„Nic než tmářství kacířů,“ rozčiluje se roku 1404 pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka, když se doslechne o podivných pověstech, které se vážou k hoře Blaník ve středních Čechách. Ale on už ty čarodějné rejdy jednou provždy zatrhne!

Jak se rozhodne, tak také udělá. „Zakažte lidem stoupat na tu horu,“ klade na srdce pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka (asi 1376–1411) farářům z okolí magického kopce Blaník, který se nachází asi 10 kilometrů jižně od Vlašimi.

Katolická církev tehdy není ochotná připustit nic, co sama není schopna podle Bible vysvětlit.

A hora Blaník, především 638 metrů vysoký Velký Blaník (sousední Malý Blaník se tyčí do výše 564 metrů), záhady a tajemno už tehdy přitahuje doslova jako magnet.

Negramotný biskup lidi neodradí

„Odpočívají tam těla apoštolů Petra a Pavla. Vrchol hory je svatým místem. Každý, kdo vyjde až nahoru a donese dva nebo tři kameny ke stavbě kostela pro uctění památky apoštolů, dojde pak věčné blaženosti,“ rozhlašuje jakýsi prorok z lidu v okolí.

A lidé mu naslouchají. Na vrchol hory pořádají poutě. Arcibiskup Zajíc, který neumí číst a psát a pražští univerzitní studenti se mu proto posmívají „Zbyněk abeceda“, nesnáší cokoli, co přesahuje jeho chápání.

Nemůže připustit, že by lidé hledali své spasení někde jinde než pod rouškou matky církve, proto zakročí rázným zákazem. Jenže lidi od putování na tajemnou horu stejně neodradí.

Shodne se katolík i rebel

Ostatně nejenom Zbyněk Zajíc, dokonce i sám kazatel a reformátor církve Jan Hus (1369–1415) odmítá lidový venkovský zvyk vydávat se na vrcholy hor a provádět tam určité rituály – uvádí například poutě na Blaník.

Je přitom pravděpodobné, že má na mysli různé pohanské kulty, které stále přetrvávají i v křesťanských dobách. Církev pro ně nemá žádné pochopení, ať už jde o její oficiální představitele jako arcibiskup Zajíc nebo rebely jako kazatel Hus.

Oba muži stojící na jiné straně nacházejí v boji proti lidovému tmářství vzácnou shodu.

Hora se rozestoupí

Legendy, které přitahují pozornost lidí k magickému vrcholku Blaníku, se u nás totiž šíří doslova jako mor už od keltských dob. Už v době halštatské kultury v průběhu 5. století před Kristem se zde tyčí keltské hradiště přibližně kruhovitého tvaru.

Jeho obyvatelé si na svoji ochranu budují dva velké kamenné valy. Ty je ostatně možné spatřit na kopci dodnes, stejně jako střepy nádob nebo mlýnské žernovy, které odhalují archeologické vykopávky.

Již v oněch dobách mladí Keltové sedí a ani nedutají, když jim stařešina vypráví dávný příběh: „A v tom, když bylo našim bojovníkům nejhůře a spousta z nich prolila krev na záchranu svého rodu, svých žen a dětí, najednou se ozvaly jakoby mohutné hromy.

Oblohu rozčísl blesk. Zatmělo se a hora se rozestoupila. Z ní začaly proudit davy bojovníků.“

Propadnou se do nitra

Všichni mu doslova visí na rtech, a tak se nadechne a pokračuje: „Posily se vrhly na nepřátele a rychle je pobily. Všude kolem byla spousta krve. Když jim ale naši přeživší chtěli poděkovat, bojovníci najednou nebyli nikde. Zmizeli.

Snad se propadli do nitra hory, kdo ví.“ „A co se s nimi tedy stalo?“ zeptá se jeden zvědavý chlapec. Muž pokrčí rameny a odpoví: „To nikdo neví.

Ale prý odpočívají uvnitř hory a bude-li nám opět nejhůř, znovu vyrazí na pomoc.“ Chlapec se s takovou odpovědí spokojí. Je to hezká představa mít ukryté pomocníky připravené podat ruku, až bude doopravdy úzko.

