle maximálně jednu komoru. To ovšem neznamená, že by se v ní nic neukrývalo, právě naopak.

Tým vědců, vedených Saburem Sugiyamou, už dlouhá léta zkoumá nitro Pyramidy Slunce. Dobře proto ví, že musí kopat sondy do výplní pyramidy z kamenné suti. Právě tam odkrývá schránky a obětiny, ale nejen je.

Dokonce se povedlo odhalit celkem tři stavby, které stávaly v místě dnešní Pyramidy Slunce ještě předtím, než byla zbudována. Pod pyramidou se vyskytovaly i hroby – jeden z nich ukrýval ostatky dítěte a samozřejmě obětní schránku.

Vzhledem k jejímu umístění přímo pod samotnou budovou a velmi bohatému obsahu odborníci usuzují, že jde o nejdůležitější schránku, tedy tu která posvěcovala první etapu výstavby. Schránka skutečně vyniká svým obsahem.

Doslova přetéká různými obsidiánovými artefakty, a to hlavně hroty šípů. Nechybí spousta pyritových disků a keramické nádoby. Samozřejmě v ní byly i kostry zvířat včetně jejich lebek, což odkazuje na provedené zvířecí oběti. Podle analýzy jde o orla a králíky. Mezi velké cennosti pak patří obličejová maska ze zeleného hadce.

Základní jednotka délky 83 cm

Saburo Sugiyama jako šéf vykopávek se snaží rozluštit mnohá tajemství Teotihuacánu, nejen početné objevy obětin prokazující brutalitu dávné místní civilizace.

Například roku 2012 se svým týmem ohlásil, že se mu zřejmě podařilo odhalit základní měrnou jednotku délky, kterou obyvatelé města používali. Nedosahuje ani metru – je dlouhá 83 cm. Jak přišli badatelé právě na toto číslo? Pečlivou analýzou zdejší architektury.

Když přepočítávali a zkoumali rozměry různých budov ve městě, všimli si, že všechny jsou dělitelné 83 centimetry. Ať už se jedná o Pyramidy Měsíce a Slunce či Pyramidu Opeřeného hada nebo Citadelu, všude hraje roli tento rozměr.

Jenom do roku 2015 zde v archeologické lokalitě v Teotihuacánu vědci vykopali na 75 000 nejrůznějších artefaktů zahrnujících keramiku nebo mušle, dále komnatu obsahující ohromné množství šperků, ale také sochy z černého kamene, jantarové sklenice a jiné rituální předměty.

V roce 2018 pak výzkumný tým pod vedením archeoložky Véronicy Ortegové narazil pod Pyramdou Měsíce na podivný tunel a komoru zhruba 8 metrů pod zemí.

Podle odborníků objevené prostory zcela jistě sloužily k praktikování náboženských obřadů a kontaktům s podsvětními silami.

K nálezu pomohla technika měření elektrického odporu. „Objev dokázal, že obyvatelé města Teotihuacánu v průběhu staveb svých chrámů postupovali vždy podle stejného vzoru. Jejich stavby měly za úkol napodobit říši mrtvých,“ vysvětluje Ortegová.

Archeologické průzkumy nejenom v samotném Teotihuacánu, ale dokonce po celém Mexiku, naznačují, jak silný vliv tato metropole v době svého zlatého věku měla.

Vytvořila svého druhu malou mezoamerickou říši, podmanila si několik mayských měst v okolí, například Oaxacu na jihovýchodě na pobřeží Mexického zálivu, dále mocný Tikal – to se podle odborníků stalo zřejmě roku 378 našeho letopočtu.

Tehdy do Tikalu podle záznamů dorazil teotihuacánský vyslanec Siyak K´ak, který bez pomoci síly, dohodou a sňatkem s urozenou ženou z Tikalu zpečetil spojenectví obou měst. Pro Tikal se nová éra stala jasným přínosem.

„Po této invazi stoupá Tikal na novou úroveň velikosti,“ vysvětluje Thomas Garrison, archeolog z Ithaca College.

„Jak se šíří vliv Tikalu, dochází ke vzniku většiny toho, co známe jako klasickou mayskou kulturu včetně promíchání psaného jazyka,“ říká Román Ramírez, antropolog z univerzity v texaském Austinu.

V mayském městě Morelos, vzdáleném 85 km na jih, se dodnes nachází velké množství teotihuacánské keramiky a obsidiánu. Svědčí to o provázaných vztazích.

