V dobách, kdy ještě neexistoval parní stroj a o elektřině se nikomu ani nezdálo, bylo vodní kolo jediným dostupným zdrojem energie.

Na řekách s dostatečným spádem se tak začaly rodit vodní mlýny, často úžasné doklady technické zdatnosti našich předků. Jejich doba už je dávno pryč, ale mlýny se na mnoha místech dochovaly, aby nám připomínaly staré zašlé časy.

Řeklo by se, že vodní mlýn je prostě kolo poháněné proudem vody. Je to starověký vynález, známý minimálně pár set let před naším letopočtem. Jenže tak jednoduché to není. Vodní kolo pro svou činnost potřebuje určité převýšení hladin, a tak vybudování vodního mlýna s sebou přináší nutnost postavit také množství okolních doplňků.

Jsou potřeba přívodní i odvodní kanály, při nedostatečném spádu je nutný jez, při spádu příliš prudkém naopak zádržná nádrž, která ke kolu pustí jen potřebný proud. Každý vodní mlýn je tak ve skutečnosti soustavou technických nápadů, které stavitelé museli vždy přizpůsobit konkrétnímu místu.

V Plzeňském kraji takových nevšedních památek také pár objevíme.

Babička by byla určitě šťastná Mlýn v Ostrovci čp. 12 (úvodní foto) Nachází se: v okrese Rokycany GPS souřadnice: 49° 55′ 9.5“, 13° 44′ 4.9“ Web: http://vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/444-nadostrovecky-zimuv-mlyn-mlyn-horejsi-podostrovsky

Obcí jménem Ostrovec u nás najdeme víc, my ovšem zamíříme do té, která leží v okrese Rokycany, jen pár kilometrů od Zbiroha. Vlastně celá vesnice je památkovou rezervací, ale některé objekty si zaslouží ještě větší pozornost.

Patří mezi ně také vodní mlýn čp. 12, který historie zná pod jmény Nadostrovecký, hořejší Podostrovský nebo také Zimův podle mlynáře Františka Zimy, který tu hospodařil od roku 1874. Sám poschoďový roubený mlýn na svém místě ale v té době stál už více než sto let.

Po celou tu dobu se voda Zbirožského potoka sevřená zděným náhonem valí k vodnímu kolu v zadní části mlýna. Kolo už se do dnešních časů nedochovalo, ale unikátní stavba s mansardovou valbovou střechou se šindelovou krytinou si zvláště po nedávné rekonstrukci obdiv přesto zaslouží.

Práce na obnově takřka zničeného mlýna začaly už v polovině 90. let minulého století. Bylo toho hodně, co bylo třeba udělat.

Statické zajištění podezdění mlýnice, výměna poškozeného roubení za pomoci tradičních tesařských řemesel, obnova prkenných podlah včetně tradičního drátkování, náhrada krovů, instalace replik dvoukřídlých šestitabulkových oken a dokonce i vyhnání usazené dřevomorky.

A pak samozřejmě nové hliněné vnitřní omítky, nový štípaný i řezaný šindel na střechu.

Byla to úmorná práce na léta, ale naštěstí se o rekonstrukci staral člověk nejpovolanější – Pavlína Lucáková, která jako přímý potomek rodiny Zimovy strávila ve mlýně celé dětství. „Chtěla jsem, aby prostor co nejvíce připomínal moji babičku, která tu žila,“ prohlašovala. Zimovu mlýnu trvalo více než dvě desetiletí, než se vyloupl do původní krásy. Náročnou rekonstrukci předloni ocenila i odborná porota soutěže Památka Plzeňského kraje, když obnově mlýna udělila hlavní cenu.

Čekání na čtvrté kolo Vodní hamr Dobřív Nachází se: nedaleko Rokycan GPS souřadnice: 49°43′10″ N, 13°41′31″ E Web: www.zcm.cz/o-muzeu/objekty/vodni-hamr-dobriv

Do Dobřívi u Rokycan stojí za to zajet už jen kvůli klenutému mostu ze 14. století se sochami svaté Barbory a svatého Jana Nepomuckého nebo kvůli pamětní síni legendárního herce Jindřicha Mošny, který v obci často pobýval.