Keltové si v příbězích o statečných bojovnících spících v samém nitru hory přímo libují. Zřejmě už od jejich dob se vyprávění o vojsku, které přijde na pomoc, tradují mezi lidmi.

Rybník plný krve

Starší generace je vypráví svým potomkům. Není divu, že je jenom otázkou času, kdy je někdo konečně přenese na papír. Ve druhé polovině 15. století žije u nás jistý kazatel Mikuláš z Vlásenice u Pelhřimova (?–1495).

Zakládá tu radikální utrakvistickou sektu Mikulášenců. „Jestli se lidé nepolepší, čeká je pod Blaníkem osudová bitva,“ promlouvá Mikuláš do duše svým ovečkám.

Jednu z vůbec nejstarších verzí blanického proroctví líčí archeolog Pavel Radoměřský (1926–2008), který uvádí, že „má dojít k největší bitvě u vesnice Bejkovic (nyní Býkovice) na louce pod Blaníkem, krveprolití bude trvat mnoho dní a bude tak hrozné, že býkovický rybník (leží na úpatí hory Malý Blaník) bude naplněn prolitou krví.“

Slibuje dobrý konec

Vodu, jejíž barva se změní na krev, slibuje lidem právě Mikuláš z Vlásenice. Ovšem mluví i o dobrém konci téhle krvavé řežby: „Potom pán bůh divnou pomoc svým učiní, a to z prostředku hory blanické (boží vojsko), kteréž tu pán bůh divnou mocí chová tajně.

A to vyjedou, nepřátele mordovati bude a ze země ven vypudí…“ A kdy se má proroctví naplnit? Ve chvíli, kdy bude českému národu nejhůř, z nitra Blaníku vyjede sám kníže Václav na bílém koni s vojskem zjednat v zemi pořádek.

Stane se to prý, když se suchý dub na vrcholu Blaníku zazelená a studánka pod ním přeteče vodou. Pak mohutně zapraští a Veřejová skála se otevře.

Přízraky v temném lese

Sama hora Blaník vábí podivné a nevysvětlitelné události a to už od keltských dob. „Nechoď navečer kolem Blaníku. Hemží se to tam divnými světly a přízraky,“ varuje dívka v 18. století svého milého, který se vrací domů.

V roce 1734 dokonce farář z blízkého Pravonína odpřísáhne, že „za úsvitu a soumraku slýchává od Blaníku troubení a bubnování.“ Že by se rytíři svolávali k útoku?

Další farář, tentokrát z Louňovic pod Blaníkem, pro změnu v téže době vídá po lesích se potulující přízraky.

Jeden den znamená jeden rok

V Blaníku také záhadně zmizí několik lidí. Ztratí se v hoře. Když se po nějaké době znovu objevují, jsou přesvědčeni, že byli pryč sotva pár hodin. Mezitím ale ve skutečnosti uplyne několik let.

Jeden den strávený uvnitř hory se prý rovná jednomu roku na jeho povrchu. Kamenický pomocník Václav Podbrdský se při odstřelu horniny pro základní kámen Národního divadla v roce 1868 propadne kamsi do nitra hory. Lidé ho prohlásí za mrtvého.

On sám stráví uvnitř 18 hodin, a když se vrátí na povrch, překvapeně zjistí, že uběhlo 18 let.

Přechod do jiné dimenze

Každému potom vypráví, že se prý setkal s rytíři i mrtvými českými panovníky. Krásná dívka ho vyzvala, ať jde zpátky na Zemi a vylíčí, co v útrobách hory viděl. Dokonce pak Václav podává žalobu k vlašimskému soudu za nevyplacení mzdy za své kamenické práce.

Jisté je, že nejde o podvod. Lidé, kteří ho znají, potvrdí jeho totožnost. Václavovy zážitky z přechodu jako barevné vidiny nebo hučení v hlavě jsou také shodné s těmi, které lidé uvádějí při vstupu do časové nebo prostorové brány.

Možná že zdejší energetická anomálie dokáže skutečně zajistit přechod do jiné dimenze prostoru a času.