Na druhou stranu se vazby mezi Teotihuacánem a okolními mayskými městy zřejmě značně měnily, protože města netvořila jednotnou říši, ale roztříštěné státečky.

Překvapivě na stopy teotihuacánské kultury narazíme i na tichomořském pobřeží dnešní Guatemaly, které je od původního města vzdálené přes 1000 kilometrů.

Kadidla určená k náboženským rituálům pocházela zcela jistě z tohoto multikulturního centra, to potvrzuje i Oswaldo Chinchilla, archeolog z univerzity v Yale.

Můžeme tedy Teotihuacán přirovnat ke starověkému Římu, který také expandoval, ale Řím se ke svému okolí choval značně dobyvačněji. „Může to probíhat velmi nepřátelsky – vtrhnu dovnitř, spálím chrámy, znásilním vaše ženy, vymažu vás ze země.

Nebo to může být jemnější – elity obou kultur se spojí a překonfigurují sociální systém,“ vysvětluje Sue Alocková z Michiganské univerzity různé modely podmanění si sousedních zemí.

Teotihuacán tvořil zřejmě spíše jemnější model, kdy šlo o „strategické místo, které kontroluje,“ jak míní archeoložka Claudia García-Des Lauriers z Kalifornské státní polytechnické univerzity.

Centrum obchodu s luxusním zbožím

Teotihuacán se stal významným obchodním centrem, kam se na trhy stahovali cizinci a mnozí z nich se tu zřejmě nakonec usadili. Zpočátku z toho všichni těžili, později z toho však mohly vyplynout různé problémy.

Vyvážely se odtud obsidiánové nástroje, a to oštěpy a hroty šípů. Zcela nepochybně měl Teotihuacán na obchod s obsidiány monopol. Nejdůležitější ložisko obsidiánů v Mezoamerice se totiž nachází nedaleko města.

Mezi cenné vývozní artikly patřila také složitě zdobená keramika. Z města a do něj putovalo i jiné zboží, a to hlavně kakao, bavlna, exotické peří a také mušle. Kromě kvetoucího obchodu se rozvíjelo i zemědělství.

Pěstovaly se tam fazole, kukuřice, papriky, avokádo a tykve, chovaly krůty a kuřata.

Proč obyvatelé svoje město někdy kolem roku 700 našeho letopočtu opustili? Badatelé předpokládají, že počet lidí postupně rostl, až došlo k přelidnění.

Tato varianta by odpovídala scénáři, kdy sem přicházeli stále noví a noví lidé a vytvářeli ve městě svoje komunity.

Podle odhadů v době vrcholné slávy v Teotihuacánu bydlelo asi 120–200 tisíc lidí, což je na tak malý prostor příliš obrovské množství. Přírodních zdrojů ubývalo, až všechny zmizely. Lidé proto museli svoje sídlo opustit a hledat nová místa k životu.

Ve hře jsou také klimatické faktory jako období sucha nebo případně rovnou velké přírodní katastrofy sopečných erupcí. Je možná i invaze cizích bojovníků.

Konflikt mezi různými skupinami

Variantou také může být revolta obyvatel.

Linda Manzanillová, antropoložka pracující pro Mexickou národní autonomní univerzitu se domnívá, že v Teotihuacánu před jeho zánikem žilo několik různých etnických skupin obyvatelstva, což potvrzuje předchozí domněnky o vztazích s okolními mayskými městy a nárůstu zdejšího obyvatelstva.

Když začaly být aktivní blízké sopky Xitle a Popocatépetl, lidé prchali před jejich činností a proudy lávy linoucími se z těchto vulkánů. Nemuselo jít nutně o ohrožení „jen“ přírodní katastrofou.

Teotihuacán tvořil pulzující velkoměsto, kam lidé přicházely na poutě, náboženské obřady i na trhy.

„Teotihuacán byl vynikající městské centrum, skoro jako dnešní Los Angeles nebo New York. Chodili tam lidé z celé Mezoameriky,“ vysvětluje Karl Taube, archeolog z Kalifornské univerzity.

Problémy pak nastaly v okamžiku, kdy se proti sobě začaly stavět různé etnické skupiny. To vyústilo ve vzájemné konflikty, které měly na hladký chod města zničující účinek a přinesly mu zkázu.

Teorie antropoložky Manzanillové rozhodně nestojí na vodě, ona sama pro ni přinesla konkrétní důkazy. Během svých výzkumů analyzovala nalezené lidské ostatky i objevené artefakty.

