Město už sice dávno není druhým největším v českých zemích, ale svou nebývalou výstavnosti a množstvím památek překonává i daleko rozlehlejší konkurenty. Vypravme se společně do Jindřichova Hradce, skutečné perly na kouzelné řece Nežárce.
Malebné místo nad řekou Nežárkou si kdysi vybrali Přemyslovci, kteří tu někdy v 9. století vybudovali opevněné pohraniční hradiště.
Když se pak po pár stovkách let k vládě nad celým krajem dostal rod Vítkovců, jeho tehdejší nejmocnější představitel jménem Jindřich se rozhodl na místě starého osídlení vybudovat nový hrad.
Gotická stavba vznikla kolem roku 1220 a říkalo se jí Nový hrad nebo také Nový dům. Proto také Jindřicha často v dobových listinách najdeme s hrdým přídomkem „de Nova Domo“. Rychle se ukázalo, že volba místa nemohla být lepší.
Hrad se totiž dokonale strefil do frekventované obchodní cesty mezi Prahou a Vídní, což se vzápětí projevilo neustále rostoucí tržní osadou v podhradí.
Už z roku 1293 pochází první doložená zmínka o Jindřichově Hradci jako o městě, což z něj činí jedno z nejstarších měst v Čechách.
Stavíme pro pány i pro kmány
Město se stále rozrůstalo. Usadili se tu především vyhlášení soukeníci, kteří své zboží vyváželi daleko za hranice.
Už od 14. století přibyl panský pivovar, největší v celých jižních Čechách, a se stoupajícím počtem obyvatel rostla také moc a bohatství Vítkovců. Ti průběžně pracovali na zvelebování svého sídla a z opevněného hradu se pozvolna stával pohodlnější zámek.
Dnes můžeme při prohlídce tohoto komplexu sledovat postupné stavební úpravy a máme tak unikátní možnost vidět hrad a zámek prolnutý do jediného neopakovatelného areálu. Ani v podzámčí stavebníci nezaháleli.
Italští architekti najatí ke zvelebování panského sídla se ochotně nechávali najímat i bohatými měšťany, a tak se z centra Jindřichova Hradce vyvinula nebývale výstavná čtvrť. Jindřichův Hradec byl v té době druhým největším českým městem.
Duch se zlobí, rychle do kuchyně!
Jindřichohradecký zámek je právem považován za architektonický skvost. Zaujme třeba impozantní Černá věž, která po staletí sloužila i jako vězení. Je vysoká 32 metrů a tloušťka zdí u základny dosahuje čtyř metrů. Výstup na ni rozhodně stojí za to.
Odměnou po vyšlapání 149 schodů je panoramatický výhled na celé město. A to ještě zhruba v polovině její výšky čeká zajímavost – sedm set let stará černá kuchyně.
V ní podle tradice o Velikonocích rozdávala sladkou medovou kaši chudině manželka zámeckého pána Jindřicha, Markéta z Hardeggu. Právě o ní pověst praví, že po své smrti se zjevovala na zámku coby Bílá paní.
Bílý hábit by legendě odpovídal, protože na sklonku života vstoupila do kláštera klarisek. Říká se, že pluje chodbami vybavena svazkem klíčů a neustále otevírá i zavírá dveře. Především však dbá na to, aby se tradice vaření pro chudé nevytratila.
Když podle pověsti kdysi jeden z pozdějších hradních pánů charitativní oběd neuspořádal, Markétin duch tak dlouho v černé kuchyni i celém hradě převracel nábytek a rozhazoval nádobí, až byla kaše rychle navařena a hosté sezváni. Teprve pak zavládl opět klid.
V letní sezoně zde na zámku ostatně pořádají noční strašidelné prohlídky, během nichž se návštěvníci mohou pokusit přízrak Bílé paní Markéty sami na vlastní oči spatřit.
Zářící město požár nezdolal
Počátek 17. století ovšem Jindřichův Hradec nezastihl v nejlepší formě. Především roku 1604 vymřeli páni z Hradce po meči a k tomu vypukla třicetiletá válka. Po ní už Jindřichův Hradec svého původního významu nikdy nedosáhl.
Tím spíš, že v roce 1773 požár postihl 300 měšťanských domů a připravil o život několik desítek lidí. Město ovšem neztratilo nic ze své krásy a přitažlivosti. Stále bychom našli mnoho unikátů, jimiž se jiná města pochlubit nemohou.
Do Hradce byla konečně zavedena železniční trať a především se podařilo bývalý vodní mlýn přebudovat na elektrárnu. Sám František Křižík tu v roce 1887 nainstaloval své dva elektrodynamické stroje.
O hnací sílu se staral přítok vody z rybníka Vajgar a po zkušebním osvětlení pivovaru zanedlouho zářilo i na náměstí 11 žárovek a dvě obloukové lampy.
Jindřichův Hradec se pak dokonce stal prvním městem v Rakousku-Uhersku, v němž bylo elektrické osvětlení zavedeno i do soukromých domů. Křižíkova elektrárna funguje dodnes, stále zásobuje proudem rozvodnou síť a je možné se do ní i podívat.
Hudebníci se skrývají v podzemí
Při procházkách Jindřichovým Hradcem toho je ovšem k vidění víc než jen zámecký areál. Za návštěvu rozhodně stojí zámecká zahrada a v ní stojící rondel – renesanční hudební pavilon s vynikajícími akustickými vlastnostmi pocházející z konce 16. století.
Pořádané koncerty v něm měly zvláštní atmosféru, protože orchestr býval skrytý ve sklepení a zvuk se tak šířil pouze otvorem v podlaze. Zajímavý pro návštěvníky je také rybník Vajgar, rozdělený Vajgarským mostem na dvě části.
Most pochází už ze 14. století, ale v roce 1830 byl zásadně přestavěn v barokním stylu. Na jeho severním konci se můžeme zastavit u kamenného kříže z poloviny 18. století, o rok mladší je pískovcová socha Jana Nepomuckého na opačné straně.
Jen si na skok vyjet do Kanady
Pokud se přece jen rozhodnete opustit město a vyjet si do na výlet přírody, můžete tak učinit originálním způsobem. Z Jindřichova Hradce totiž vedou do Nové Bystřice a Obrataně dvě trasy dnes už vzácné úzkorozchodné železnice z roku 1897 nazvané Česká Kanada.
Provoz s historickými vozy je pravidelný a vezmou vám i jízdní kola. Také bývá zvykem vyhledat v centru města na nároží kostela Nanebevzetí Panny Marie 15. poledník, který městem prochází.
Snadno ho najdeme, protože je vyznačen pruhem z odlišných dlažebních kostek. Podle legendy se tomu, kdo ho překročí a přitom si bude něco přát, jeho přání do roka a do dne splní. Tak hodně štěstí!
Krýzovy jesličky
Při procházení městem bychom určitě neměli minout ani největší lidový mechanický betlém světa zvaný Krýzovy jesličky.
Ojedinělé dílo zapsané i v Guinnessově knize rekordů je 17 metrů dlouhé a 2 metry vysoké i široké a na ploše 60 čtverečních metrů je v maketě města 1398 figurek lidí i zvířat z kašírovací hmoty a ze dřeva, z nichž 133 je pohyblivých.
Jindřichohradecký punčochářský mistr Tomáš Krýza prací na betlému strávil na přelomu 19. a 20. století šedesát let. Původně se betlém rozhýbával ručně pomocí kliky, dnes už pohyb figurek obstarává elektromotor.