Ale ten největší skvost čeká na severovýchodním okraji obce, v těsném sousedství hráze Huťského rybníka, v místech, kde do obce přitéká řeka Klabava, a v bezprostředním sousedství frekventované dálkové cyklotrasy z Prahy do Německa.

Stojí tu totiž unikátní vodní hamr, jedna z nejzajímavějších technických památek Západních Čech a zároveň nejstarší funkční dílo svého druhu ve střední Evropě. Surové železo na tyčové polotovary se tady zpracovávalo už v 16.

století, později v dobách třicetileté války se tu vyrábělo i nářadí a dělové koule a v dalších letech pro změnu materiál na hřebíky nebo radlice pro pluhy.

Budova hamru byla na začátku ještě dřevěná a vzala za své po drancování švédskými vojsky v roce 1634. Na tak příhodném místě by ale byla škoda se pomoci vodního živlu při kování železa vzdát. Hamr byl obnoven a postupně se vylepšoval a modernizoval.

Podoba, kterou má dnes, vznikla ve 20. letech 19. století, ale přestavby nikdy nepřerušily výrobu. Železo se tu tak nepřetržitě vyrábělo od poloviny 17. století až do roku 1956.

Přestože z původních pěti vodních kol pohánějících hamr i elektrický generátor se dochovala jen tři, interiér haly o půdorysu 32×12 metrů stále obsahuje výhně, hamernická kladiva různých velikostí, brusy, vrtačky, lisy a další dobová zařízení.

Všechno zařízení je stále funkční, což dokládá výjimečnou technickou a řemeslnou zdatnost našich předků. Ale přece jen nastal čas k rekonstrukci.

Ta začala v roce 2017 a hamr díky ní dostane nejen dlouho scházející čtvrté kolo či nová ložiska místo těch přece jen za staletí opotřebovaných, ale vzniká v něm hlavně zbrusu nová expozice. Kromě toho objekt konečně získá kanalizaci a také elektřina bude přepojena tak, aby nerušila historický vzhled památkově chráněné stavby.

Vodáci, vzhůru do muzea! Rosenauerův mlýn Nachází se: v Horažďovicích GPS souřadnice: 49° 19′ 5.9“ N, 13° 41′ 58.3“ E Web: http://rosenauer.unas.cz

Když se řekne Rosenauerův mlýn, nejspíš zbystří především vodáci, kteří dobře znají stejnojmenné tábořiště na Otavě. Romantické místo ve Velkých Hydčicích u Horažďovic sousedí s unikátní technickou památkou, která dala tábořišti jméno.

Lesní inženýr a význačný vodohospodář Josef Rosenauer ovšem mlýn nepostavil, získal ho až v roce 1807.

Sama stavba je však o hodně starší, podle všeho dokonce starší než samo město Horažďovice. Nejstarší písemná zmínka o něm totiž pochází už z roku 1378 a dozvíme se z ní, že už stojící mlýn byl tehdy prodán za 30 kop grošů míšeňských.

Objekt na ostrůvku na řece Otavě dlouho sloužil jako papírna, na nějaký čas se majitelé pokoušeli vydělávat jeho přeměnou na hostinec se střelnicí a kuželníkem, ale pak se ke svému řemeslu pokorně vrátili a až právě rod Rosenauerů z něj vytvořil mlýn.

Ten pak fungoval až do 50. let minulého století, kdy poměry soukromému podnikání přestaly přát. Historickou a stále funkční památku si náhle přivlastnil státní statek, využívala ho i armáda a podle toho také mlýn vypadal.

Až v 90. letech se ho ujal jeden z potomků Rosenauerova tradičně vodohospodářského rodu a rozhodl se cennou památku zachránit. Dnes mlýn slouží nejen k bydlení, ale je v něm zřízeno i muzeum mlynářství a využití vodní energie a dokonce slouží i jako malá vodní elektrárna.

Expozice představuje dějiny mlýna, předvede zdejší dochované stroje při práci a také návštěvníky seznamuje se životem a zvyky mlynářů. Pro návštěvu muzea je ale třeba se předem telefonicky ohlásit a dát dohromady skupinu alespoň osmi zájemců o prohlídku.

Foto: Creative Commons, úvodní foto: Sovicka 139 – CC BY-SA 4.0