Při ohledání kosterních pozůstatků se soustředila na analýzu DNA obyvatel a také izotopů v kostech, které mohou jednoznačně dokázat, odkud konkrétní jedinci pocházeli.

Manzanillová nabídla pohled na Teotihuacán jako na metropoli, ve které žily různé skupiny lidí. Mnohé odhalily i předměty domácí potřeby, které se v jednotlivých etnických skupinách obyvatel od sebe samozřejmě lišily.

Rozmanitou podobu měly i pohřební zvyky a rituály, i ty od sebe dokážou odlišit rozmanitá etnika. Typicky šlo o migranty z oblastí, které ohrožovaly svojí aktivitou vulkány. Skupiny žily zřejmě každá v jiné čtvrti města.

Multikulturní společnost poháněla rozvoj metropole, ale zároveň odlišnosti působily postupně spoustu sporů, které zřejmě jednoho dne vyústily v tragédii.

Spory skončily požárem

„Napětí mezi vůdci jednotlivých skupin rostlo a když překročilo určitou mez, došlo ke vzpouře,“ mini Manzanillová.

Situace dospěla k obrovskému povstání obyvatel města, a to zřejmě někdy po roce 700. Lidé vtrhli do ulic, snad se masakrovali mezi sebou, a nakonec zapálili důležité budovy. Vznikl zmatek, každý bojoval takřka proti každému. Město spělo ke svému konci, který definitivně nastal asi kolem roku 750.

Teotihuacán zcela jistě zachvátil obrovský požár a vrstva popela zakryla ruiny města, ve kterém už nikdo nezbyl. Nelze vyloučit, že sem vtrhli ještě nějací útočníci, kteří vydrancovali, co se dalo. Magický letopočet 1000 pak uvítalo již jen prázdné město bez lidí.

V případě, že se tato teorie zakládá na pravdě, jde o názornou ukázku velkých výhod, ale také nesporných rizik multikulturní společnosti.

Rozdíly mezi dávnými obyvateli teotihuacánské metropole mohly jejich život na jednou stranu velmi obohacovat, ale na druhou zase přinášet mnoho sporných momentů, které mohly skončit i krvavou válkou jednotlivých skupin mezi sebou. To potom nepřináší žádné vítěze, jenom poražené, protože ji málokdo přežije.

Dalším scénářem mohlo být povstání chudších vrstev proti bohaté elitě, což by poměrně snadno vysvětlovalo vypálení budov.

George Cowgill se domnívá, že je nutné vytvořit další studie, které by pomohly odhalit tajemství života v dávné metropoli.

Podle něj pravda netkví ani v tom, kdo Teotihuacán vybudoval, ani proč město zaniklo. „Spíše než se ptát, proč se Teotihuacán zhroutil, je zajímavější se ptát, proč to trvalo tak dlouho.

Jaké byly sociální, politické a náboženské praktiky, které zajišťovaly takovou stabilitu?“ myslí si Cowgill. Odhalení, jak vypadaly všední dny ve městě, kdo a jak mu vládl, by přinesla odpověď na otázku, proč se udrželo takovou dobu.

Pro teorii, že konec rozvinuté civilizace způsobila invaze cizí armády, hovoří skutečnost, že Teotihuacán sice uplatňoval svoji moc a vliv nad okolím a obrazy teotihuacánského umění ukazují ozbrojené válečníky, ale město samotné naprosto postrádalo jakékoli opevnění i vojenské struktury.

Proti útočníkům se tak s největší pravděpodobností ocitlo naprosto bezbranné, tudíž by nepřátelům velmi snadno a během krátké doby podlehlo.

Ať už konec města způsobila jakákoli událost, jisté je, že v 13. století, zhruba 600 let poté, co se města dočkalo zkázy, Aztékové objevili skryté sídlo v záplavě popela a označili ho za místo, kde sídlí bohové.

Pojmenovali i hlavní třídu jako Cestu mrtvých, o které se domnívali, že ji lemují hrobky, názvy „propůjčili“ i oběma pyramidám. Jenže sami netušili, čemu dávají název, protože nalezené ruiny sami nestavěli.

Vše tak přizpůsobili sobě a na otázky spojené se vznikem města i jeho zakladatelích tak bohužel nedali nejmenší odpověď.

Tu je třeba hledat ještě dále v minulosti.

Foto: PX FUEL